Dočteno podle hous.enky (31. týden)
10:00
Kdybych byla zmrzlinou, už bych byla louží. Ale protože jsem hous.enkou, potím se za svým pracovním stolem/ve vlaku/autobusu/na posteli a snažím se ta horka přežít. Ale teda někdy mě to stojí spoustu slz a krve. A potu samozřejmě, hlavně potu. Vítejte u mého pátečního článku!
Asi stárnu nebo co, ale mám pocit, že letos mě ty letošní tropy nějak víc unavují. Nejen psychicky, ale i fyzicky. Většinu dne chcípám někde ve stínu a prosím, ať už je deset večer a já můžu otevřít okna. Fuj. Už se těším, až si tenhle článek budu číst za tři měsíce, až udeří první kruté mrazy. Zatím je to totiž jen na mrazák... plný zmrzliny. Což já mám. Vrchní police je vyhrazená na piva (kde se moc neohřejou), úplně dole mám ovoce na koláče (hecla jsem se začátkem týdne a upekla perník - teplota v místnosti stoupla na krásných 30 stupňů, takže jsem se po zbytek týdne sporáku obloukem vyhýbala) a uprostřed mám zmrzliny.
Pokud jde o oblíkání, nasadila jsem těžký kalibr a dneska mám jen kraťasy do půl stehen. Takže na mě dost krátký. A víte co? Je mi fuk, jak to vypadá. Jsem ráda, že jsem na kolenou cítila aspoň vánek přijíždějícího vlaku. I za těch pár vteřin to stálo. Tak.
A ještě musím přidat historku dnešního rána. To si to tak jdu už po nádvoří, když najednou pohledem zjistím nějaký pohyb napravo. Leknu se: krysa! Potkan! Teď na mě zaútočí! Co budu dělat? Utíkat? No asi ne...
Bylo to koťátko! Malé černé. A pro jistou milovnici koček ještě jedna fotka:
A teď už ke knížkám.
Dočteno
Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě
Anotace z cbdb: Autor u i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?
Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.
Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.
Velmi zvláštní román, který bych klidně na jeho začátku označila jako lehký young adult žánr. Trojice kamarádů vyrůstá v hodně zvláštním táboře, kde se učí, hrají si a baví se tak, jako děti kdekoli jinde. Jenže zároveň je tu něco zvláštního, protože učitelky a vychovatelky se k dětem chovají odtažitě a velmi neosobně. Kde mají děti rodiče? Proč je nikdo nenavštěvuje? A co je vlastně tohle místo zač?
Chvíli trvá, než člověku dojde, oč jde (tuším, že se to dozvíme někdy ke konci první třetiny knihy), ale jakmile to člověk ví, musí fascinovaně číst dál. Fascinovala mě, jak jsou ty děti opuštěné. Ne že by někde běhaly bez dozoru, ale spíš to, jak každé vyrůstá v nějaké bublině, přes kterou se mu nedaří dostat. Každý z hrdinů to řeší jinak a z celé knihy jsem měla hodně smutný pocit. Plus ten ústřední motiv samozřejmě. Věděla jsem, oč jde, protože jsem před pár lety viděla film. Snad o to víc mě šokovaly náznaky, které Ishiguro používá už od začátku textu.
Taky mě dost překvapil konec. Nepamatuju si už, jak to končí ve filmu, ale bylo mi ústřední hrdinky Kathy strašně líto. Ale to i Ruth a Tommyho. To, jak visí na něčem, co jim vlastně nepatří. Jak se nevzdávají, i když vědí, že to nemá cenu. A to, jak bojují jen do určité chvíle a pak...
Silné čtení o věci, která se nás týká možná víc, než bychom chtěli. Věřím, že nějak takhle by to klidně mohlo fungovat. Mé dystopické já si u čtení pěkně lebedilo.
