Dočteno podle hous.enky (34. týden)
10:00
Už se začaly prodávat lístky na Humbook a venku se ochladilo... tadááá: je tady podzim! No dobře, do ryze podzimních dnů máme ještě poměrně daleko, ale přijde mi, že už začínají opadávat stromy a slunce začíná být proklatě nízko. Mám ráda tohle mezičasí. Jako by vám to umožnilo vydýchat tropické léto a připravit se na deštivé podzimní dny.
Ale tenhle týden byl ještě pěkně tropickým, tak si ho pojďme shrnout. O víkendu u nás v městečku byla pouť. Přijely kolotoče, prodávala se cukrová vata, nakládané okurky a všude byla asi miliarda hladových a naštvaných vos... Takže tentokrát jsem cukrovou vatu oželela a místo ní jsem si koupil balík štramberských uší a perník. Občas jsou ceny útěchy lepší, než hlavní cena. Ha, tohle bych si někam měla poznamenat. 
Před samotnou poutí jsme ale ještě zašli na výstavu drobného domácího zvířectva. Málem jsme měli doma malé prasátko, které M. uchvátilo. Ne že by ho považoval za tolik roztomilé, ale už ho viděl na rožni... M. si vyhlédl to macatější, mně byla sympatická drobná zrzka, co neustále kvičela a za každou cenu se chtěla dostat ven z ohrádky. Dál tam byli holubi, kohouti a slepice a KRÁLÍCI. Roztomilí, chlupatí s krásnýma korálkovýma očima. Třeba tenhle světle hnědý se mi líbil. No nevypadá jak plyšový?
Na pouti samotné jsme si dali pivko, obhlédli atrakce, pozdravili se starýma známýma a šli jsme na horskou dráhu. Ještě loni jsem v začátkách skoro nedýchala, ale letos... já nevím. Asi už jsem z horské dráhy vyrostla. Byli jsme jen na horské dráze, protože na labutě jsem moc velká a cokoli, co je výš než dva metry nebo se to rychle točí, nepřichází v úvahu. Bojím se výšek a nemám ráda, když jsem hlavou dolů, natož když mnou cokoli smýká.
No a pak jsme šli na střelnici a M. mi vystřelil tu nejvíc nejdražší růži, co jsem kdy dostala. Byli jsme tam opravdu dlouho a asi bylo něco s tou vzduchovkou nebo co to je, ale trvalo fakt dlouho, než se růži odlomila i druhá špejlová noha (chápete: střílíte na dvě špejle, které se spojují u květu růže, a jakmile trefíte obě, růže padá vám do klína). Ale zase je fakt krásně nevkusná a takové já mám nejradši. Už jsem si ji přinesla do práce, kde už mám pěknou sbírku pouťových růží. Je to ta světle modrá se zlatými vánočními lametami kolem okvětních lístků. No není krásná?
No a pak Prahu obsadily tanky:
Po padesáti letech si Praha (a nejen ta) připomínala výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Na Václaváku byl večer koncert (nebyla jsem na něm) a dole probíhal celodenní meeting s pamětníky, historiky a novináři. Asi. Viděla jsem jen Vladimíra Mertu, ale jen jsem procházela, takže nevím. A vyfotila jsem si tank - fotila ho kamarádka P., protože já si mobil zapomněla v práci.
Dočteno
Vasilij Mahaněnko: Úkol přežít
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Cesta šamana.
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Miliony hráčů, kteří mohou dělat absolutně cokoliv – levelovat, bojovat proti sobě, strávit ve hře celý život a užít si každý moment. Stát se legendou. Jediné, co tvůrci hráčům neumožnili, je cítit fyzickou bolest. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Pro vězně, kteří si do hry přišli odpykat svůj trest, se Barliona stala osobním peklem. Odsouzenců se totiž sláva a dračí zlato netýkají, zato vyčerpání a bolest jsou všudypřítomné. Neprávem uvězněný Mahan se ale odmítá vzdát i poté, co skončí zavřený v dole s mizivou nadějí na únik. Pokud se chce dočkat konce svého trestu, má jediný úkol: přežít.
