Dočteno podle hous.enky (1. - 2. týden 2020)
11:00
Po několikatýdenní pauze vás opět vítám u svého Dočtena. Připravte si něco dobrého (na fotce vlevo vidíte červené pomelo - ano, jsem v šoku, znám jen obyčejné pomelo a musela jsem si tohle vyfotit) a vrhněte se do čtení mého letošního prvního článku.
Měla jsem dva týdny dovolenou a do práce jsem šla až 6. ledna, takže jsem se k počítači moc nedostala. Vlastně vůbec. Ani jsem na počítači nehrála žádnou hru - což je možná trošku překvapení. Naštěstí jsem hraní doháněla svým ParkTownem v mobilu a konečně jsem po roce dodělala obtížný úkol v Syberii 3. Uf! Nesnáším jeřáby!
A taky jsem nakopala zadek několika stovkám zombíků v Left 4 Dead, muhehe. Jen škoda, že jsem tak chaotická a nestřílím jim na hlavu. Nebo kdybych opatrně procházela místnosti... No, co vám budu říkat, krev stříkala všude, muhehe.
Taky jsem o Vánocích pekla. Nikoli však vánočku či štolu, ale svou první žemlovku. S minimem jablek (nemám ráda jablka) a s maximem tvarohu. Zbyla mi totiž vánočka, tak jsem ji chtěla ještě nějak zužitkovat. A na vrch vánočky jsem si vyšlehala pořádnou porci bílkového sněhu. Ještě teď slintám, když o tom píšu.
Vánoce se nesly v rytmu procházek a výstav. Byla jsem na Devětsilu v domě U Kamenného zvonu a kochala jsem se Hollarovými kresbami v Paláci Kinských. Obě výstavy byly trochu mimo mou komfortní zónu, ale líbily se mi obě. Devětsil asi malinko víc, protože tam měli krásně vystavenou Nezvalovu Abecedu, kterou mám ráda.
Pokud jde o Vánoce, dostala jsem vlastně jen jeden knižní dárek. Je jím kniha Walden. A proč jsem si ji vybrala? Inu jsem poměrně dost povrchní a sbírám knihy s obálkami z dílny Tomski a Polanski. Vše začalo Ziburou a už se mi sbírka pěkně rozrůstá.
 |
| Fotku Waldenu v mobilu nemám, tak přidávám jednu psí :) |
Takže jsem moc nezahálela. I tak jsem si během svátků našla spoustu času na čtení, a tak jsem pokořila svou sto pětačtyřicátou knihu ještě před koncem loňského roku. Vytvořila jsem si jen jednoduchou koláž z knižních obálek, přičemž vám chci rozhodně doporučit dva kousky.
Prvním z nich je Svatá Barbora, komiks autorské trojice Vojtěch Mašek - Marek Pokorný - Marek Šindelka o Kuřimské kauze, která před více než deseti lety otřásala českým mediálním rybníčkem: sekta, převleky třicetileté ženy za desetileté děti a spousta nejasností. Líbí se mi, že si autoři ponechali od případu malinko odstup a vlastně nenabízejí správné řešení. Fakt by mě zajímalo, co se to tehdy vlastně stalo. Komiks je kreslen svérázně - dominují mu pastelové barvy, což vytváří kontrast k temnotě celého příběhu, ve kterém pátrá novinářka Andrea po tom, co se před lety stalo.
Komiks vás zaručeně chytne a vyplivne vás až na poslední straně.
Druhou knihou jsou Hornické vdovy o - překvapení - hornických vdovách. Kniha obsahuje několik příběhů jednotlivých žen, jejichž muži zahynuli při fárání v moravskoslezských dolech. Příběhy dala dohromady Kamila Hladká, ale text je psán formou výpovědí žen, nikoli že by byl veden jako dialog autorky s ženami. Naprosto mě dostala bezprostřednost vypravěček i jejich postoj k životu. Jejich víra, že zase bude líp. A ono samozřejmě zas bylo líp. Taky mě překvapilo, že do dolů šly i děti mužů, kteří v dolech zahynuli. Jako by to pro ně bylo přirozené, že jakmile dorostou, nasadí si přilbu a půjdou fárat. Velmi pozitivně hodnotím i přiložené rodinné fotografie, protože to dodává celému příběhů (všem příběhům) dojem intimity - že jste měli možnost ten vztah mezi přeživší ženou a mrtvým horníkem poznat. Za mě je to jedna z nejlepších knih uplynulého roku.
A co jsem tedy dočetla v prvních dnech nového roku?
Dočteno
Maja Lunde: Sněhová sestřička
Anotace z cbdb: Laskavý a dojemný vánoční příběh plný tajemství, ke kterému se budete rok co rok vracet. Pusťte kouzlo Vánoc do svých srdcí!
