Dočteno podle hous.enky (14. týden)

10:30



zdroj

    Vítám vás u svého dalšího pátečního přehledu o tom, co jsem v uplynulém týdnu dočetla a co nového jsem začala.
    Jak je na obrázku vpravo patrné tento týden mi dělal společnost v posteli, v metru, v práci i při čtení - kašel. Takový ten hnusný, suchý, dráždivý, kdy máte pocit, že vykašlete vlastní plíce.
     Nicméně jsem se snažila hodně číst, neb tenhle týden se nesl ve znamení literární ceny Magnesia Litera, která má pro zajímavost shodné iniciály s naším blogem. Takže plán byl jasný: dojet Jezero a rozečíst další nominovanou knížku. A jak to nakonec dopadlo?

Dočteno

Bianca Bellová: Jezero


Nami "hledá ženu, jejíž existence je stejně reálná jako existence Ducha jezera." (s. 77)
Anotace z cbdb: Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.
    Temný příběh z temného místa poblíž jezera, které vysychá a ve kterém už se ani rybám - natož lidem - nedaří. Prostředí Sibiře je čtenářsky atraktivní a Bianca Bellová v Jezeru skvěle vystihla kontrast mezi městem a venkovem, jezerem a souší, vládnoucí mocí a lidovou vírou.
Jestli byste si letos měli přečíst jedinou knihu českého autora, mělo by to být Jezero.
Více informací najdete v mé úterní recenzi u nás na blogu.
 

Thomas Ott: R.I.P.


Anotace z cbdb: Výbor z tvorby švýcarského komiksového tvůrce.
    Takže anotace se cbdb drobně nepovedla. Ano, R.I.P. je výbor z díla mistra komiksu Thomase Otta. Thomas Ott pochází ze Švýcarska a jeho komiksy jsou specifické tím, že své kresby vytváří pomocí techniky scratchboard, kdy škrábáním do černého povrchu vysvítá bílý podklad. Ott vytváří krátké příběhy téměř bez použití slov. Tyto příběhy, které jsou silně ovlivněny Ottovým cynickým pesimismem,  zpravidla končí špatně.
    A to opravdu hodně špatně nebo hodně absurdně (viz příklad Alenky v kraji divů nalevo, kde na snímku vidíte celý komiksový příběh - takhle prostě Ottova Alenka končí). Právě ale tyhle absurdní konce jsou něco, co mě k Ottovým komiksům vábí. Poněkud méně už mě vábí ta těžce depresivní linka, kdy je komiks plný temných mordů. Nechápejte mě špatně: krev mi v komiksech nevadí. Ale spíš v těch mainstreamových. V těch míň nápadných očekávám něco jiného, co se bude hodně lišit od těch, které čtou davy (Harley Queen). Což zase Ott dává, protože je hodně temný.
    Inu dám tomu ještě jednu Ottovu knihu a já se vám pak zase ozvu.
 

Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem.