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Miliony hráčů, kteří mohou dělat absolutně cokoliv – levelovat, bojovat proti sobě, strávit ve hře celý život a užít si každý moment. Stát se legendou. Jediné, co tvůrci hráčům neumožnili, je cítit fyzickou bolest. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Pro vězně, kteří si do hry přišli odpykat svůj trest, se Barliona stala osobním peklem. Odsouzenců se totiž sláva a dračí zlato netýkají, zato vyčerpání a bolest jsou všudypřítomné. Neprávem uvězněný Mahan se ale odmítá vzdát i poté, co skončí zavřený v dole s mizivou nadějí na únik. Pokud se chce dočkat konce svého trestu, má jediný úkol: přežít.
Třicetiletý Mahan hacknul jakýsi kanalizační program a za trest musí strávit několik let ve virtuální Barlioně. Mahan se ocitá v té části virtuálního světa, která funguje jako vězení: lidé zjistili, že je jednodušší napojit vězně do kapsle a vyčlenit jim určitý prostor ve virtuálním světě. Mahan se tak ocitá v dolech, kde musí den co den sfárat dolů a nakopat určité množství rudy. Celou situaci samozřejmě komplikují jiní hráči a další postavy, protože tohle vězení rozhodně nemá být procházkou růžovou zahradou.
Oproti Jinému světu je tu mnohem víc soubojů a rozvíjení vlastností, což mě bavilo - protože bylo líp patrné, jak se Mahanova postava vyvíjí. A stejně jako v Jiném světě tu budete mít pocit, jako byste se sami ocitli ve hře (odtud jedna hvězda ke třem průměrným). Mahan rozvíjí své schopnosti a vlastnosti a vy mu celou tu dobu držíte palce, aby to zvládnul, protože je ve vězení nejspíš neprávem. Bavily mě střízlivé vztahy mezi jednotlivými postavami i zajímavě pojaté NPC postavy. A za skok do reality v poslední třetině dávám tu pátou hvězdu, protože se mi líbilo, jak to získalo trochu jiný rozměr.
Mahan je sympaťák a kniha je neuvěřitelně dobře napsána. Za mě snad ještě o fous líp jak Jiný svět, kde mi vadily popisy ženských postav. Strašně se těším na další díl a doufám, že u nás vyjde série celá.
Oproti Jinému světu je tu mnohem víc soubojů a rozvíjení vlastností, což mě bavilo - protože bylo líp patrné, jak se Mahanova postava vyvíjí. A stejně jako v Jiném světě tu budete mít pocit, jako byste se sami ocitli ve hře (odtud jedna hvězda ke třem průměrným). Mahan rozvíjí své schopnosti a vlastnosti a vy mu celou tu dobu držíte palce, aby to zvládnul, protože je ve vězení nejspíš neprávem. Bavily mě střízlivé vztahy mezi jednotlivými postavami i zajímavě pojaté NPC postavy. A za skok do reality v poslední třetině dávám tu pátou hvězdu, protože se mi líbilo, jak to získalo trochu jiný rozměr.
Mahan je sympaťák a kniha je neuvěřitelně dobře napsána. Za mě snad ještě o fous líp jak Jiný svět, kde mi vadily popisy ženských postav. Strašně se těším na další díl a doufám, že u nás vyjde série celá.
Martina Riebauerová: Kde se líbat v Praze
Anotace z cbdb: „Našla jsem 18 míst,která pro mě mají duši", říká Martina Riebauerová o své nové, půvabné knížce a dodává, „jsou to místa více - častěji - méně známá; místa, která mají svůj příběh nebo ho teprve hledají nebo ten příběh mají, ale nechávají si ho pro sebe; místa, kde se můžete líbat nebo jen držet za ruku s někým, koho máte rádi, nebo na něj jen myslet a jít tudy jen tak samotní ...
Martina Riebauerová mě pozvala na osmnáct schůzek Prahou. Zezačátku jsem jí moc nevěřila, protože - Proboha - tohle je takový klišé. Sejdem se pod vocasem, projdem Václavák, dáme číze, kolu a čau. No a ono ne. Všech osmnáct schůzek se odehrává na řekněme tradičních místech, ale tak nějak jinak. Ano, je tu Kampa, ale z ní uvidíme jen Lennonovu zeď a starý platan vedle. Jo, je tu Nové i Staré Město, ale obojí uvidíme úplně jinak, než jak jsme zvyklí to vídat. Ke každému místu se váže nějaký příběh (a nemusí to být příběh milostný), který vypráví nějaká známá osobnost. Například k té Lennonově zdi se váže osobnost Heleny Třeštíkové, která tu poprvé potkala svého manžela. A tak je to se vším.
