Ta druhá knížka o Djatlovově expedici
7:00
Na začátku roku 1959 se skupina devíti mladých turistů, kteří byli buď studenti nebo absolventi (kromě jediné výjimky) uralské technické univerzity, rozhodne podniknout výpravu na Ural. Jsou to zkušení horalé, a tak svou přípravu nepodcení. Mají s sebou dostatek jídla i teplého oblečení a vědí, že cesta nebude snadná, ale v žádném případě nepočítají, že by ji nemuseli zvládnout.
Koncem ledna se vydávají na cestu. Každých několik dní se mají hlásit, že došli k dalšímu bodu. Na začátku února ale žádná zpráva od Djatlovovy expedice nepřijde a rodiny výletníků začínají být vystrašené. O několik dnů později najdou prvních pět těl, s květnovou oblevou nachází zbylá čtyři těla. Vypadá to, že každý zemřel trochu jinak. Část umrzla, část má těžká zranění neslučitelná s životem. Co se stalo a proč téměř profesionální alpinisti zemřeli? Na to dodnes neznáme odpovědi...
Událostí se volně inspiroval film Záhada Hory Mrvých (2013), kniha Naslouchač od české autorky Petry Stehlíkové a počítačová hra Kholat (2015). Tomuto tématu se také ve své literární tvorbě věnovali český žurnalista Martin Lavay v knize Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice a ruská spisovatelka Anna Alexandrovna Matvějevová ve svém románu Ďatlovův průsmyk aneb záhada devíti.
Vzhledem k tomu, že jde o téma velice atraktivní, není divu, že zaujalo i spisovatele. Anna Matvějevová ale knihu pojala posvém. Opravdu velmi subjektivně řekněme.
Hned na začátku knihy Ďatlovův průsmyk aneb záhada devíti se setkáváme se spisovatelkou Aňou, která právě prochází tvůrčí i manželskou krizí. Manžel jí odešel s nejlepší kamarádkou a ona se cítí sama. Ještě že má svého kocourka Schumachera, díky kterému není osamělá. Jednou v noci se jí ale za dveřmi zjeví tajemná skupinka lyžařů a ona se záhy dostává k materiálům o Djatlovově expedici, které shromažďoval její soused, který právě zemřel. Soused Emil Sergejevič Katz studoval s Djatlovem ve stejném ročníku a byl rozhodnutý zjistit, co se tehdy na konci 50. let stalo. Aňa se tak rozhodne materiály prozkoumat a napsat podle nich knihu.
V románu se tak dějová linka současnosti, ve které vystupuje Aňa, její exmanžel a několik vedlejších postav, střídá s kopiemi deníků, pitevních zpráv, slovníků a jiných dokumentů. Kniha tedy nabízí dvojí čtení: můžete se věnovat jen dokumentům věnujícím se Djatlovově výpravě, anebo to můžeme prokládat příběhem zvláštní hrdinky a jejího podivného manžela. Dokumenty jsou psány jiným fontem, takže je to opravdu přehledné.
Já jsem zvolila druhou variantu a knihu jsem přečetla celou. Byla jsem totiž zvědavá, jak si autorka poradí s propojením obou příběhů. A musím říct, že jí to propojení moc nevyšlo. Oba příběhy násilně propojuje pomocí snů a jakýchsi vizí. Například celá ta myšlenka psát o Djatlovovi se k Aně dostaví tak, že se jí zdá, že kukátkem na chodbě vidí devět lyžařů, kteří na ní zvoní. Děsivé? Ano. Přímočaré? Rozhodně. Naivní? Absolutně.
Bytostně mi nesedla postava Ani. Ať už jde o její vztah k exmanželovi nebo vztah ke kocourovi Schumacherovi. "Někdy lituju, že jsem se nenarodila jako kočka. Mohla bych prospat šedesát procent svého život a nikdo by mě příživníkem nenazval. Mimochodem lidi, kteří nemají rádi kočky, se nakonec ukážou, když už ne jako ti špatní, tak aspoň jako ti, se kterými nemá cenu se stýkat. To jsem si ověřila osobně. Zato hodní lidé mají vždycky kočku nebo kocoura. To mám taky prověřené." (s. 27) Její naivita hraničí s tupostí. Navíc mi vadí její přístup k exmanželovi Vadikovi. Jak s ním komunikuje, jak neváhá. Psychologie postav zkrátka Matvějevové nejde.
