Dočteno podle hous.enky (13. týden)
10:20
A bylo jaro. Letos přišlo už koncem března a rozhodlo se, že nechá rozkvést všechny ovocné stromy v mém okolí. Je to krása. Moc ráda se na rozkvetlé stromy koukám a čichám jejich pyl, když se rozvíří vzduchem (zdravíme alergiky). A navíc jsem dneska poprvé venku jen v tričku a jarním sáčku, takže mám pocit, že to nejkrásnější období roku je tady. Ach.
Kdo by nemiloval jaro. A kdo byl nemiloval knihy! Memento Libri miluje knihy. Jen tedy na jaře nám to čtení nějak moc nejde. Togaf čekají v dubnu knížky na recenze a já bych ráda dočetla ještě nějaké ty knihy, které jsou nominované na letošní literární cenu Magnesia Litera. Ale když bude venku takhle božsky, pochybuju, že se k těm knihám dostaneme...
Už na uplynulém týdnu vidím, že to čtení se dostává na vedlejší kolej a já raději trávím čas venku - například na procházce Pražským hradem, jak jste si mohli přečíst ve čtvrtečním článku.
A jaké knihy jsem za uplynulý týden dočetla?
Dočteno
Tenhle týden jsem očividně frčela na vlně knížek o mladých a pro mladé. Obě knížky byly diametrálně jiné, a přesto se mi obě líbily.Mike Lancaster: 0.4 Soumrak civilizace
"Připomíná mi to ty příšerné škváry na sci-fi kanálu. Tyhle vědecko-fantastické nesmysly ze srdce nenávidím." (s. 43)
Anotace z cbdb: „Jmenuju se Kyle Straker a už neexistuju." Tak začíná příběh Kylea Strakera nahraný na starých magnetofonových páskách. Můžete si myslet, že ty pásky jsou nějaký nepovedený vtip. Ale možná jsou dokladem historie minulého světa. Ale pokud ty pásky mluví pravdu, pak to znamená, že všechno, co si myslíme, že víme, je lež. A když je všechno lež, míníme tím také sebe? Nahrajte se zpět do světa nové generace.
Soumrak civilizace se mi líbil už od začátku: Kyle má rád Lilly, ale kdysi se cosi stalo (co se stalo, se dozvíme až mnohem později a pro příběh to není důležité) a Lilly teď chodí s jeho nejlepším kámošem. No jo, to se stává, jak víme ze života. Jenže během výroční soutěže o putovní pohár se něco stane a Kyle, Lilly a dva další obyvatelé malého městečka jsou uvedeni do hypnózy. Jakmile se z hypnózy proberou, začnou se dít hodně divné věci....
Zaprvé: romantická linka je potlačena a do popředí se dostává otázka, co se to sakra s celým městem stalo!? Zadruhé: Kyle je sympaťák. Zatřetí: vysvětlivky pod čarou - teorie smíchu, Coldplay, Teletubbies... Ano, tenhle druh humoru mě bere. No a začtvrté: tohle je ten typ sci-fi, který mě oslovuje (nemůžu napsat jaké, protože by to byl spoiler jak Brno).
Ohromná škoda je, že od Mikea Lancastera u nás jiná kniha nevyšla. Tak snad se to ještě nějak zlomí, protože ten chlapík píše skvěle.
Ruta Sepetys: V šedých tónech
"Je těžší umřít, nebo být ten, kdo přežil?" (s. 300)
Anotace z cbdb: Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…
Lina je s matkou a bratrem odvlečena z Litvy do pracovního tábora na Sibiři. Jejich jedinou snahou je nucený pobyt přežít a vrátit se zpátky s otcem (který je uvězněn v gulagu) domů, do Litvy.
Šedé jsou polární noci na Sibiři, šedá je kůže lidí, kteří denně mají na příděl jen krajíček chleba. Šedé jsou myšlenky vězňů, kdy někteří chtějí zemřít, a jiní chtějí jediné: přežít. Lina - až jí osud uštědřuje rány ze všech stran, se snaží přežít. Nikoli však za cenu zrady vlastních zásad a blízkých lidí. Lina je hrdá, nikoho o nic pro sebe neprosí. Vlastně - a je to pochopitelné, protože i V šedých tónech je psáno zejména pro mladší čtenáře - je to na můj vkus až příliš kladná hrdinka, čímž se pro mě stává nevěrohodnou. Lina vždycky ví, co je správné a jak se správně zachovat. Pořád črtá tváře, lidi, lidské utrpení a neuvědomuje si, jak moc nebezpečně si zahrává s životem lidí okolo sebe.
To ale nic nemění na tom, že pracovní tábory pro Litevce na Sibiři pro mě byly okrajovým tématem. Samozřejmě jsem četla celou řadu Lustigových prací i Jeden den Ivana Děnisoviče od Solženicyna, ale s tématem násilně odsunutých Litevců se setkávám poprvé.
Obrovským kladem Ruty Sepetys je její čtivost. Ač jde o téma velmi těžké a obtížně uchopitelné (psát o drsných věcech tak, aby nebyly příliš násilné, ale zároveň aby je autor nezlehčoval), Ruta Sepetys se s tím poprala výborně.
Navíc prostředí ruské Sibiře je pro dnešní čtenáře atraktivní a umožňuje nahlédnout na druhou světovou válku zase trochu jinak než optikou Kateřiny Horowitzové. Chci tím říct, že i současní autoři musejí pro současné čtenáře psát o zvěrstvech druhé světové války, protože je to téma, které nesmí být zapomenuto. A Rutě to zkrátka jde. Jsem zvědavá na další její romány.
Právě čtu
David Mitchell: Dům za zdí
Moje první mitchellovina a přes poněkud pomalejší rozjezd je to vlastně dobré. Jsem za půlkou a musím říct, že u málokteré knížky jsem se takhle bála. Svět duchů (duší?) se tu prolíná se světem živých a při celé řadě scén vám bude běhat mráz po zádech: ty prázdné oči!! Mitchella znám jako autora Atlasu mraků - filmu, který se mi líbil. Neodhodlala jsem se ale k přečtení filmové předlohy, takže tohle považuji za takové jemné společenské potykání si. Uvidíme, co se z našeho vztahu vyvine.
Enid Blyton: Správná pětka na ostrově pokladů
Tenhle týden jsem přečetla dvě e-knihy, takže bylo třeba vybrat nějakou další na cesty metrem, do mobilu. Volba padla na Správnou pětku kvůli jejímu počtu stran. Mám sice připraveného třetího Miniera v podobě Tmy (i Zkurvenej příběh mám připravený), ale protože se chci zavěnovat té české próze, není na takové tlouštíky čas.Správná pětka se zatím seznamuje: tři sourozenci zrovna dorazili k tetě a strejdovi na letní pobyt a seznamují se se svojí sestřenicí Georgiou, která si nechá říkat George. Ano, je to dost zvláštní...
Před dvaceti lety jsem Správnou pětku ráda četla, ale na tenhle díl už si nevzpomínám. Ideální čtení do metra nebo před spaním: jednoduché postavy, prostý děj, krátké kapitoly.
0 Comments