Jsem z knihy nadšená a mám v plánu všechna ta místa navštívit. Myslím, že pokud vás jakýkoli místopis (cestopis) dokáže nadchnout k návštěvě místa, o kterém píše, je to dobře odvedená práce.
Jsem z knihy nadšená a mám v plánu všechna ta místa navštívit. Myslím, že pokud vás jakýkoli místopis (cestopis) dokáže nadchnout k návštěvě místa, o kterém píše, je to dobře odvedená práce.
Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině
Anotace z cbdb: Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální zejména obě zpovídané ženy, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím již nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán a snímky přispěl fotograf Jan Šibík.
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální zejména obě zpovídané ženy, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím již nestal.
Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán a snímky přispěl fotograf Jan Šibík.
Z knihy Raději zešílet v divočině jsem ve výsledku zklamaná. Čekala jsem osm rozhovorů s osamělýma podivínama, které zklamal svět, a dostala jsem dva skvělé rozhovory s ženami, které to mají v hlavě srovnané, a šest rozhovorů s alkoholikama, feťákama a bezdomovcema, kteří žijí na okraji, protože nejsou schopni se začlenit do normální společnosti. Spousta z nich nevnímá svět střízlivýma očima a kniha tak mohla vzniknout klidně o postavičkách, které se pohybují u pražského hlavního nádraží. Ty lidi se schovávají před systémem a mají pocit, že někde v lesích na ně nikdo nemůže. O to víc pak vyznívá kontrast s ženskými aktérkami rozhovoru, kdy obě uvažují střízlivě a nabízí právě pohled podivínek, které se rozhodly odejít do hor řekněme z racionálních důvodů (město je ubíjí).
Většina z účastníků má jak elektřinu, tak vodu. A pokud je nemají, je to proto, že v placení složenek vidí systém, který je chce dohnat a zničit. Pokud mají políčka s vlastní zeleninou, je to proto, že nemají peníze na jídlo a živoří jen z toho, co si sami vypěstují. Většina z nich má auto, které občas využívají a čas od času jezdí i do města nebo naopak lidé jezdí za nimi. Rozhodně to není kniha, ze které bych měla pocit, jak je život na Šumavě těžký, ale báječný.
Kniha je ovšem krásně zpracovaná a na první pohled zaujmou nádherné fotky, za které dávám hvězdu navíc. Ale myslím, že se navenek tváří jako něco jiného, než čím skutečně je.
Většina z účastníků má jak elektřinu, tak vodu. A pokud je nemají, je to proto, že v placení složenek vidí systém, který je chce dohnat a zničit. Pokud mají políčka s vlastní zeleninou, je to proto, že nemají peníze na jídlo a živoří jen z toho, co si sami vypěstují. Většina z nich má auto, které občas využívají a čas od času jezdí i do města nebo naopak lidé jezdí za nimi. Rozhodně to není kniha, ze které bych měla pocit, jak je život na Šumavě těžký, ale báječný.
Kniha je ovšem krásně zpracovaná a na první pohled zaujmou nádherné fotky, za které dávám hvězdu navíc. Ale myslím, že se navenek tváří jako něco jiného, než čím skutečně je.
Právě čtu
Tenhle týden jsem strávila převážně s Brnoxem, který jsem chtěla dočíst na včerejší článek (nestihla jsem to), a přibrala jsem ještě tyhle tři kousky:
Ursula Poznanski: Slepí ptáci
Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Beatrice Kasparyová.
Dva mrtví v salcburském kempu. Ona uškrcená, on zastřelený. Že by čin zhrzeného milence?
Zdá se ale, že ti dva neměli vzájemné kontakty. Nebo je první dojem mylný?
Salcburské duo vyšetřovatelů Beatrice Kasparyová a Florin Wenninger sleduje stopy, které mrtví zanechali na internetu. Najde je na facebooku, kde oba byli členy skupiny, kde se publikují básně plné temných poselství o strachu a smrti. A pak zemře další z milovnic poezie…
Dva mrtví v salcburském kempu. Ona uškrcená, on zastřelený. Že by čin zhrzeného milence?
