Dočteno podle hous.enky (15. týden)
10:00
A byl pátek... Všechno kolem kvetlo a vonělo a my měli příležitost si to všechno trochu líp užít. Proč? No protože dneska je Velký pátek a my nemusíme ani do školy, ani do práce. Tak tedy vítejte ve Velikonocích.
A nejen ve Velikonocích. Vítejte i u mého tradičního pátečního článku, ve kterém vám představím knížky, které jsem tenhle týden dočetla a které jsem rozečetla.
 |
| zdroj: pinterest |
Tenhle týden pro mě nebyl příliš knižní. Ani nevím, jak se to stalo. Možná tím, že jsem pořád ještě nastydlá a ve chvílích volna tak nejraději spím. Možná je to tím počasím, které na mě působí tak, že bych měla radši spát. Jisté je, že tenhle týden jsem toho mnoho nenačetla. Nezbývá než věřit v lepší zítřky a v to, že příští týden to bude knižně lepší. Ale to uvidíme až za týden.
Dočteno
Marek Šindelka: Únava materiálu
"Němci u vás v Evropě začali zabíjet Židy. Židé utekli z Evropy, vzali nám zem a zabili moje prarodiče, tak jsme utekli ze Sýrie. V Sýrii se začali zabíjet všichni navzájem, tak teď utíkám do Německa, čemu na tom nerozumíte?" (s. 88)
Anotace z cbdb: Hrdinou románu je bezejmenný dospívající chlapec. Ocitá se v cizí zemi uprostřed Evropy, která v jeho očích vypadá jen jako systém plotů, dálničních nadjezdů, železničních koridorů a logistických skladišť. Neznámé území, které se vůči němu staví zcela odtažitě a nepřátelsky. Putuje chladným zimním světem, skutečný život je mu zapovězen, pohybuje se jako stín na periferii krajiny i společnosti. Pokouší se dostat do města na severu, kam mířil se svým starším bratrem Aamirem. Během cesty se vinou převaděčů rozdělili, kluk zůstal sám a ze všech sil se snaží nalézt k bratrovi - poslednímu blízkému člověku - cestu. Svět, v nějž dříve doufal, vidí už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém člověk a lidství nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu. Román přímo vychází ze současné uprchlické "krize", zachycuje ale univerzální situaci odcizení, ztráty domova, vykořenění. Na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí. V rolích protagonistů záměrně stojí "cizinci", lidé nižší kategorie, uměle vytvoření nepřátelé, do nichž je promítán iracionální strach západu. Bytosti, které je potřeba podrobit totální kontrole nebo eliminovat. Román sleduje redukci člověka na problém, na pracovní sílu, na materiál.
Únava materiálu pro mě ani nebyla velikým zklamáním, protože jsem od ní mnoho nečekala. Četla jsem ji čistě jen ze zvědavosti, protože mě baví zjišťovat, co v současné době vychází za českou beletrii. Že Marek Šindelka bude psát o uprchlické krizi a o krizi Evropy obecně, to jsem taky netušila.
Nemám ráda, když se autoři snaží čtenářům servírovat to, co se od daného tématu očekává. Myslím, že tomu Marek Šindelka měl dát trochu času. Ale kdoví, možná že tahle sonda do českého myšlení čtenáře zaujme. Mě ne. Přišlo mi to celé trochu odfláknuté, špatná redakční práce, podivný styl vypravování, kdy jsem se chvíli ztrácela v tom, o kom je zrovna řeč a kde se nacházíme.
David Mitchell: Dům za zdí
"Žal je jako amputace, jenže naděje je nevyléčitelná hemofilie: krvácíte, krvácíte a krvácíte." (s. 92)
Anotace z cbdb: Když nastane přesně ta správná chvíle, objevíte v úzké uličce lemované cihlovou zdí, jen kousek od obyčejné anglické hospody, vchod do neobyčejného domu. Cizí člověk vás tam osloví jménem a pozve vás dovnitř. Zpočátku se vám nebude chtít odejít. Později zjistíte, že odejít nemůžete. Každých devět let tam jeho obyvatelé – podivní sourozenci – pozvou někoho, kdo je odlišný nebo osamělý: přechytralého puberťáka, nedávno rozvedeného policistu, plachou univerzitní studentku. Co se však v domě opravdu děje? Pro ty, kdo to zjistí, je už příliš pozdě…
Složitě propracovaný román rozkročený přes pět desetiletí, od konce sedmdesátých let do současnosti, který přeskakuje z jednoho žánru do druhého a ozlomkrk se řítí k ohromujícímu závěru, vás vtáhne do pozoruhodného světa, kde starý příběh o strašidelném domě dostává nový rozměr – jaký si dokáže vymyslet pouze David Mitchell.
