Chlapík, co píše o věcech za hranou Aneb Ať žije brak!
11:00
S Petrem Stančíkem jsem se seznámila před pár lety, když jeho kniha Mlýn na mumie byla nominovaná na Magnesii Literu. Každoročně si vybírám - vlastně poměrně náhodně - tak čtyři nebo pět knížek, které jsou na tuhle cenu nominovány. Mlýn na mumie jsem tehdy poměrně dlouho odkládala, protože přece jen: 400 stran je čtyři sta stran a to znamená nějaké čtyři pět hodin čtení. A všichni víme, jak to s českou literaturou teď je: každý ji chce číst, ale nikdo ji nečte rád. Alespoň tu, která je nominovaná na podobné literární intelektuální ceny, ech. To byl jakože povzdech, protože někdy mám pocit, že na tu Magnesii nominujou hrozný pozéry. A do toho taková bichle s tak divným názvem...
 |
| Zpráva pro togaf: vyšlo to i jako audiokniha a prý se načtení povedlo. |
Ale nějak mi vyšel čas a já Mlýn na mumie otevřela. Znáte Miloše Urbana? Tak tohle bylo snad stokrát lepší (sorry, Miloši, ale je to tak). Zatímco z posledních textů Miloše Urbana mám někdy pocit, že je píše podle nějakého scénáře Co se bude lidem líbit, tak Petr Stančík si prostě píše, jak sám chce a umí. A že umí.
Gotický román ze staré Prahy nikdy nebyl tak zábavný, tak morbidní, tak pornografický a tak něžně cynický...(tohle spojení není z mé hlavy, použil ho uživatel Mynny na databazeknih.cz, kde tento uživatel píše, že Stančíkovy knihy jsou určeny pro "každého něžného cynika"). Hrátky s realitou, se čtenářem i s češtinou - to je stručná charakteristika obou velkých románů Petra Stančíka.
Teď se pojďme podívat blíž na ten novější - na Andělí vejce.
 |
| Rozhovor s Petrem Stančíkem na novinky.cz |
Petr Stančík: Andělí vejce
Anotace z cbdb: Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.
Augustin Hnát ("Jméno Augustin mu vybral otec z lakoty, aby měl ve stejný den narozeniny i svátek, takže se ušetří jeden dort ročně." s. 15) je venkovským hochem, který si užívá všeho, co mu venkov nabízí. Chce si vzít kamarádku Lenku, kterou ale její otec chce provdat za synka bohatšího sedláka, a tak Augustin udělá maximum pro to, aby si Lenku mohl vzít. To je základní dějová linka a nutno říct, že děj vlastně není nijak komplikovaný.
Co je totiž složitější, je styl Stančíkova vypravování, které se odehrává ve dvou rovinách: jedna začíná těsně po válce v půlce května 1945 a druhá začíná narozením Augustina. Obě propojuje právě postava Augustina Hnáta, malého českého koumáka, který je tak trochu snílek, dost blázen, ale pořád zůstává člověkem. Teda, nejspíš.
Píšu nejspíš, protože ten závěr, kdy do vesnice, kde bydlí Augustin, vpadnou ustupující Němci, mě zarazil. Vlastně posledních pár stran je jak facka čtenáři, který čeká, že ta věc s Augustinovou dcerou Apolenou je úplně jinak.
Děj v románech Petra Stančíka většinou nemá čtenáře mást, proto je jen jemně načrtnut. Celé se to komplikuje pak v detailech, kde ale zase leží těžiště toho, proč mám Stančíkovo psaní tak ráda.
Velmi silnou stránkou Stančíkova psaní jsou bezesporu pasáže o vynálezech Augustinových nebo nápady lidí (či duchů), které převzal a rozpracoval: orání pole, zpracování nejrůznějších materiálů na lihoviny (slivovici zná každý, ale slyšeli jste už hovnici?) a podobně. Ta nadsázka mě strašně baví.
Druhý důvod, proč byste Stančíkovy knihy - klidně začněte těmi pro děti, protože takový příběh O díře z trychtýře vás na jeho styl dokonale připraví - měli vzít do ruky, je jeho hra s češtinou. Stančíkovy věty skrývají úžasné pointy a spojení, která by vás nenapadla. Několik příkladů: "Dříman s Böhlerem více stroj ničili, než strojničili." (s. 125) nebo "Ptáci a hmyz jej očistili od masa, ne však od viny." (s. 36). Nebo postřeh o vztahu Augustina Hnáta k půjčování finančních prostředků: "Augustin cítil k půjčování peněz podobný odpor jako k nafukování žab slámkou nebo k nošení análního kolíku a nic z toho za celý svůj život ani jednou nevyzkoušel." (s. 123)
Jedinou výtku mám tedy snad jen ke kompozici celé knihy. Věřím, že to rozdělení do dvou časových linek mělo nějaký záměr, ale já jsem ho neprokoukla. Mrzelo mě to zejména proto, že když jsem se zrovna začetla do Augustinova dětství, tak BUM: jsme v roce 1945. A pak znova, a zas... měla jsem z toho pocit jako při přerušované souloži.
Fajn, řeknete si. Chlapík píše o věcech, o kterých píší většinou jen autoři brakové literatury. V čem je jiný? Proč bych se měl/a obtěžovat najít si cestu k jeho knížkám? Odpověď je jednoduchá: Petr Stančík nepíše brakovou literaturu. Balancuje na hraně, kdy by velmi snadno mohl sklouznout do přeoraného pole českého literárního bizáru, do bahna magorů, kteří se brodí marastem vlastního šílenství. Na mě to působí dojmem, jako by Petr Stančík tančil na hřbetě knihy, na tváři má ďábelský úsměv a mě zve na návštěvu do světa literárního braku.
A já se pokaždé zlákat nechám, protože Petr Stančík brakové nápady vyvažuje svěží kompozicí, která mi tedy na Andělím vejci tedy úplně nesedla, zajímavými postavami, které v závěru popírají samy sebe (což je případ právě posledního činu Augustina Hnáta) a hlavně tu pod povrchem naivní povrchnosti bublá hluboká myšlenka. Petr Stančík v Andělím vejci stále hledá motiv lidství v člověku. Sám to v závěru románu shrnuje do věty, "K rozeznání dobra a zla stačí cítit bolest a radost." (s. 141).
Petře, těším se na další společný výlet do světa braku, škváru a bizáru. No a mezitím mi bude muset stačit Jezevec Chrujda a jeho příběhy, které naštěstí přibývají poměrně rychle.
PS: Definice brakové literatury: druh populární zábavné četby, milostné, dobrodružné, detektivní i historické. Vyznačuje se mechanickou kompozicí, naivní motivací, neuměleckostí jazykového projevu a často falešným morálním závěrem. Brakovou literaturu nejprve představovaly jarmareční tisky a strašidelné příběhy z rytířské doby i loupežnické historky, později např. příběhy z Divokého západu (westerny), dívčí románky, nenáročné detektivky a horory i pornografie.
 |
| Není brak jako brak |
0 Comments