Dočteno podle hous.enky (48. týden 2019)
9:56
Nastydlá.
Tenhle týden jsem nastydlá. Začalo to klasicky: podivný pocit v krku. Něco
mezi škrábáním a bolením, předzvěst toho, že je tu moje tradiční listopadové
nachlazení.
Nevadí, to
rozpiju, říkala jsem si minulý víkend. V pátek jsme tedy dopili Aperol a v sobotu
a neděli jsem popíjela svá bylinková thé: heřmánek, lípa, čaj při nachlazení.
Různě jsem je střídala, občas jsem to proložila černým čajem s medem a
citronem. Výsledek? V pondělí jsem radši zůstala doma...
Jsem sama
doma ráda. Můžu si pouštět filmy, na které by M. nikdy nekoukala, můžu trapně
tancovat na divný písničky a žertovat se psem o jídle (normálně žertuju o jídle
s M., protože přece si nebudu před ním povídat se psem – nejsem magor, že
jo). No a taky si můžu uvařit oběd podle sebe! Olala! A tak zatímco minule jsem
měla švestkové knedlíky s mákem, tentokrát padl los na krupičnou kaši s kakaem.
Vařila
jsem ji snad po deseti letech, takže na začátku byla hodně hustá a udělala mi
cucky (mňam, miluju cucky v krupičný kaši). Na talíři jsem ji posypala
řádnou vrstvou kakaa a ozdobila jsem to kouskem másla. No, musím říct, že jsem
to s množstvím poměrně nevychytala a poslední dvě lžíce jsem musela
vyhodit. Super na tom navíc bylo, že jsem sladké nemusela do konce dne vidět.
Víc takových dní!
A druhý
den jsem šla do kina. S nachlazením. Je to asi začarované, ale už
poněkolikáté se mi stalo, že jsem byla na Festivalu francouzského filmu a měla
jsem kašel. Le kachel asi to byl. No každopádně v kině bylo celkem asi
deset lidí, takže špatný. Jedna paní za mnou měla ale o hodně horší kašel než
já: takovej ten, kdy máte pocit, že z člověka po chvíli vyletí kus
plicního sklípku nebo tak. Nevim, jestli z paní něco vylétalo, ale kašlala
hodně. A hodně nahlas. A asi v půlce filmu se těsně za mými ozvalo nerudné
„Nechcete jít sakra s tím kašlem radši domů?“. No a od té chvíle jsem
cítila neustálé škrábání v krku, které mě nutilo pokašlávat, kašlat,
rudnout, dusit se... Uf, druhá půlka Sirotka pro mě byla pekelná.
Ale jinak
jsem byla nadšená. Právě v tu chvíli jsem totiž přišla o další své „poprvé“:
poprvé sama v kině. A vůbec nikdo se po mně nedíval s opovržením nebo
tak. Přišla jsem, sedla jsem si, koukla na film a šla domů. Normálka. Teď mě
čeká poprvé sama v divadle a završím to poprvé sama na koncertu. Shodly
jsme se s togaf, že jít sama na koncert je totiž nejvyšší meta.
Právě díky
festivalu jsem se tenhle týden dostala i na super oběd! Každá vstupenka totiž
skýtá možnost zakoupit si jakoukoli bagetu v Bageterii Boulevard, která je
jedním z hlavních sponzorů festivalu. Dala jsem si tedy zapečenou bagetu s roastbeefem
a k tomu horkou čokoládu. Byl to jeden z mých nejlepších obědů v tomhle
týdnu. Mňam.
No a jinak
se toho zase tolik nedělo. A tak jsem četla...
Dočteno
Maja Lunde, Hans Jørgen Sandnes: Nejúžasnější věc
Anotace
z cbdb: Zábavný a hravý příběh, jehož
hlavní hrdinkou je Ninon. Když se její nejlepší kamarád Choco ztratí, Ninon je
tak smutná, že si je jistá, že už nikdy nebude šťastná. Ale jednoho dne se do
vesnice sjedou věhlasní kuchaři na prestižní soutěž a Ninon v poště najde
záhadnou obálku...
Nejúžasnější věc je mimořádný příběh o kuchařském mistrovství, tvrdohlavé kočičce, pěti kakaových bobech a v neposlední řadě velmi nápadité dívce. Kniha je krásně ilustrována Hansem Jørgenem Sandnesem a všechny obrázky jsou namalovány opravdovou čokoládou!
Nejúžasnější věc je mimořádný příběh o kuchařském mistrovství, tvrdohlavé kočičce, pěti kakaových bobech a v neposlední řadě velmi nápadité dívce. Kniha je krásně ilustrována Hansem Jørgenem Sandnesem a všechny obrázky jsou namalovány opravdovou čokoládou!
Tak zaprvé: miluju čokoládu. Jakmile jsem zjistila, že
existuje pohádková kniha pro děti o čokoládě, bylo jasno. Naprostou jistotu
jsem získala, když knihu hodil Dobrovský do nějaké mimořádné akce, takže vyšla
na nějakých padesát korun. Tomuhle nešlo odolat a hned, jak jsem ji přinesla
domů, jsem se do knihy pustila.
Ono to zas nebylo veliký čtení a během jedné menší kávy bylo
po všem. Příběh vypráví o malé holčičce, která se stane účastnicí
v soutěži o nejlepší pokrm. Soutěží tu už Itálie a Francie, ale ukáže se,
že každou pochutinu hravě porazí právě čokoláda. Což je mnohem sympatičtější
hrdina než všichni ti princové, co zachraňují ubohé panny z držení draků a
podobně. Takže potud jsem spokojená.