"Pověz mi, Micko, pravdu, taky ráda netopýra?" (s. 12)
Anotace z cbdb: Alenka v říši divů je dílo anglického matematika a logika Lewise Carrolla, který ji údajně napsal pro malou holčičku Alici Liddellovou. Dílu se dostalo vědecké interpretace a bylo označeno za mimořádné. Sama hlavní postava, neustále ohromená Alenka v bezděčných reakcích na imaginativní svět plný podivuhodných věcí a událostí, Carrollův um logicky svázat absurdum světa v celé šíři a líčená přirozenost i znalost dětského chování, zaručily dílu světové uznání a přerod v klasiku.
    Alenku jsem četla v rámci naší Čtenářské výzvy a jsem za to ráda, protože nevím, jestli bych se k ní dostala jinak.
    Alenku v kraji divů a za zrcadlem jsem dostala asi jako desetileté dítko a během čtení jsem z textu byla poměrně rozpačitá: nic nedává smysl, nic se v knížce neděje. Vlastně se dá říct, že jsem k Alence měla v té době stejný postoj jako k Malému princi. Jenže pak přišla tofag... a s ní její nápad, že budeme číst knížku z 19. století a protože se obecně ví, že togaf ráda (kromě koček) i Alenku, tak jsem do toho šla. A dobře jsem udělala.
    Alenka v kraji divů je úžasný zázrak, který bych vám nevěřila, kdybych to nečetla na vlastní oči. Celé to bláznivé putování podivným světem plným neuvěřitelně praštěných postav mě nadchlo. Určitě se k tomu časem ještě vrátím - možná zkusím Císařův překlad.
   No a pak je tu Alenka za zrcadlem, která pro mě byla obrovským zklamáním. Podle mě tím Carroll vykradl sám sebe a celá ta věc s pohybem figurek po šachovnici mi přišla divná. I znovuobjevení Ševce-Kloboučníka mi přišlo takové násilné... Ne, Za zrcadlem chci raději zapomenout.
PS: Nejnovější filmové zpracování s Johnym (Och) Deppem to má u mě naopak: jedničku jsem přetrpěla, z dvojky jsem byla nadšená...

Andrea Tachezy, Radek Malý: Devět plchů v pelechu

"Ti 2 plší chlapíci/měli spolu při/aby se dál nepřeli/museli být 3."
Anotace z cbdb: Harmonikové leporelo vázané v červeném plátně ladícím s drobnými detaily ilustrací. Zatímco v klasické básničce ubývají černoušci, v tomto leporelu přibývají zvířátka: První malý plachý plch si toho druhého vytáhne ze zrcadla, další se objeví u továrny na pl(e)chy. Na přibývajících plších si procvičíte nejen počty, ale i skloňování číslovek. Třeba při hlasitém čtení veršů „4 plchům chtělo se procestovat svět“ se nejedno dítě napoprvé zakoktá.
    Radek Malý připravil pro ilustrátorku Andreu Tachezy hravý text a ta ho doplnila kresbami plšíků lískových, kteří tak trochu připomínají její pověstné plyšové výtvory.

    Ilustrace Andrey Tachezy už pár let cíleně vyhledávám. Mám doma záložky s jejími obrázky i krásný stolní kalendář z loňského roku (který jsem rozstříhala na další záložky). Její něžné kresby mi připadají krásné a kdybych měla děti, rozhodně bych jim mezi prvními knížkami nakoupila ty Andreiny. Krásné barvy, hravé nápady, něha... A teď do toho ti plši, kteří mají leporelovou formu. Krása, krása.

Enid Blytonová: Správná pětka na ostrově pokladů

"Ale já nikdy nelžu. Myslím, že je to zbabělost, nemluvit pravdu - a já nejsem zbabělec." (s.19)
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Správná pětka. Správná pětka, to jsou ve skutečnosti čtyři a pes! Julián, Dick, George, Anna a pes Tim.Taky byste si přáli mít vlastní ostrov, který by byl jen a jen váš? A zažít takové dobrodružství jako Správná pětka? Plavili byste se po moři, přespávali v bouři ve zřícenině starého hradu a prozkoumali potopený vrak! A jak má takové správné dobrodružství skončit? Přece honbou za pokladem!
    Jako malá (ano, asi v době prvního pokusu o čtení Carrollovy Alenky) jsem Správnou pětkou četla. Určitě jsem nepřečetla celou jednadvacetidílnou sérii, ale  myslím, že pár dílů jsem dala. A jak to vnímám teď svýma (ehm) dospělýma  očima?
    Enid Blytonová bezesporu psát umí. Pětka na ostrově pokladů je čtivá, má dobrodružný děj a celou řadu výchovných postřehů, které malý čtenář zřejmě ani nepostřehne: "Poprvé začala George chápat, že dělit se o radosti znamená je zdvojnásobovat." (s. 65) A kupodivu tyhle výchovné prostředky patří k děje, takže ani dospělého čtenáře nijak neruší. Samozřejmě že zápletka není nijak složitá a její vývoj vás nepřekvapí. I přesto se mi ale Správná pětka (v mobilu v metru) dobře četla a přemýšlím, že si možná stáhnu i další díly. Oproti re-readingu Stop hrůz jsem byla mile překvapená.
 

