Dočteno podle hous.enky (5. týden)
10:30
Po prohýřené sobotě s togaf a kamarády nastal poměrně průměrný pracovní týden. Nebýt středečního večera, kdy se do mě dala zimnice a měla jsem horečku. A tak jsem ve čtvrtek zůstala doma s velkolepými plány: dočtu rozečtené knížky.
Jak už to bývá, plány jsou od toho, aby se měnily, takže jsem dočetla jedinou knihu. Ale je pravda, že jsem ji zase četla od Vánoc, takže to vlastně byl dvojitý úspěch. A co jsem dělala, že jsem nečetla? Inu hrála jsem na mobilu. Skoro čtyři hodiny. Samozřejmě ne čtyři hodiny vkuse, nejsem blázen, že jo. Mimochodem v neděli jsem hrála Syberii 3 na xboxu tak dlouho, až se mi vypla televize (mám nastavené, že se po pěti nebo šesti - kdo by to počítal - hodinách sama vypne). Mobil se nevypíná, muhehe. A co jsem ve čtvrtek hrála? Inu je to hra Knight of Pen and Paper II.
Jestli si pamatujete na devadesátkový dračák (Dračí doupě), tak se to hraje naprosto stejně. Jde o RPG hru (ty hraju asi nejradši) a hrajete za partu děcek, kterou vede PJ (jakože Pán Jeskyně z Dračáku). Povídá vám, co vidíte, říká, jaké máte možnosti a tak.
Ze soubojů získáváte peníze a zkušenosti. Nebo spíš zkušenosti a peníze. S obojím teď trochu zápasím, protože mě čeká final boss (hlavní nepřítel) a pořád mi dává strašně na zadek. A já pak ty svoje hochy (jo, i ten nalevo je kluk - jen má jako povolání roztleskávačku) musím křísit a leze mi to do prachů. Do virtuálních, naštěstí. Hru vám rozhodně doporučuju omrknout. Je teda v angličtině, ale jsou to jednoduchý věty, který si určitě zvládnete přeložit, pokud už se nějaký ten pátek angličtině věnujete.
A ještě tu mám pár fotek z uplynulého týdne. Třeba ta se zasněženým autem je z mé sobotní cesty na autobus.
Klouzalo to jako blázen, ale naštěstí jsem si tentokrát kosti nenatřásla. Myslím, že jeden led(n)ový zadkopád mi naprosto stačí.
Druhá (a poslední, protože nejsem zkrátka fotící typ) fotka je z našeho setkání s kamarádkou Péťou. Většinou se setkáváme na Václaváku (skoro vždycky) a téměř vždy skončíme v Lucerně. Máme to tam rády, protože mají skvělé dortíky a kafe. Nebo kafe a dortíky. Ale tentokrát jsme zkusili zajít do kavárny, kterou otevřela IKEA ve svém showroomu dole na Václaváku. A musím říct, že se mi tam líbilo.
Není tam teda moc místa a obsluha je na baru (prostě jako v IKEA café nebo v McCafé), ale maj výbornou kávu i dortíky. Zákusky mají takové ty tradiční ikeové, žádná česká klasika. Což je po Lucerně trochu změna. Cappuccino mají za nějakých 40,- a dortík stojí asi tak 45,-. Za to, co vidíte na fotce, jsem zaplatila 90 i s dýškem. Líbí se mi ten nápad přesunout kus IKEY do centra. Jen si myslím, že brzy se ta kavárna proflákne a nebudete tu volné místo k sezení. Pokud ale budou mít i coffee to go, tak není co řešit, protože kafe si klidně vypiju ve Františkánský zahradě nebo na nádvoří kostela Panny Marie Sněžné.
No a když jsme se osvěžili kávou, můžeme se vrhnout na knihy.
Dočteno
Anna Matvejev: Ďatlovův průsmyk aneb Záhada devíti
Anotace z cbdb: Záhadná smrt devíti mladých studentů ze Sverdlovsku lidem už přes padesát let nedává spát. A když mladá jekatěrinburská spisovatelka jednoho dne skrze kukátko na chodbě uvidí skupinku lyžařů, ještě neví, že ďatlovovskou badatelskou horečkou brzy onemocní i ona. Když zemře její soused, do rukou se jí dostane fascikl dokumentů o pátrání po výpravě Igora Ďatlova, která se v zimě roku 1959 vydala na túru po Severním Uralu – a nikdy se odtud nevrátila. Anna se do dokumentů se zápalem noří a spatřuje v nich šanci na novou knihu, která by konečně prolomila ledy její tvůrčí krize.
A tak se minulost setkává se současností, suchá fakta s obyčejným, civilním příběhem osamělé, rozvedené spisovatelky. Protokoly, pitevní zprávy, přepisy výslechů a další archiválie na stránkách knihy jsou však zcela reálnými dokumenty z jekatěrinburských archivů i pozůstalosti obětí a předkládají tak čtenáři jedinečný soubor původních informací o tragédii, která v padesátých letech zasáhla celý Sverdlovsk (nynější Jekatěrinburg) a svými nevyjasněnými okolnostmi zasela zrnko nespočtu konspiračních teorií.
A tak se minulost setkává se současností, suchá fakta s obyčejným, civilním příběhem osamělé, rozvedené spisovatelky. Protokoly, pitevní zprávy, přepisy výslechů a další archiválie na stránkách knihy jsou však zcela reálnými dokumenty z jekatěrinburských archivů i pozůstalosti obětí a předkládají tak čtenáři jedinečný soubor původních informací o tragédii, která v padesátých letech zasáhla celý Sverdlovsk (nynější Jekatěrinburg) a svými nevyjasněnými okolnostmi zasela zrnko nespočtu konspiračních teorií.
Autorka se ve svém románu snaží propojit fikci, která se odehrává ve skutečnosti, s realitou expedice, již vedl Igor Djatlov v roce 1959. Jak moc se jí tohle propojení daří, je podle mě trochu sporné. Snaží se totiž do příběhu naroubovat nadpřirozené síly (sny, vyvolávání duchů) a výsledek je poněkud toporný. Každá z dějových linek je psána jiným typem písma, takže je od sebe snadno rozeznáte na první pohled.
Pátrání po tom, co se tehdy v průsmyku stalo, je zajímavé a autorka přináší další informace a postřehy. Do textu Matvejevová zařadila opisy deníků, pitevních zpráv i jakýsi výkladový slovník hesel, která s tématem souvisejí. Nově tu jsou publikovány jisté telegramy, které pocházejí z doby pátrání po expedici.
Oproti tomu současná linka vypráví o spisovatelce Aně, která prochází tvůrčí i manželskou krizí. Nedokáže napsat dobrý text a manžel jí utekl s nejlepší kamarádkou. Aňa se zavře doma se svým kocourem Schumacherem a moc nevychází ven. Náhodou se dostane ke složce, kterou si vedl její soused o případu Djatlovova. Podivným způsobem se setkává se Světou, která jí dá kontakt na bratra Ljusiny (jedna ze dvou dívek, které v průsmyku zemřely). Do toho se Aně komplikuje její osobní život a celé je to takové... neuvěřitelné? Asi tak.
Víc se dozvíte v zítřejší recenzi tady na blogu.
John Marrs: Spřízněné duše
Anotace z cbdb: Existuje někde váš dokonalý protějšek? Představte si svět, ve kterém ho můžete najít díky novému vědeckému objevu! Jednoduchá analýza DNA a hned je jasné, pro koho jste byli stvořeni. Databáze zahrnuje miliardu lidí z celého světa. Jenže háček je v tom, že touto cestou sice vznikají nová partnerství, ale dochází i k rozchodům. Některá setkání jsou šťastná, jiná šokující a nebezpečná. A co teprve změněná realita v rukou psychopata…
Občas se vám do ruky dostane knížka, od které se nemůžete odtrhnout a prostě musíte číst, dokud nepřečtete poslední stránku. A tady má i poslední stránka svůj význam!
Spřízněné duše jsou o pětici lidí, kterým život změní jistá aplikace. Aplikace, která vám pomocí vaší DNA najde ideálního partnera, spřízněnou duši. Někdy se ale může stát, že váš protějšek není v databázi, nežije, je ženatý/vdaná anebo je to sériový vrah. Prostě nikdy nevíte, na koho narazíte.
John Marrs píše neuvěřitelně živě a čtivě. Knížku o čtyři stech stranách máte dočtenou během dvou dnů. Líbil se mi ten koncept, líbily se mi krátké kapitoly - i když na začátku by neškodilo, kdyby byly delší, abych se dokázala líp s postavami seznámit. Bylo tam spousta zvratů a překvapení, ale takové věci mám ráda. Jediné zaklopýtnutí bylo těsně před koncem, kdy se ukázalo, že rodinné vazby v jedné rodině jsou poněkud překombinované. Ale jinak... jinak jsem nadšená a hodlám tuhle knížku cpát každému, kdo umí číst!
Liz Kessler: Emily Vichrná a rybí ocas
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Emily Vichrná.
Dvanáctiletá Emily žije odnepaměti na lodi. Její matka ji ale celý život úzkostlivě drží od vody co nejdál. Přesto nakonec povolí a dovolí Emily chodit ve škole na hodiny plavání.
Dvanáctiletá Emily žije odnepaměti na lodi. Její matka ji ale celý život úzkostlivě drží od vody co nejdál. Přesto nakonec povolí a dovolí Emily chodit ve škole na hodiny plavání.
Když je vám dvanáct, je to pěkně naprd. S rodiči si přestáváte rozumět a máte pocit, že i ve škole to jde všechno tak nějak od desíti k pěti. Hlavně kámošky vám dokážou pěkně ztrpčit život. Aspoň tak to vnímá Emily na začátku knihy. Jenže jednoho dne při lekci plavání zjistí, že se jí nohy propojily v ocas mořské panny. Jak se to mohlo stát? Proč je z ní zrůda? A je opravdu zrůdou, nebo je to spíš cesta k tomu, aby zjistila, kým opravdu je?
Emily Vichrná by mě v těch dvanácti letech bavila. Strašně ráda jsem četla britské knihy pro děti a Liz Kessler se podařilo do knihy dostat to nejlepší z Enid Blytonové. Kniha je akční a vypráví o hledání svého vlastního já jedné malé holky. Jde nejen o rodinné vazby, ale důležitou roli tu hraje i přátelství, což se mi hodně líbilo. Navíc prostředí podmořského světa a přístavu je tak atraktivní, až se divím, že s tím někdo nepřišel dřív. Naštěstí tu chybí romantická linka, takže Emily Vichrné říkám rozhodně ano.
Právě čtu
Na cestách se teď věnuji Láske po arabsky a doma mám na nočním stolku položenou - zatím neotevřenou - Ms. Marvel. Musím totiž napřed dočíst Kapačku, cévku a hadičku. Možná teď o víkendu to dolouskám, uvidím. V mobilu mám připravenou Hru s ohněm, kterou čteme jako alternativu ve čtenářském klubu na CBDB.
0 Comments