O to víc mě ale bavily výlety do roku 1959. Respektive Anino bádání v archivních materiálech. Kromě opisů deníků, pitevních zpráv a nejrůznějších poznámek a zápisů (které už znám z knihy Martina Lavaye) přináší kniha Matvějevové i několik nových postřehů a nápadů. Například telegramy, o kterých jsem doposud neslyšela, ve kterých se probírá pátrání po skupině. Nebo tajemnou onuci, o které nikdo při objevení těl nepsal. Dobře udělané jsou i jednotlivé teorie o tom, co se tehdy začátkem února v průsmyku stalo. Líbilo se mi hodnocení pravděpodobnosti i to, jak jistou teorii smázla a jinou - podle mě pravděpodobnější - vyzvedla.
Jenže když se to pak propojí v realitě, kde se setká Aňa s Ljusjiným (jedna ze zemřelých dívek v průsmyku) bratrem, začnete pochybovat o pravosti dokumentů. A to je asi největší problém celé knihy: její snaha o autenticitu je nepřesvědčivá.
A tak souhlasím s postavou Ani, když říká, že: "Sama už nevím, co vlastně píšu. Možná se měly všecky tyhle dokumenty vydat v jedné knize a navrhnout čtenáři, aby nad tím dumal sám bez toho, abych mu tlačila do hlavy svoje pitomé závěr?" (s. 187)
Vnímám tenhle román jako odrazový můstek k bádání a domýšlení teorií. Pokud tak byl zamýšlen, je všechno v pořádku. Jestli šlo o seriózní výzkum, jsem zklamaná a výsledek mě mrzí. No a taky jsem zvědavá, jestli opravdu časem dojde k exhumaci ostatků všech devíti členů expedice. Zatím to stále vypadá, že se nikdy nedozvíme, co se Djatlovově expedici tehdy v roce 1959 stalo.
Já jsem zvolila druhou variantu a knihu jsem přečetla celou. Byla jsem totiž zvědavá, jak si autorka poradí s propojením obou příběhů. A musím říct, že jí to propojení moc nevyšlo. Oba příběhy násilně propojuje pomocí snů a jakýchsi vizí. Například celá ta myšlenka psát o Djatlovovi se k Aně dostaví tak, že se jí zdá, že kukátkem na chodbě vidí devět lyžařů, kteří na ní zvoní. Děsivé? Ano. Přímočaré? Rozhodně. Naivní? Absolutně.
Bytostně mi nesedla postava Ani. Ať už jde o její vztah k exmanželovi nebo vztah ke kocourovi Schumacherovi. "Někdy lituju, že jsem se nenarodila jako kočka. Mohla bych prospat šedesát procent svého život a nikdo by mě příživníkem nenazval. Mimochodem lidi, kteří nemají rádi kočky, se nakonec ukážou, když už ne jako ti špatní, tak aspoň jako ti, se kterými nemá cenu se stýkat. To jsem si ověřila osobně. Zato hodní lidé mají vždycky kočku nebo kocoura. To mám taky prověřené." (s. 27) Její naivita hraničí s tupostí. Navíc mi vadí její přístup k exmanželovi Vadikovi. Jak s ním komunikuje, jak neváhá. Psychologie postav zkrátka Matvějevové nejde.
O to víc mě ale bavily výlety do roku 1959. Respektive Anino bádání v archivních materiálech. Kromě opisů deníků, pitevních zpráv a nejrůznějších poznámek a zápisů (které už znám z knihy Martina Lavaye) přináší kniha Matvějevové i několik nových postřehů a nápadů. Například telegramy, o kterých jsem doposud neslyšela, ve kterých se probírá pátrání po skupině. Nebo tajemnou onuci, o které nikdo při objevení těl nepsal. Dobře udělané jsou i jednotlivé teorie o tom, co se tehdy začátkem února v průsmyku stalo. Líbilo se mi hodnocení pravděpodobnosti i to, jak jistou teorii smázla a jinou - podle mě pravděpodobnější - vyzvedla.
Jenže když se to pak propojí v realitě, kde se setká Aňa s Ljusjiným (jedna ze zemřelých dívek v průsmyku) bratrem, začnete pochybovat o pravosti dokumentů. A to je asi největší problém celé knihy: její snaha o autenticitu je nepřesvědčivá.
A tak souhlasím s postavou Ani, když říká, že: "Sama už nevím, co vlastně píšu. Možná se měly všecky tyhle dokumenty vydat v jedné knize a navrhnout čtenáři, aby nad tím dumal sám bez toho, abych mu tlačila do hlavy svoje pitomé závěr?" (s. 187)
Vnímám tenhle román jako odrazový můstek k bádání a domýšlení teorií. Pokud tak byl zamýšlen, je všechno v pořádku. Jestli šlo o seriózní výzkum, jsem zklamaná a výsledek mě mrzí. No a taky jsem zvědavá, jestli opravdu časem dojde k exhumaci ostatků všech devíti členů expedice. Zatím to stále vypadá, že se nikdy nedozvíme, co se Djatlovově expedici tehdy v roce 1959 stalo.
0 Comments