Obrázky jsou sice milé, ale... Já nevím. Ano, jsou to
víceméně celostránkové kresby, do nichž je včleněn jednoduchý příběh, ale možná
to na můj vkus bylo až moc... nahnědlé? Muhehe. Ne, spíš prvoplánové. Aha,
knížka o čokoládě, co kdybychom ji nakreslili hnědě, aby byla celá čokoládová.
Navíc mi přišly obrázky hodně rozmáchlé – všude jsou stále postavy kuchtíků a
přitom se ztrácí to, že v první řadě jde o jídlo. Anebo jsem možná čekala
víc jídla a míň kuchtíků jen já, nevím.
Knížka je na jedno prolistování pěkná a rozhodně není hloupá,
takže takových knih by mělo vycházet rozhodně víc (zdravíme stovky knih o
Frozen princeznách), ale vlastně to není knížka, kterou bych potřebovala mít ve
své domácí knihovně.
Jitka Gelnarová, Ema Součková: Vlastním hlasem
Anotace z cbdb: Kniha vychází u příležitosti výstavy
Národního muzea Vlastním hlasem, která připomíná sto let volebního práva žen v
Československu.
Na výstavu se zatím chystám, ale když se mi do rukou dostal
katalog k výstavě, hladově jsem se na něj vrhla. Byla jsem totiž zvědavá,
o čem konkrétně celá výstava bude a jak bude pojatá. Já tedy zatím budu psát
jen o katalogu, k výstavě se časem vrátím.
Kniha je rozdělena do několika časových období, která na sebe
logicky navazují. Začínáme v devatenáctém století, překulíme se do první
světové, k první republice, kdy ženy získávají volební právo, do druhé
světové války, kdy jsou ženy opět umlčeny, a přesto se některé postavily proti
režimu. Následuje státní socialismus a s ním „vyvlastnění hlasu“ žen, jak
to autorky trefně nazývají, a končíme současností, demonstracemi za práva
polských žen podstoupit přerušení těhotenství. Kruh se neuzavírá, zůstává otevřen
a ženský hlas stále zní.
Autorky se zaměřily na významné ženské osobnosti výše
jmenovaných epoch, stručně popsaly, jak se účastnily veřejného života
s jasným poselstvím, proč jsou v katalogu zahrnuty. Každá osobnost má
svou celostránkovou ilustraci, na druhé straně je odstaveček z ženiny
korespondence (nebo deníku či jiných podobných pramenů), pod ním je stručný
životopis a následuje dvojstrana obrazové dokumentace, která většinou úzce
s danou osobností souvisí. Autorky žádnou z žen neodsuzují, nešťourají
do jejich osobních životů a jde o velmi korektně podané informace.
Kniha má navíc velmi příjemný čtvercový formát a je vytištěna
na krásném křídovém papíře, který božský voní. Pokud máte možnost, určitě byste
si měli zajít ženský hlas do Náprstkova muzea poslechnout. Výstava trvá až do
konce prosince letošního roku, takže ještě máte měsíc čas.
Édouard Louis: Dějiny násilí
Anotace z cbdb: Odvážná a šokující zpověď se vrací k
událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil
muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby
se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal
se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.
Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.
Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.
Oproti Louisově debutu jsem měla s Dějinami násilí
problém, protože se mi nepodařilo do nich začíst. Postava Édouarda tu popisuje
zážitky spojené se znásilněním, ke kterému došlo jedné vánoční noci u něj doma,
v místě, kde se doteď cítil v bezpečí. Ukazuje se, že nejen pikardská
společnost je vůči gayům netolerantní, ale že i pařížští lékaři a policisté v sobě
mají celou řadu předsudků, které dávají Édouardovi najevo.
Ano, kniha je to bezesporu štiplavá a rozhodně zajímavá,
přesto forma mě vůbec nezaujala. Vyprávění se tu odehrává přes rozhovor
Édouarda se sestrou, ke které se po nějakém čase vrací. Neustále si skáčou do
řeči, dělají před sebou ramena a vzájemně si doplňují pocity z vyprávění toho
druhého.
Ač mělo jistě jít o velmi intimní příběh, mám z knihy poměrně
rozporuplné pocity. Nevím, nefungovalo to na mě a pořád jsem hledala něco, co v tom
vlastně není (vztah Édouarda a Redy).
Michael Třeštík: Aspoň jsem to zkusil
Anotace z cbdb: Rezervovaný džentlmen a zároveň
nepokojný dobrodruh Michael Třeštík, autor proslulých facebookových statusů,
který dovede vytěžit stejně adrenalinu z nehody na motorce jako z překladu
poezie, popisuje události a situace, které se mohly stát snad jedině jemu.
Rozpustile klukovsky si pohrává s různými tématy a podává o tom zprávu se svým
typickým suchým humorem a ironií.
Tentokrát knihu netvoří facebookovské statusy, ale jakýsi
deník stárnoucího umělce, který nad sebou nezlomil hůl. Jinak je ale schopný
nalomit si kdejakou kost nebo obratel a netrápí se odřenou patou z tenisek
určených na běh. No a pak jsou tady ty tenisky... A obrazy. A Holan a knihy.
Knihy! Knihou Aspoň jsem to zkusil mě autor nalákal na svoje další knihy, jež
jsou právě v procesu tvorby (eventuálně právě vydaný Prcek) a které si
rozhodně musím přečíst. Já jsem touhle knihou nadšená, měla jsem pocit, jako
bych byli na sklence vína a autor mi jen tak mimochodem vyprávěl o svém životě.
Třeštíkův styl psaní zkrátka miluju. Píše zlehka nejen o
umění, ale i o životě, a přitom to nevyznívá povrchně. Hned jsem si napůjčovala
nějaké jeho starší knihy, abych si doplnila mezery a mohla se těšit na ty nové,
které vyjdou.
0 Comments