O čem se nemluví... otevřená zpověď nejen o domácím násilí
8:55
Možná ji znáte: má blonďaté vlasy, je docela nadýchaná („Nejsem
tlustá, jsem jen nadýchaná.“) a pro ostré – čtěte sprosté – slovo nejde daleko.
Ale hlavně svou kariéru postavila na tom, že si na nic nehraje. Nejsem si
jistá, jestli to Amy malinko nepřehrává, ale jakmile se naladíte na její notu,
nejde s tím přestat. A to platí jak pro filmy, tak očividně i pro knihy,
protože její autobiografii jsem přelouskala opravdu poměrně rychle.
Na první pohled mě zaujala obálka a následné vysvlečení
knihy z ní – na obálce je detail nahé Amy zezadu, kde si skrývá prsa,
protože prostě prsa jsou něco, co nejspíš nechcete mít na obálce své knihy.
Jakmile ale knihu svléknete (jo, fakt se mi tohle spojení líbí), vidíte to
samé, co je na obálce PLUS to šílené tetování nad zadkem. Ono totiž není na
zádech, ale spíš nad zadkem. Mimochodem Amy svoje tetování v jedné z posledních
kapitol vysvětluje a moc se mi její vysvětlení líbí. Vlastně bych řekla, že je
to nejlepší a nejupřímnější, co jsem o vzniku tetování slyšela.
Amy ve své první knize píše zejména o sobě, své rodině,
svých prvních stand-upových rolích, o svých přátelích a o svých láskách. Ať už
jde o kluky, anebo chardonnay, kterého má prý plný vinný sklípek. Hmmm, myslím,
že bychom si s Amy rozuměly. Amyin život je plný bláznivých a spontánních
zážitků a akcí. A podobně spontánně přistupuje k chlapům, což se jí občas
pěkně vymstilo. Ale nebyla by to Amy, aby o svých nejhorších zážitcích
nepromluvila. A tak se v její knize dočteme, jak ji omylem její přítel
připravil o panenství nebo jak se probudila ve chvíli, kdy ji nějaký cizí
chlapec, který nebyl její přítel, zrovna zpracovával „tam dole“.
Přes tyto veselé zážitky ale Amy ve své knize otevírá i
témata, o kterých se mezi lidmi nemluví. Píše tu o svém otci, který trpí
roztroušenou sklerózou, a některé příběhy jsou opravdu na hraně toho, co ještě
papír snese. Přesto je z textu cítit, jak Amy svého tátu miluje, a tyto
části patří opravdu k tomu nejsilnějšímu, co v textu knihy je. Druhým
silným tématem, o němž Amy píše, je pak domácí násilí. Ale není to takové to,
že soused v baráku mydlil svou manželku. S násilníkem se Amy totiž
setkala osobně: chodila s jedním takovým.
A nebylo to o tom, že by ten kluk od začátku vztahu Amy fackoval. Amy popisuje jak začátky tohoto vztahu, tak jeho průběh (proboha, holka, mělas vzít kramle hned při prvním náznaku!) i závěr. Paradoxní je, že z takového vztahu se velmi komplikovaně odchází, protože násilník si oběť omotal kolem prstu a je to oběť, kdo si neustále myslí, že udělal chybu. Ano, šlo jen o jednu kapitolu z Amyiny knihy života, ale přesto musím říct, že jsem zase byla překvapená, jak takhle silná ženská nedokáže odejít z toxického vztahu.
A nebylo to o tom, že by ten kluk od začátku vztahu Amy fackoval. Amy popisuje jak začátky tohoto vztahu, tak jeho průběh (proboha, holka, mělas vzít kramle hned při prvním náznaku!) i závěr. Paradoxní je, že z takového vztahu se velmi komplikovaně odchází, protože násilník si oběť omotal kolem prstu a je to oběť, kdo si neustále myslí, že udělal chybu. Ano, šlo jen o jednu kapitolu z Amyiny knihy života, ale přesto musím říct, že jsem zase byla překvapená, jak takhle silná ženská nedokáže odejít z toxického vztahu.
Pokud jde o tématiku domácího násilí, tak vám doporučím
ještě jednu knihu. Napsala ji blogerka Lucie van Koten, jmenuje se Život podle Lucie, a taky měla tu čest
chodit s jedním pitomcem. Teda ono jich asi bylo víc, ale ten jeden jí
naprosto zpřeházel život a trvalo jí hodně dlouho, než pochopila, oč tu vlastně
jde. Lucie o vztahu píše stejně otevřeně jako Amy, jen zachovává jisté dekorum.
0 Comments