Sem tam se ale zklamu/ jsem zklamána. A tady je seznam hříšníků, kteří kazí klasiku.

Miloš Urban: Pole a palisáda

Miloše Urbana a zvlášť jeho starší tvorbu mám hodně ráda, proto mě tak nemile překvapily Pole a palisáda. Kniha se četla dobře, Urban umí psát tak, aby děj přímo letěl před očima. Ale nějak mě to jeho pojetí Libuše nezaujalo. A zadání edice Mýty také moc nedodržuje, nevypráví příběh o Libuši a Přemyslovi znovu, naopak se drží zažité pověsti. Křehká a přece silná Libuše si uvědomuje svoji ne příliš pevnou autoritu a chce ji podepřít sňatkem. Do toho Urban přimíchá slovanská božstva, aby umocnil mytičnost, a je tu čivý, ale poměrně tendenční příběh.

Ben H. Winters: Rozum a cit a mořské příšery

To, co se povedlo s Pýchou, předsudkem a zombie, v případě Rozumu a citu a mořských příšer nevyšlo. Trochu z toho viním překladatele. Už samotný název má příliš mnoho spojek. Ale i samotný děj se odchyluje od originálu od Austenové. A to je škoda, protože úspěch knížek tohoto typu stojí a padá na vtipném rozporu starosvětské Anglie a nadpřirozených úkazů.

April Lindnerová: Jane

Přesazení Jany Eyrové do 21. století bylo dost schematické, některé situace jsou nepřesvědčivé - dneska, že by si slavný a sledovaný rocker mohl troufnout na bigamii a jediný, kdo by na to přišel, by byl nevlastní bratr bláznivé manželky? A takových drobností je tam spousta. Prostě situace a životní styl 19. století nelze jen tak převést o dvě století dál. Ale největším problémem je, že autorka není dobrá spisovatelka. Její Jane je nesympatická, ušlápnutá a prudérní, Jana Eyrová má být přece silná osobnost! Vedlejší postavy už jsou zdařilejší, ale Jane je hlavní postava a kazí celý román, který je sentimentální romantický žvást. Tohle byl zkrátka krok vedle, který měl být vystaven tak max. na některém fan fiction fóru.

No a pak tu je klasika zrůdného využití jiného díla nechvalně proslulá trilogie Padesát odstínů šedi, která čerpá z díla jen o chlup lepšího tetralogie Stmívání. Ale na toto téma jsem se rozčilovala tolikrát, že už mě to ani nebaví. Navíc není etické kopat do (literární) mrtvoly. Takže na parodii parodie raději zapomeneme.

A co vy? Stali jste se obětí marketingu, který sliboval oživení klasického díla? Co třeba kniha Já a pan Darcy, na kterou jsem plakáty svého času viděla snad všude?