Karel Čapek a jeho cestopisy nemůžou chybět v naší sérii článků o cestování. Vybrala jsem si jeho Obrázky z Holandska. Jednak jsem je ještě nečetla a za druhé jsem si je plánovala vzít na svoji letošní dovolenou do Amsterdamu. Bohužel jsem na dovolené nepřečetla ani to hous.enčino pověstné složení cereálií. Takže jsem si při čtení Čapkových poznámek o Nizozemsku hezky zavzpomínala. Mám tuhle zemi a její obyvatele moc ráda.

Nizozemsko má skvěle propracovaný systém cyklostezek. Bicykly jsou v této zemi velmi populární a to dlouhodobě - jejich obliby si všiml už Čapek. Dokonce si dal tu práci a zjistil statistiku: "... na tři obyvatele, včetně s nemluvňaty, námořníky, královskou rodinou a chovanci chudobinců, připadá jeden velocipéd." (str. 18) Já nejsem Čapek, takže pokud vás zajímá jak je tomu dnes, budete si to muset vygooglit sami. A pak mi to prosím napište. 

Číst cestopis od dobrého spisovatele má tu výhodu, že vás pro daný výlet dokáže nadchnout, i kdyby zrovna popisoval procházku Stromovkou. Čapek má neuvěřitelnou slovní zásobu, při popisu květin vás zahrne tolika synonymy, že skutečně cítíte vůni růží, vidíte odstíny okvětních lístků a toužíte si od květinářek koupit malý pugét. Zrovna u této květinové vsuvky je vidět, jak se mění styl psaní u tématu, které je autorovi blízké. Čapek byl vášnivý zahrádkář, a tak si i v Holandsku všímal zahradničení a s milou závistí pozoroval úspěchy svých severských kolegů.
Při čtení si užívám zvláště ty popisy Nizozemí, které se za těch více než osmdesát let nezměnily. A to nejen architektura, u které se tak nějak očekává, že nebude sezonní záležitostí, ale třeba nátura lidí. Nizozemci milují velká okna a zároveň nevyužívají záclon a závěsů, soukromí svých příbytků si příliš necenní. Můžete se proto courat ulicemi a nahlížet do běžných životů obyvatel - a to jak v třicátých letech, tak i dnes.
Závěrečná kapitola je protiváha hravého popisování a stereotypizování. Čapek nesklouzává k moralizování, ale k úvahám o malých národech a jejich místě na slunci. Takový nečekaný závěr u cestopisu, a přesto se sem hodí a zanechává ve čtenářích otázky, na které si může hledat odpovědi i po zavření knihy. A tím se přeci kvalitní knihy vyznačují, že?

A na závěr pár tipů na knihy s nizozemskou tématikou:
Jako první vám doporučím Deník Anny Frankové, který jsem sama dlouho odkládala z liché obavy, že zápisky pubertálního děvčete nebudou nic pro mě.
Za pozornost stojí i biografie slavného holandského rodáka Rembrandta, David Weiss se na biografie umělců zaměřuje a jeho kniha Já, Rembrandt je velmi dobrá.
Ian McEwan umí i v kratších textech skvěle načrtnout netradiční charaktery, nejinak je tomu i v knize jménem Amsterdam.