Svůdné schůzky
Anotace z cbdb: Nejslavnější francouzští a evropští tvůrci se sešli, aby přispěli do série erotických sborníků. Každý je věnovaný jednomu prostředí a tématu (začínáme cestováním a oblečením) a přináší sérii šesti až osmistránkových příběhů od autorů jako je Enki Bilal, Guy Vidal, Altuna, Gibrat, Varenne či Jean-Claude Forest! Připravte se na sto padesát stránek skvělých kreslířů, krásných žen a sexy příběhů!
Asi jste si už všimli, že mě baví erotické komiksy. Nevnímám je jako erotiku, ale spíš jako umění. Erotický komiks nesmí být vulgární, měl by mít dobrou myšlenku a měl by čtenáře nadchnout a bavit.
A přesně to je případ Svůdných schůzek. Zhruba dvě desítky frankofonních umělců se v 90. letech sešlo, aby nakreslili čtyři antologie erotických komiksů. Dvě z nich se jmenují Svůdné schůzky a Svůdné prádlo a vycházejí pod označením Svůdné schůzky.
Některé kresby jsou krásné, jiné jsou slabší. Stejně je to i s pointou jednotlivých příběhů. Někdy jsem zírala, co kdo vymyslel a jindy jsem teda fakt zírala... Víc mi jednoznačně seděly černobílé komiksy, ale to je dané tím, že barevná erotika mi už trochu zavání pornem.
Ze sbírky Svůdné schůzky se mi nejvíc líbila povídka Trakař od Georgese Picharda, kdy se žena, která se vrací domů, domluví s chlapíkem, co má trakař, že ji domu doprovodí. Ze Svůdného prádla to pak byla povídka Hot Line od Varenne, kdy manželka ve žhavém prádle svádí svého muže. V obou případech jde o černobílé komiksy s výbornou pointou.
Petr Macek: 1968 očima 50 slavných osobností
Anotace z cbdb: Rozdělené rodiny a zničené kariéry, vynucená poslušnost režimu nebo všemožné zákazy. Neexistuje v této zemi nikdo, koho by se okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 nedotkla. Invaze a následná potupná normalizace zanechala stigma na všech – těch, kteří museli veřejný prostor opustit, i těch, kteří se snažili najít morální kompromis a prostě dál žít a pracovat.
50 let poté vzpomíná na události roku 1968 a jeho následky 50 největších osobností své generace ve zbrusu nových, exkluzivních rozhovorech a otevřených zpovědích se spisovatelem a publicistou Petrem Mackem. Kamila Moučková, Jiří Menzel, Jiřina Bohdalová, Rudolf Hrušínský, Jan Pirk, Naďa Urbánková, Helena Vondráčková, Eva Pilarová, Jana Šulcová, Petr Janda, Karel Vágner a mnozí a mnozí další – co jméno, to jiný osud a unikátní příběh roku 1968.
50 let poté vzpomíná na události roku 1968 a jeho následky 50 největších osobností své generace ve zbrusu nových, exkluzivních rozhovorech a otevřených zpovědích se spisovatelem a publicistou Petrem Mackem. Kamila Moučková, Jiří Menzel, Jiřina Bohdalová, Rudolf Hrušínský, Jan Pirk, Naďa Urbánková, Helena Vondráčková, Eva Pilarová, Jana Šulcová, Petr Janda, Karel Vágner a mnozí a mnozí další – co jméno, to jiný osud a unikátní příběh roku 1968.
Petr Macek vybral vyvážené osobnosti: sáhl jak do hlavního proudu (Vondráčková, Vágner, Janda, Suchý), tak i mezi lidi, kteří následně emigrovali nebo nemohli veřejně vystupovat (Moučková, Kubišová, Přenosilová). Líbil se mi předmluva, ve které autor popisuje události, které jsou spjaty s pražským jarem a bezprostředně předcházely okupaci vojsky varšavské smlouvy.