Ozdobený stromeček, zapálené svíčky, vůně mandarinek a perníčků. Štědrý den býval pro Juliána tím nejkrásnějším v roce. Jenže letos je všechno jinak. Žádné přípravy se nekonají, doma je ticho a šedo, jako by Vánoce vůbec neměly nastat. Celá rodina totiž truchlí nad ztrátou Juliánovy starší sestry Juni.Naštěstí Julián potká Hedviku, dívku s nakažlivým úsměvem. To ona mu připomene, jak krásné můžou svátky být, a vrátí mu naději, že by Vánoce přece jen mohly přijít i k nim domů.
Nezapomenutelný vánoční příběh plný působivých ilustrací ocení milovníci Vánoc všech věkových kategorií. V Norsku se záhy po vydání stal bestsellerem a práva na jeho vydání byla prodána do dvaadvaceti zemí.
Překrásná vánoční knížka, kterou jsem četla až po Vánocích, mě vrátila do časů zázraků a kouzel. Jasně, je to celé malinko neuvěřitelné, ale vlastně poselství celé knihy je nakonec tak milé, že já se rozhodně přidávám k obdivovatelům téhle knihy. Rozhodně za to můžou i nádherné ilustrace Lisy Aisato - přáníčková dílna, rozzářené dětské oči, trable s adventním věncem... A do toho má kniha čtyřiadvacet kapitol, takže je ideálním - leč nečokoládovým - adventním kalendářem! Ach, pro takovéhle věci já mám slabost, přiznávám.
Josh Malerman: V pasti (nově vyšlo jako Bird Box)
Anotace z cbdb: TAM VENKU NĚCO JE…
Něco děsivého, co člověk nesmí spatřit. Stačí jediný pohled – a podlehneš smrtelnému násilí. Nikdo netuší, co to je ani odkud to přišlo.Pět let poté, co všechno začalo, zbývá už jen hrstka přeživších – včetně Malorie a jejích dvou malých dětí. Malorie žije v opuštěném domě poblíž řeky a už dlouho sní o tom, že uteče někam, kde snad bude s rodinou v bezpečí. Cesta, která ji čeká, je však hrozivá: překonat pětadvacet kilometrů po proudu řeky v malé loďce – poslepu. Stačí jedno špatné rozhodnutí a všichni zemřou. Něco je sleduje. Je to člověk, zvíře nebo stvůra?
Ponořena do tmy, obklopena známými i neznámými zvuky, se Malorie vydává na svou hrůznou odyseu – na cestu, která ji zavede do nespatřeného světa i do minulosti, k přátelům, kteří jí kdysi zachránili život. Josh Malerman ve své úchvatné prvotině prolíná přítomnost s minulostí a nabízí čtenáři hrůzný, zároveň však nesmírně poutavý příběh zborceného světa, který budete hltat do poslední stránky.
Asi před rokem jsem viděla netflixový film se Sandrou Bullock a jakmile jsem objevila předlohu, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Svět zachvátilo jakési šílenství, které nutí lidi k agresivitě a zabíjení. Jediným řešením je zavřít před ním oči: doslova. A tak si někteří lidé zavážou oči šátkem a snaží se přežít. Jedním z takových lidí je i Malorie. Malorie právě zjistila, že čeká dítě a je odhodlaná zachránit se. Jenže jak obstojí ve světě plném vražedných magorů?
No musím říct, že mě překvapilo, jak věrně se film drží své předlohy. Některé scény byly takřka doslovné. Nejzajímavější se mi zdály scény z domu, ačkoli mi pěkně dlouho trvalo orientovat se v postavách. Po dočtení knihy si nejsem jistá, jak to bylo s Garym, takže je to takové rozpačitější. Nicméně je (jak) kniha (tak film) skvělá a během pár dnů jsem ji měla dočtenou. Scény s útěkem přes řeku se malinko vlečou, ale zase díky "slepotě" některých aktérů mají výjimečnou atmosféru a občas jsem přestávala dýchat. Největší grády měl mít nejspíš porod, ale to jsem se bohužel ocitla na špatném místě, protože já bych bývala chtěla být dole v kuchyni. Jop, tohle byl fakt masakr.
Aktuálně čtu druhou Kouzelnickou partu Neila Patricka Harrise, Malého Mikuláše a po kouskách si dávkuju Třeštíkovo Umění vnímat umění. Jo a jsem na sebe hrdá, že mám v novém roce rozečtené pouhé tři knihy! Zkusím ještě připravit nějaký článek o uplynulém roce á la Nejlepší knihy roku 2019, ale uvidím, jak se dostanu ke psaní. Tak zas za týden!
0 Comments