Zdá se ale, že ti dva neměli vzájemné kontakty. Nebo je první dojem mylný?
Salcburské duo vyšetřovatelů Beatrice Kasparyová a Florin Wenninger sleduje stopy, které mrtví zanechali na internetu. Najde je na facebooku, kde oba byli členy skupiny, kde se publikují básně plné temných poselství o strachu a smrti. A pak zemře další z milovnic poezie…
Dlouho jsem nečetla žádnou detektivku a styl psaní Ursuly Poznanski mi sedí. Co je zatím naprosto mimo, je celé pojetí téhle detektivky. Jsem zhruba v půlce a tak 60 % děje se odehrává na Facebooku. To je tááák laciný. Navíc je to prodchnuto špatně přeloženou poezií a jsem z toho celá rozpačitá. První díl Pět byl o sto procent lepší. Ano, detektivku dělá téma a geocaching mi sedl líp než fiktivní přátelství sdílející podivné básničky.
Martin Štefl: Mrtví kráčí po zemi
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Mrtví kráčí po zemi.
Dokáže novodobý kovboj přežít v postapokalyptickém světě? Dokáže najít Stephena Kinga? A co je sakra to obludné monstrum, které si to po nocích štráduje městem? Kovbojův život začal, když většina populace na zemi zemřela. A pak se z hrobů vrátila. Myslel si, že samota je recept na to, jak přežít ve světě, kde i život jenom přežívá. Mýlil se a do cesty mu vstoupila dívka.
Dokáže novodobý kovboj přežít v postapokalyptickém světě? Dokáže najít Stephena Kinga? A co je sakra to obludné monstrum, které si to po nocích štráduje městem? Kovbojův život začal, když většina populace na zemi zemřela. A pak se z hrobů vrátila. Myslel si, že samota je recept na to, jak přežít ve světě, kde i život jenom přežívá. Mýlil se a do cesty mu vstoupila dívka.
Zombie apokalypsa? Já říkám proč ne! Martin mě oslovil s nabídkou recenze na druhý díl (prequel), na což jsem kývla, ale napřed si chci přečíst tohle, abych si udělala představu, do jakého světa mě to Martin pozval.
Amerika jednadvacátého století je plná agresivních zombíků. Je tu ale i hrstka přeživších, kteří napáchat větší škody než oživlí mrtví.
Na první pohled mě zaujala hovorová čeština, která dělá z knížky dobře čitelnou záležitost. Akce stíhá akci a já jsem zvědavá, kam osud nakonec Kovboje dovede. Tuším, že to bude cesta očistcem, protože na předsádce stojí varování, že kniha obsahuje explicitní násilí a sex. To je něco pro mé brakové já.
Dany Laferriére: Vůně kávy
Anotace z cbdb: Jeden z nejvýznamnějších kanadských spisovatelů Dany Laferriere napsal útlou knihu vzpomínek na jednu etapu svého raného dětství, jež bylo navzdory tehdejší kruté haitské diktatuře a všeobecně panujícímu strachu idylické. Malý chlapec žije u babičky, které se říká Da, pod bdělým, ale vroucím dohledem tetiček. Stačí malá horečka a hoch se musí na nějakou dobu vzdát her s kamarády. A tak tráví čas na dřevěné terase spolu s Da, která se pohupuje v křesle a pro sousedy a kolemjdoucí má kdykoliv připravený šálek kávy. Její vnuk zatím pozoruje mravence mezi prkny podlahy, sleduje kapky deště dopadající na zem, dívá se a poslouchá, o čem mluví dospělí, poslouchá, a přitom vdechuje vůni života a kávy. Vůně kávy je uhrančivá kronika dětství, příběh cesty do časů, kdy je všechno křehké a okouzlující.
Tak tady vám ke knížce neřeknu vůbec nic, protože jsem ji zatím ještě ani neotevřela.
A to je pro tenhle týden vše. Přeji vám krásný víkend a pohodový týden a za sedm dnů se tu zas uvidíme. A mezitím si přečtěte nějakou hezkou knížku, protože: Memento libri!
0 Comments