Rozhovory jsou konstruované takřka totožně: kde jste byli 21. srpna 1968, jak jste se o okupaci dozvěděli a jaké důsledky pro vás okupace měla. V několika rozhovorech navíc padne i jméno Jana Palacha a pár lidí je spojeno i tragickou nehodou orchestru Karla Duby, která se stala v Mongolsku v ten samý den, kdy do Československa vnikly tanky.
Líbilo se mi, že autor drží zpovídané přesně v liniích spojených s 21. srpnem a nepustí je jinam. Díky tomu jsem rozhovory stručné, jasné a i povídavé osobnosti (zdravíme Jiřinku) se drží tématu.
Jediné, co mi v knize trochu chybělo, bylo víc dobových fotek. A taky fotky jednotlivých osobností mohly být časově sjednoceny. Jinak nemám výhrad a jsem ráda, že jsem se ke knize dostala.
Právě čtu
Orson Scott Card: Enderova hra
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Ender.
Vědeckofantastický román, který můžeme doporučit všem milovníkům dobré literatury. Román nejen o zápasu pozemské civilizace se smrtelným nebezpečím z kosmu, ale také o přátelství, bratrské lásce a nenávisti.
Kniha je napsána strhujícím způsobem a patří mezi nejlepší díla americké SF.
Vědeckofantastický román, který můžeme doporučit všem milovníkům dobré literatury. Román nejen o zápasu pozemské civilizace se smrtelným nebezpečím z kosmu, ale také o přátelství, bratrské lásce a nenávisti.
Kniha je napsána strhujícím způsobem a patří mezi nejlepší díla americké SF.
Já nečtu sci-fi. Nemám ho ráda. Jsem si před pár lety myslela... A pak se ukázalo, že sci-fi žánr nabízí mnohem víc než jen emzáky, co útočí za každým rohem. Ender je toho jasným důkazem.
Jsem v půlce a jsem nadšená. Baví mě hlavně ta jeho hra, co hraje. Slabší jsou bitvy, které mi připadají pořád stejné (nech si zmrazit nohy a pal, co to jde) a dost mi vadí linka s Enderovými sourozenci, co chtějí ovládnout celý svět... Ehm... Spoiler? Pozdě, muhehe.
Ještě mě čeká druhá půlka a prý to bude stát zato. Tak uvidím. Ale vím, že to dočtu rychle, protože je to čtivé a rychle to utíká.
Martina Riebauerová: Kde se líbat v Praze
Anotace z cbdb: „Našla jsem 18 míst, která pro mě mají duši", říká Martina Riebauerová o své nové, půvabné knížce a dodává, „jsou to místa více - častěji - méně známá; místa, která mají svůj příběh nebo ho teprve hledají nebo ten příběh mají, ale nechávají si ho pro sebe; místa, kde se můžete líbat nebo jen držet za ruku s někým, koho máte rádi, nebo na něj jen myslet a jít tudy jen tak samotní ...
Knihu jsem dostala od svého chlapce a dost dlouho jsem se jí vyhýbala. Když mi dává knihy, které nemám na svém seznamu, tak se většinou dost sekne (v pohodě, on tenhle článek číst nebude a vy mu to neprásknete, že jo?).
Jenže jak teď máme tu sérii článků o cestování, tak jsem si řekla - SPOILER (ha, jsem poučena z Enderovy hry) - že se na tuhle knížku zkusím podívat. A víte co? Je skvělá! Je tu 18 kapitol - míst, po kterých nás autorka provede. Vždy místa propojí s nějakým člověkem a já mám teď strašnou chuť chodit Prahou a všechna ta místa prolézt. Například včera jsem četla o Lennonovy zdi, kde je nějaký starý platan a maličká kavárna, kde se autorka o zdi bavila s Helenou Třeštíkovou. Už jsem togaf seznámila s naším podzimním plánem: čeká nás 18 couraček po Praze a vypadá to, že budeme mít pěkně ochozený nožičky.
Detaily čekejte v cestovatelském článku již brzy.
No a to je pro tenhle týden všechno. Tak zas za týden a knihu s sebou!
0 Comments