Dočteno podle hous.enky (32. týden)
11:00
Četli jste v poslední době nějakou knihu, která vás od prvních stránek fakt chytla za... oči? Já musím říct, že se mi to tenhle týden povedlo. Nakonec to tedy nebyla taková paráda, jak to ze začátku vypadalo, ale detaily vám prozradím v dnešním článku.
Ač jsem tenhle týden četla hlavně na cestách, tak jsem nakonec převážnou část Jiného světa četla doma na čtečce. Dlouho jsem na ní nečetla, protože většinou čtu buď na mobilu (ve vlaku/metru/busu), anebo papírové knihy. Ale mít čtečku položenou na zemi a sama ležet na břiše posteli... Oj! Přesně tak jsem strávila včerejší odpoledne a večer.
Mám ráda tyhle chvíle, kdy mě čtení vezme a nepustí. K večeři jsem si namazala jen chleba s lučinou a natrhala jsem si k němu čerstvá rajčata a pak jsem se hned vrhla zase do čtení. Byla jsem jen doma s Ejmy a čekaly jsme na bouřku. Ta nakonec přišla až ve čtyři hodiny ráno, ale to už jsem měla Jiný svět dočtený...
Dočteno
Dmitrij Rus: Jiný svět
Pohltila tě hra někdy natolik, až jsi zapomněl na svět okolo? Světem 30. let 21. století hýbe záhadný fenomén vtažení: vědomí hráče online hry se oddělí od těla a zůstane uvězněno ve virtuální realitě. Gleb neměl na výběr, nevyléčitelná nemoc ho donutila vtažení záměrně podstoupit. Ve hře ho čeká věčný život, noví přátelé, láska a nekonečné dobrodružství v úchvatném světě meče a magie.
Glebovi zbývá poslední měsíc života a když se dozví, že existuje hra, která by mu mohla zaručit nesmrtelnost, dlouho neváhá a stává se temným elfem v Jiném světě. Fakt: během prvních třiceti stran už mačkáme play a vybíráme Laithovi (tak se Glebova postava ve hře jmenuje) vlastnosti. Wau, to byla rychlost. Jakmile máme vybráno a nastaveno, seznamuje se s virtuální hrou, která kopíruje klasické fantasy RPG. Jo, mám z toho dojem jako z Might and Magic. Asi proto mi to tak sedlo. Už tu jsou nepřátelé a první spoluhráči/protihráči, protože tahle hra funguje na online principu. A tak sbíráme úkoly, které se snažíme záhy plnit, prozkoumáváme okolní svět a seznamujeme se s novými lidmi.
Tahle část, která trvá tři čtvrtiny knihy mě nadchla. Fakt. Strašně moc mě to bavilo a já chtěla pořád jen číst a číst. A pak... pak se to změnilo. Glebova virtuální kámoška Táňa je strašná slepice. Respektive: všechny ženský postavy ve hře jsou slepice. Jsou dobré jen na sex nebo aby jejich portrét někde visel a většinu času brečí a jsou vděčné, když jim někdo něco dá. Uf... Měla jsem s tím hodně problém. Furt jsem si říkala: Ale ne, to se jen autor snaží to celé odlehčit... Hm, asi ne. Bylo to zlý.
A pak přišla ta věc s cigárama... Nebudu spoilerovat, ale kdybyste knihu jednou četli, vzpomeňte si na moje slova: po cigárech to jde celé do háje. Gleb/Laith spekuluje o prachách, o obchodní strategii a nebýt posledních třiceti stran, kdy se to vrací k akčnosti prvních tří čtvrtin, neměla bych vůbec chuť pouštět se do dalšího dílu.
Jde o sedmidílnou sérii, která má na goodreads velmi dobré hodnocení. Dám tomu rozhodně ještě šanci, protože miluju žánr litRPG a to, co Rus předvádí na začátku, je naprosto přesně můj šálek kávy. Ale ten šovinismus a snaha v Jiném světě vymyslet patent, na kterém se dá zbohatnout - to mě hodně zklamalo.
Orson Scott Card: Enderova hra
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Ender.
Vědeckofantastický román, který můžeme doporučit všem milovníkům dobré literatury. Román nejen o zápasu pozemské civilizace se smrtelným nebezpečím z kosmu, ale také o přátelství, bratrské lásce a nenávisti.
Kniha je napsána strhujícím způsobem a patří mezi nejlepší díla americké SF.
Vědeckofantastický román, který můžeme doporučit všem milovníkům dobré literatury. Román nejen o zápasu pozemské civilizace se smrtelným nebezpečím z kosmu, ale také o přátelství, bratrské lásce a nenávisti.
Kniha je napsána strhujícím způsobem a patří mezi nejlepší díla americké SF.
Sci-fi vlastně moc nečtu (možná lépe: cíleně ho nevyhledávám), ale vlastně v poslední době na sci-fi knížky v mém seznamu Přečteno narážím poměrně často. Kdybych viděla obálku téhle knihy v obchodě, rozhodně bych po ní nesáhla. Ale já jsem se ke knize dostala díky Čtenářskému klubu CBDB a jsem ráda, že jsem si mohla zase trochu rozšířit obzory.
Mám ráda knihy s dětským hrdinou, kterým Ender je. Teda částečně, protože ač je mu šest, má rozum třicetiletého... Ale tak řekněme, že mu je fakt šest a že je to obyčejný kluk s obyčejnými starostmi. Hm a jsme u toho. Já jsem Enderovi jeho problémy nevěřila. Nevěřím, že se mu v šesti nestýskalo po domově, že se nebál a že byl schopen o rok později chladnokrevně kalkulovat nejen ve hře, ale i mimo ni. Jo, byl to sympaťák, ale proboha - fakt se nechoval jako dítě. Takže tahle složka mě trochu zklamala.
