Uběhl týden a je na čase se vám svěřit s tím, jak jsem od posledního článku pokročila s Batmanem... A samozřejmě s dalšími rozečtenými knihami. Ale začněme právě Batmanem:

     Ano, hádáte správně, na Batmana se dál práší na mém stole. Asi by z toho neměl radost. Ale mně se tak strašně nechce se do Gothamu vracet a zjišťovat, kdo je Fantom a kdo zkorumpovaný politik.
    Kromě Batmana se na stolku prach snáší i na vánoční knihy: Zasněženou cestou a Nejhloupější anděl. Anděla jsem teda už jednou měla s sebou v kabelce, ale nakonec jsem dala přednost čtení v mobilu. Na cestování mi to přijde prostě takové jednodušší, než se kroutit s knihou na stojáka v metru.


    Přesuneme se tedy k té zajímavější části, a tou jsou knihy, které jsem v uplynulém týdnu dočetla a mohu si je tedy napsat do svého seznamu přečtených knih. Jupí.
    Prudce jsem zvedla svou čtecí morálku, neb jsem konečně dočetla Kruh od Bernarda Miniera. Třikrát mi hurá! Četla jsem tedy v češtině, ale musím říct, že originální obálka se mi hodně líbí:
Obálka podle mého názoru vypadá hodně dramaticky. I kniha samotná pro mě byla hodně akční, násilná, dramatická. Šablona se opakuje z Mrazu: na začátku je násilná vražda, kterou musela spáchat jedině nějaká zrůda. Protože se v CD přehrávači najde CD s Mahlerovou symfonií, takže pátrání policisty Martina Servaze se začne ubírat jasným směrem...
    Potud je vše v pořádku a jsem z knihy nadšená. Jenže pak se to celé nějak zacyklí, prolnou se do toho intermezza, která čtenáři nedávají smysl (nebo alespoň já jsem to pochopila až s vysvětleným posledním intermezzem) a celé se to začne tak nějak podivně cyklit. Naštěstí už se neztrácím v dějových linkách jednotlivých policistů, jako to mu bylo v Mrazu. Nicméně zhruba za polovinou jsem se na podzim zasekla a nešlo to dál.
   Minulý týden jsem ale Kruh znovu otevřela a jakmile se na scéně objeví Kruh, autobus a bídák (ježiš, snad moc neprozrazuju), vše se znovu roztočí a já čtu do půl jedné v noci.
   Skvěle! Skvěle! Jsem nadšena. Jsem nadšena zejména dějovou linkou s Marianne a vztahy mezi lidmi v Kruhu obecně. To jak tam každý s každým vydrbává - to je jak ze života. Nic není, jak se zdá, nikdo neříká, co si doopravdy myslí.
    Krom toho mě pořád lákají ty Pyreneje. A to jak ta francouzská část, ve které se odehrává celý děj románu, tak ta španělská, kam Martin mizí v Epilogu.
    Myslím, že ani nemá cenu rozepisovat, že další díl - Tmu - si rozhodně hodlám přečíst, byť tomu možná dám trochu času a začtu se až někdy na jaře, protože zas jsem tím detektivováním a policajtama trochu přečtená.






    Hned po Kruhu jsem se tedy nevrhla do Tmy, ale podívala jsem se potřetí na hrad Kostka, kde žije Marie Kostková z Kostky. Aspoň Evžen Boček ji sem před pár lety nastěhoval ve svém románu Poslední aristokratka. Po druhém dílu Aristokratka ve varu, kde už Marie na hradě bydlí a s celou svou rodinou a osazenstvem hradu se snaží, aby hrad prosperoval, přišel loni na řadu díl třetí: Aristokratka na koni.


   Evžen Boček se drží zažitých standardů a tak se všichni chovají naprosto konzistentně, v souladu s předchozími romány. Hrabě Kostka šetří, kde může, paní Tichá pořád miluje Helenku Vondráčkovou, která se na Kostce kdysi provdala za Helmuta, Mariina matka miluje princeznu Dianu. Zajímavé je, že ty dva mužští zaměstnanci - zahradník a kastelán - se mi pořád pletou. Ale i ti jsou stejní. Nikoho nezmění ani příjezd stoleté tetičky Nory. Jediné, co všemi pohne, je milostná avantýra hraběte Schwarzenberga a smrt Lady Di.
    Možná je to trochu škoda, protože jsem čekala, že se trochu rozjede dějová linka s Maxem, roztomilým šlechticem, který bydlí na sousedním panství.
   Třetí díl není v ničem jiný než dva předchozí. To ale neznamená, že bych vám ho nechtěla doporučit. Ba naopak! U máločeho si tak dokonale odpočinete jako právě u příhod devatenáctileté hraběnky Marie, která se seznamuje s českou kulturou, historií a zejména s českou mentalitou. Pokud jste nečetli předchozí díly, nic se neděje. V závěru knihy najdete maličký slovník, kde se píše, kdo co je.
   Takže nečekejte žádnou mimořádnost, jde čistě o dobře napsanou oddechovou četbu.








    Tak to byly moje postřehy k přečteným knihám.
    V průběhu týdne jsem ještě rozečetla Armadu, kterou čteme v lednu v rámci našeho Čtenářského klubu. A po Aristokratce jsem si do čtečky stáhla román Pět od Ursuly Poznanski, jejíž román Erebos se mi loni hodně líbil.
    Ale o těch vám víc povím až za týden.
    Co teď máte rozečteného vy? Četli jste romány Bernarda Miniera nebo Evžena Bočka?




/hous.enka/