Právě čtu

Ano, je to trapný, pořád Batman a Nejhloupější anděl... A dál? Dál mi na nočním stolku také leží David Mitchell, ale ten šel stranou jen kvůli Magnesii Liteře, takže ho o víkendu dočtu. Tedy než dočtu poslední letošní knížku spojenou s ML, kterou je:

 

Marek Šindelka: Únava materiálu

 
Anotace z cbdb: Hrdinou románu je bezejmenný dospívající chlapec. Ocitá se v cizí zemi uprostřed Evropy, která v jeho očích vypadá jen jako systém plotů, dálničních nadjezdů, železničních koridorů a logistických skladišť. Neznámé území, které se vůči němu staví zcela odtažitě a nepřátelsky. Putuje chladným zimním světem, skutečný život je mu zapovězen, pohybuje se jako stín na periferii krajiny i společnosti. Pokouší se dostat do města na severu, kam mířil se svým starším bratrem Aamirem. Během cesty se vinou převaděčů rozdělili, kluk zůstal sám a ze všech sil se snaží nalézt k bratrovi - poslednímu blízkému člověku - cestu. Svět, v nějž dříve doufal, vidí už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém člověk a lidství nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu. Román přímo vychází ze současné uprchlické "krize", zachycuje ale univerzální situaci odcizení, ztráty domova, vykořenění. Na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí. V rolích protagonistů záměrně stojí "cizinci", lidé nižší kategorie, uměle vytvoření nepřátelé, do nichž je promítán iracionální strach západu. Bytosti, které je potřeba podrobit totální kontrole nebo eliminovat. Román sleduje redukci člověka na problém, na pracovní sílu, na materiál.
   Jsem stále na začátku a musím říct, že Únava materiálu se mi čte poměrně těžce. Ani téma - afričtí uprchlíci na cestě do Evropy - mi nepřijde kdovíjaké. Je to takové, jako by se Marek Šindelka jen vezl na vlně toho, co lidi dnes chtějí číst. A jde na to přímočaře, což mi zkrátka nesedí. Uvidíme, jaké to bude dál, třeba to nakonec bude stejná pecka jako Jezero Biancy Bellové... Ale zatím teda opravdu ne.
 

Ben H. Winters: Štěnice

Anotace z cbdb: Milujete příběhy, při kterých se bojíte tak, že rozsvěcíte všechna světla, ale prostě musíte číst dál? Tak tuhle knihu nepouštějte z ruky!
Susan a Alex našli byt snů. Majitelka domu je sice poněkud výstřední a údržbář stále mumlá něco o sklepě, ale za tak nízký nájem by byl hřích ten byt nebrat. Jednoho rána se Susan probudí s divnými štípanci na těle. Každé ráno přibývají další. Susan zjišťuje, že jejich byt je zamořen štěnicemi. Proč má ale štípance jen ona? A jak to, že odporný hmyz nikdo jiný nevidí? Začíná z toho šílet. Děje se něco zlověstného. Ale je to doopravdy, nebo má ty odporné štěnice jenom ve své hlavě?
Brilantní psychotriller, který vám nasadí brouka do hlavy...
    Miluju horory. Hlavně ty filmové. A u Štěnic mě zaujala anotace a obálka knihy (M., nepřipomíná ti to něco?). Tak jsem zvědavá, jak se mi budou líbit knižní horory.
   Zatím jsem jen na začátku a Susan s Alexem právě obhlížejí byt, který ona výstřední dáma nabízí k pronájmu.
   Knihu mám v mobilu, takže počítám, že příští týden vám o Štěnicích napíšu víc.
 

You Might Also Like

0 Comments

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz