Nachlazení se přehouplo v plnokrevnou chřipku a já už druhý týden bojuji s bacily. Občas si je antropomorfizuji jako z jednoho dílu Macha a Šebestové. Pamatujete si, jak se ti dva s Jonatánem pomocí sluchátka zmenšili, bojovali s bacily a drhli jazyk rejžákem nemocnému spolužákovi, aby ten dotyčný s nimi mohl na výlet? Tak nějak to vypadá v mojí hlavě. Jen moderně. Bacily zásadně kosím světelným mečem, na boj z dálky mám phaser. Na drhnutí jazyka smeták s teleskopickou rukojetí. No, tak zpět do reality. Můj boj s bacily mi sebral hodně času a na knihy ho moc nezbylo. Ale něco malého jsem přečetla.

Anotace z cbdb: Desátý doktor se vrací v té nejlepší formě… a do jedné z nejhorších válek. Píše se

Plačící andělé jsou smrtelně nebezpečné sochy, které se představily i v seriálu, kde se s nimi potýkal právě Doktor číslo deset. Tyto sochy jsou nehybné, když se na ně díváte, když ale mrknete, pohybují se neskutečně rychle a stejně tak rychle vás připraví o život. A takového sochy se objevily na jednom z bojišť první světové války. Kromě vražedných soch se tu objevil i Doktor a jeho společnice Gabriela. Gabriela se čtenářům představila už v předešlém komiksu, kdy Doktorovi pomohla zachránit New York a on ji za to vzal na jednu cestu TARDIS. Druhý příběh je kraťoučký a jmenuje se Echo. Doktor s Gabby se vracejí do New Yorku, Gabriella chce po hrůzách války vidět své blízké a pak s Doktorem vyrazit na další výpravu. Ale chce totéž i Doktor? Než to Gabby zjistí, objeví se podivní mimozemšťané způsobující ohavný hluk. A Doktor je musí zastavit. V obou příbězích se vyskytují hlášky korespondující s humorem desátého televizního Doktora. Jeho potřeštěné chování, sebevědomé chvástání, které vzápětí shodí přiznáním vlastního nedostatku a užvaněnost z komiksového Doktora doslova tryskají.

Místo čtení jsem se věnovala méně náročnému poslouchání. Pustila jsem si audioknihu Není kouře bez ohýnku. Tuto detektivku mám moc ráda, sice jsem ji už četla, ale zapomněla jsem, kdo je vrah. V posteli doháním i filmové resty. Zhlédla jsem depresivní, a přesto dobrý český (!) film Úsměvy smutných mužů. V mé vynucené abstinenci mi dost kápl do noty. Velký rest jsem měla i s Formanovým filmem Vlasy, který mě vyloženě nadchl. Tedy až po slavné scéně tance na stole, do té doby jsem jen zhnuseně koukala na příšerné vlasy hlavních hrdinů. Závěr filmu mě vyloženě dostal. Nemůžu říct, že jsem to čekala nebo nečekala, protože jsem během filmu neměla kdy dumat o vývoji děje. Výborný film. A jako poslední jsem si pustila film na motivy knihy - Hastrman. Urbanův román jsem čela v létě, a i přes to, že jsem si dost podrobně pamatovala děj, se mi film moc líbil. Rozhodnutí zfilmovat jen první polovinu knihy byl rozumný, druhá část knihy je pro většinu čtenářů méně povedená až směšná. Karel Dobrý v roli Hastrmana byl fantastický a celý film na mě působil poeticky i dramaticky, přesně tak jak (asi) měl. 

Volno vynucené nemocí už mě unavuje, povalování v posteli je sice fajn, ale mám raději povalování s myšlenkou, že mě něco zajímavého čeká. Takhle se povaluji s výhledem na vaření čaje a polykání kapek na kašel. 

Hodně zdraví do nového týdne vám přeje ukašlaná togaf.