Inspirováno klasikou, část 1.
10:00
Postmoderna stále vládne (knižním) světem, takže míchání
žánrů a různé literární výpůjčky jsou stále populární. Dnes se chci trochu
rozepsat o knihách, které mají hlavního hrdinu či hrdinku půjčenou z klasické
literatury.
Jako u všeho, i literární výpůjčku to lze udělat dobře nebo špatně. A to bude moje rozlišovací kritérium. V tomto článku se budu věnovat knihám inspirovaných klasikou, které se povedly.
Jako u všeho, i literární výpůjčku to lze udělat dobře nebo špatně. A to bude moje rozlišovací kritérium. V tomto článku se budu věnovat knihám inspirovaných klasikou, které se povedly.
Seth Graham-Smith: Pýcha, předsudek a zombie
O této knize jsem už na blog psala. Jane Austenová a její
nejslavnější román lze za klasiku považovat (nebo alespoň já ji za klasiku
považuji). Přidat zombíky do Pýchy a předsudku byl krok odvážný, skoro až
svatokrádež. Ale rouhání i odvaha se vyplatily a tato variace je výborná a
vtipná. Druhý pokus s románem Austenové se tolik nepovedl. Rozum a cit amořské příšery postrádá absurditu prvního díla, kdy se scény se zobmíky
objevovaly v nezměněných scénách Austenové. Rozum, cit a mořské příšery už
je více tvůrčí a méně austenovský, a to je právě ten problém.
Další povedenou inspirací Pýchou a předsudkem je kniha
slavné autorky detektivek P. D. Jamesové Smrt přichází do Pemberley. Jamesová
využila svůj talent na psaní kriminálek a ukázala, jak mohl vypadat život
Elizabeth a pana Darcyho po svatbě.
Milan Kundera: Jakub a jeho pán
Kundera je výborný spisovatel, takže jeho variace na
Diderota nemohla dopadnout špatně. Vlastně osobně mám Kunderův přepis Jakuba Fatalisty raději než původní Diderotův román. Hlavním důvodem je Kunderův humor,
který v Diderotově knize chybí. Ovšem, že Diderot nechtěl napsat
humoristický román, ale co naplat. Já fandím Kunderovi.
Moderní variace na provařené pohádky se povedla opravdu
hodně. Cunningham je mistr svého řemesla a pohádky pojal po svém. Nepřidal do nich
realitu, jak by se dalo očekávat a jak už také několik spisovatelů udělalo (např.
Jitka Přikrylová). Naopak, magii nechal, jen se podíval za hranici „žili
šťastně až do smrti“. Nic není ideální a občas šťastný konec pro princeznu
znamená něco jiného než šťastný konec pro prince. Vztahy jsou zkrátka složité i
v pohádkách.
Terry Pratchett si rád a hodně půjčoval z klasiky náměty,
postavy i celé příběhy. A protože to byl výborný autor fantasy žánru, jsou jeho
variace na Shakespeare a Fausta (Erik) nejen podařené, ale tyto knihy patří i
mezi nejlepší díly Zeměplochy. Maškaráda je inspirovaná Fantomem opery, jen
hlavní hrdinka není drobná, talentovaná dívka, ale poněkud objemnější
talentovaná čarodějka. Soudné sestry ukazují, jak to taky mohlo skončit s Macbethem,
kdyby tři čarodějky byly hodné, a Erik si dělá legraci z Fausta.
Margareth Atwoodová: Kus temnoty
Na aktualizaci Shakespearových her vznikl dokonce celý
projekt. Kus temnoty je variací Margareth Atwoodové na hru Bouře. I ostatních
Shakespearových her se ujali talentovaní spisovatelé a spisovatelky, takže s čistým
svědomím doporučuji všechna díla z tohoto projektu.
I Češi se inspirovali Shakespearem. Slavný Otčenáškův román
ale odkazuje na Shakespeara pouze názvem a smrtí mladých milenců stíhaných
osudem. Jen místo znepřátelených rodů tu jsou nacisti a Židé a místo dýky jedu
- puška.
Michael Chabon: Konečné řešení
Sherlock Holmes je v současnosti velmi populární
inspirace. Nejen pro film a televizi, ale i pro knihy. Jednou z povedených
variací je ta od Michaela Chabona. Chabon ve své krátké novele neuvádí přímo
jméno Holmes, ale podle indicií je jasné, kdo je ten starý včelař.
Penelopiáda patří do projektu Mýty, o kterém jsme tu měly
celý článek. Homérovo vyprávění se v knize Margareth Atwoodové mění a je
stejně dobré jako antická předloha. Na rozdíl od Homéra se Atwoodová soustředí
na Penelopu a jejího manžela Odyssea upozaďuje. Margaret Atwoodová umí skvěle
vykreslit ženské hrdinky, Penelopa byla vždy jen "manželkou Odyssea"
- v Penelopiádě získává další rozměry. Ve lstivosti se Odysseovi vyrovná, navíc
je i dost chytrá na to, aby svou mazanost skryla. Motiv dvanácti služebných a
jejich chór byl úžasný nápad. Jejich smrt staví jak Odyssea, tak i Penelopu do
jiného světla a chór souzní se starořeckým tématem.
James Joyce: Odysseus
Když už jsem narazila na antiku a Homéra, nelze nezmínit
Joyceho opus Odysseus. Velmi komplikované dílo plné asociací, odkazů, aluzí a
dalších literárních hrátek mnozí (akademici) považují za jedno z nejlepších
děl literatury 20. století. Pro mnohé čtenáře (a togaf se k nim řadí) je
to dílo téměř nečitelné. Putování Ira Dublinem a jeho peripetie všedního dne
jsou variací na Odysseovu pouť do Ithaky. To alespoň tvrdí studie, doslovy a
akademici.
Tímto kontroverzním dílem uzavírám článek o podařených
knihách inspirovaných klasikou. Příště se vrhneme na nepodařené pokusy o využití
slavných literárních hrdinů a dojde i na prznění klasických děl. A co vy? Máte
oblíbenou předělávku klasiky? Nebo naopak tuto formu literatury nevyhledáváte?
PS: Obrázky jsem si vypůjčila z http://www.marieclaire.cz a http://www.denofgeek.com
PS: Obrázky jsem si vypůjčila z http://www.marieclaire.cz a http://www.denofgeek.com
0 Comments