Ovšem tohle bylo jiný kafe! Teda, samozřejmě. Mitchell se nesnaží o aktuální témata á la uprchlická krize v Evropě. To ale neznamená, že jeho témata jsou stará a neaktuální jak zprávy z první republiky. Hohoho! To se nenechte vysmát. Mitchell skvěle a nenápadně ve svém románu Dům za zdí popisuje mezilidské vztahy a zejména pak vztahy mezi příbuznými. A pak je tu tedy ta nadpřirozená síla, kterou tu zastupují všechny ty orisony a lakuny, a hlavně Anglie druhé poloviny dvacátého století. Mitchell píše tak, že si každý detail velmi dobře představíte. Je to zábavné a svěží, ale není to hloupé. Navíc mě překvapilo, jak to bylo strašidelné. Togaf, nebála ses při čtení? Já totiž chvílemi ano.
S panem Mitchellem jsem se teprve seznámila a už teď jsem rozhodnutá, že náš vztah bude dál pokračovat. Vidím to na Atlas mraků, protože film se mi před lety líbil.
Tereza Vostradovská: Hravouka
"Hlavně tu housenku nezapomeň!" (s. 50)
Anotace z cbdb: Kravička dělá bů, pejsek dělá haf haf. Hm. Neba? Neba. Co takhle si radši počíst o tom, jak v lese tlejí opadané listy, prohlédnout si, jak vypadá noha žáby a kdo si nejradši pochutná na myšce? Právě myška žijící v podzemní noře je vypravěčkou, průzkumnicí lesa, sadu i rybníčka: obkresluje tvary pecek, ohryzává mrkve v zemi a přemýšlí jak rozdělit plody na ovoce a zeleninu, zkoumá stáří lesa podle letokruhů a loví živé brouky na kousek syrového masa. Všechno pak pečlivě zapisuje do svého sešitu a radí, jak si vyrobit herbář nebo udělat zahradní jezírko.
Nádherně zpracovaná knížka o tom, že kdo chce objevovat svět, nemusí jezdit hned na druhý konec světa (zdravíme do kanadského Vancouveru). Myška se rozhodne prozkoumat svět kolem sebe, a tak s ní navštívíme podzemní chodbičky plné larev, lesní paseku s mraveništěm, rybník a ovocný sad.
Hravouka představuje velmi příjemný způsob, jak děti seznámit s okolní přírodou a zároveň jim nic nenutit. Líbí se mi i nápad na herbář, zkoumání vody z rybníka a vytvoření vlastního zahradního jezírka.
Právě čtu
Tu story o Batmanovi a Nejhloupějším andělovi už všichni znáte, takže popojedem. Tenhle týden tu mám (kromě Štěnic - viz článek z minulého pátku) dvě nové knížky, které bych vám chtěla představit (a které mám nově rozečtené). Které to jsou? Pojďme se podívat.
Petr Stančík: Andělí vejce
Anotace z cbdb: Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.
Konečně nový Petr Stančík! Už se mi po Mlýnu na mumie (který by si togaf rozhodně měla přečíst - asi na to dojde v rámci naší čtenářské výzvy) stýskalo. Dětské knížky Petra Stančíka jsou stejně fantaskní a bizarní, ale přece jen se těším na rozsáhlejší román.
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
Anotace z cbdb: Není kněz jako kněz – Zbigniew Czendlik je toho skvělým důkazem. Studium Bible je podle něj nuda, nerad zpovídá své farníky, a chce-li někdo pokřtít, dlouho ho odrazuje. Miluje ženy, rád si pochutná na dobré whisky, v hospodě je jako doma. Co má napsáno na dveřích ložnice? Proč se mu nelíbilo ve Vatikánu? Jak zvládá celibát? K čemu by vedl své děti a co je v životě nejdůležitější? Ale hlavně – jak to, že u nás nemáme natřískané kostely? Tato kniha vám odpoví na mnoho podobných otázek. Nahlédnete do soukromí jednoho pozoruhodného muže a zjistíte, jak vnímá mezilidské vztahy, život i Boha. Není vyloučeno, že vás zbaví některých předsudků a zkreslených představ, proto ji čtěte pouze na vlastní nebezpečí.
Ano, poslední - ale opravdu už poslední - kniha spojená s Magnesií Literou. Tentokrát jde o knihu, která dostala Kosmas Cenu čtenářů. Jde tedy o knihu, kterou sami čtenáři určili jako kvalitní literaturu. No, kvalitní. Možná spíš čtenářsky atraktivní je lepší spojení (loni vyhrála Aňa Geislerová a její P.S.). Knihu mám ve čtečce, takže očekávám, že ji rychle dočtu, protože ve čtečce se mi knihy daří přelouskat rychleji než na papíře (stačí ji držet jednou rukou, nezavírá se, je to pohodlnější...).
Pana Czendlika jsem viděla pouze chvilku v dokumentu o Lucii Bílé Nebe peklo Lucie, tak jsem zvědavá, jaký bude v knize. V dokumentu na mě působil jako taková katolická celebrití ozdoba...
0 Comments