Hra samotná mi přišla jako nejlepší z celé knihy. To, jak Ender postupoval virtuálním světem a musel přemýšlet nad jednotlivými úkoly - to mě bavilo (no jo, dyť v tom to je stejný jako výše uvedený Jiný svět). Slabší byly bitvy v té místnosti bez gravitace. Zaprvé: strašný množství malých kluků bez nějaké možnosti si je líp pamatovat nebo je rozeznat. Asi za to může moje neschopnost zapamatovat si jména lidí a jejich tváře a v knize s tím mám problém. Když se pak zpětně řešily dvě smrti, tak jednoho jsem si samozřejmě pamatovala, ale kdy umřel ten druhý kluk, tak to fakt netuším. No a zadruhé: ty bitvy byly pořád to samý. Nohy pod sebe a pálit, ha, to jsem vám to natřel a příště rozsekám dalšího. Hmmm... trochu nuda.
A strašně mi vadila ta dějová linka Enderových sourozenců, kteří chtěli ovládnout svět. Proč to tam vůbec bylo? A závěr? Ten mě zklamal. Čekala jsem větší pecku. A to, co přišlo po konci, bylo ještě divnější.
Chci si přečíst tu knihu, kde se píše o Beanovi (?), ale jinak asi Bendera, pardon Endera, nechám jeho osudu. Mám zkrátka ráda jiný styl sci-fi. Minimálně takové, které se nebere tak vážně. Ať žije Bender!
Právě čtu
Dočítám Kde se líbat v Praze a stále tak nějak bojuju s Druunou a Artemis. Asi mi teď nějak líp sedí knihy s mužským hrdinou, nevím. Kromě toho jsem tenhle týden rozečetla tyhle dvě knížky:
Václav Miko: Prostituce v nacistických táborech
Anotace z cbdb: Aby nacisté upevnili svůj systém a minimalizovali vnitřní odpor, aplikovali násilné metody i proti ženám. Hitlerův věrný paladýn Heinrich Himmler do rozsáhlé strategie zakomponoval státem kontrolovanou prostituci jako součást mocenského a hospodářského zájmu. Prostitutky byly brány jako asociální zlořád, jenž představoval pro německý lid hrozbu, a ženy, které nesplňovaly představy nacistické ideologie, byly násilím sexuálně zotročeny a mnohé poslány nejen do nevěstinců pro vojáky Velkoněmecké říše, ale také do koncentračních táborů. Právě tam se běžně prováděly nucené sterilizace za pomocí vysokých dávek rentgenových paprsků. Experimentální potraty neznaly hranic a tisíce brutálních pokusů pod vedením Josefa Mengeleho vedly k bolestivé smrti. Své si prožili i homosexuálové a lesbicky orientované ženy. I když nacisté svému lidu kázali o mravnosti a hrdosti, ve skutečnosti sami činili úplný opak. V době jejich moci se tisíce žen a sotva dospělých dívek staly oběťmi různých forem sexuálního násilí, ponižování, znásilňování a mučení. Existovaly však tehdy i zvrácené formy rasového šílenství, kdy vybraní muži SS museli zplodit tisíce nových árijců v tzv. domech Lebensbornu s ochotně se nabízejícími ženami, které si vytyčily za povinnost porodit vůdci alespoň jedno dítě. Když však rozvoj nové populace nesplňoval požadovanou kvantitu, sáhli nacisté dokonce i k únosům blonďatých a modrookých dětí z celé okupované Evropy. Autor v této publikaci otevírá semknutou společenskou zvyklost, kterou dnes známe pod pojmem „tabu“.
Velmi dobře napsaný úvod o nástupu Hitlera k moci se volně přesunul ke kultu mateřství, který se paradoxně dostal ke kultu ženy-děvky. Ač se kniha zdá na první pohled poněkud jednoduchá a bulvární, ve skutečnosti se zabývá postavením ženy v období fašismu. Teda alespoň zatím... Uvidíme, co bude následovat.
Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině
Anotace z cbdb: Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální zejména obě zpovídané ženy, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím již nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán a snímky přispěl fotograf Jan Šibík.
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální zejména obě zpovídané ženy, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím již nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán a snímky přispěl fotograf Jan Šibík.
Knihu jsem rozečetla dnes ráno a musím říct, že zatím dobrý. První rozhovor je se samotářským meteorologem na Churáňově, který utíká od společnosti, od lidí, od ženy i od sebe samého. Je to zvláštní člověk, který se snaží splynout s přírodou a v dětství si hrál na stromy. Jo, je to divný, ale svým způsobem je to úžasný svět, do kterého nám nabízí vstupenku člověk, který si lidi na návštěvu běžně nezve. Navíc ty fotografie, které jsou v textu, jsou krásné. Jak ty barevné od Jana Šibíka, tak ty černobílé od churáňovského meteorologa.
A abyste neřekli, že tu není žádná fotka z tohohle týdne, tak tu máme dvě. První z nich je zásoba mirabelek, které jsem dostala od M. maminky:
A teď by mohl přijít ten sychravý podzim, abych mohla dělat mirabelkové koláče, kakaové muffiny a tvarohové bábovky. Ach, chybí mi moje pečení!
A druhá fotka je focená narychlo dnes ráno a vidíme na ní naší Klementajn:
Všimněte si, jak jsem krásně fotku zaostřila. Plot i keř jsou krásně ostré. I Klementajnino tělo. Jen ta hlava byla rychlejší... Ale kdo občas nemá rychlejší hlavu než tělo, že. Hezký týden přeju a čtěte! Aspoň nápisy na cereáliích.
0 Comments