togaf a její knihy (32.-33. týden 2019)
14:00
Charles Robert Jenkins, Jim Fredericks: Komunistou z donucení
Anotace z cbdb: V lednu roku 1965 čtyřiadvacetiletý seržant americké armády Charles
Robert
Charles Robert Jenkins je bývalý americký voják, který v letech 1965 až 2004 pobýval v Severní Koreji. Nyní žije v Japonsku. Jim Fredericks byl vedoucím tokijské redakce časopisu Time a nyní je hlavním editorem tohoto časopisu v Londýně.
Nakonec jsem tedy dala čtyři hvězdičky, protože KLDR je natolik
fascinující svojí šíleností, že to dodalo lesku i jinak nepříliš zdatně
napsané autobiografii. Jenkins byl velmi naivní a trochu hloupý, 40 let v
KLDR ale zvládl přežít se ctí a líbilo se mi, jak se ke své minulosti
dezertéra postavil. A popisy každodenního života v Severní Koreji zněly
jak z Orwella. Navíc se tam evidentně zastavil čas někdy na počátku
dvacátého století, hygienické podmínky byly šílené, propaganda jakbysmet,
a to měl Jenkins ještě štěstí, že byl "privilegovaný" vězeň. Více informací jste si mohli přečíst v článku (Ne)dobrovolně v KLDR.
Marian Palla: Bill a Nebyl
Anotace z cbdb: Texty, které Marian Palla píše, se vlastně nehodí ani pro děti, ani pro
dospělé, což mu přináší četné ctitele, protože dětem se texty pro děti
nelíbí a pro dospělé už bylo napsáno tolik knih – a kam to všechno
vedlo? Radši to ani neříkejte. Marian tedy píše texty pro sebe, což je
obtížné, protože je naivní, náročný čtenář. Výsledek člověka někdy
zarazí a jindy okouzlí, takže se pídí po další knize. Ale nenalezne ji.
Vlastně to ani nevadí, protože pokud má igelitku, do které se vejdou dvě
láhve vína, tak ji dnes večer ještě potřebovat nebude.
Palla má výborný smysl pro absurditu. Pokud máte rádi smysluplný
nonsens (sic!), tak vás Bill a Nebyl nadchnou. Kromě absurdity a
nonsensu tu je také suchý humor. A překvapivé zvraty. A výborná
repetetivní fráze v závěru každé kapitoly. Závěr knihy nevyšumí do
prázdna, ale je naprosto logický, šokující a jak jinak než vtipný.
Barbara Demick: Není co závidět
Anotace z cbdb (zkráceno): Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné
životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a
společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru,
idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim
Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Jako zdroj
informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a
videa.
Demicková si vybrala k průzkumu každodenního života v KLDR město v
odlehlých horských končinách. Na osobních příbězích ukazuje drsný život
a jeho propagandistická pravidla jedné z nejuzavřenějších zemí. V knize
se autorka nevěnuje jen osudu lidí, ale i historii, na které ukazuje,
jak se režim založený na komunismu a zbožštění vůdců dostal k moci. Není
co závidět je pozoruhodná knihy na pomezí beletrie a literatury faktu.
Čtivá je jako napínavý román, pravdivá a poučná jako literatura faktu. V
závěru se nachází přesné vysvětlení kde své informace autorka získala a
ověřovala. Více o knize si můžete přečíst ve středu v článku Život na severu KLDR.
Louise Pennyová: Zátiší
Anotace z cbdb: Vražda a útulný kanadský venkov, kde se lidé doma ani nezamykají, to
nejde příliš dohromady. Tím spíš, že se obětí stala vážená stará dáma a k
násilné smrti došlo v lese, navíc překvapivým způsobem. Armand Gamache, vrchní inspektor quebecké Sureté, který je k případu
přivolán, však moc dobře ví, že i ta nejidyličtější místa na zemi mívají
svá nebezpečná tajemství. „Na vraždě je zvláštní, že bývá spáchaná
často desítky let předtím, než k ní skutečně dojde,“ říká gurmán Gamache
a čtenáře čeká vskutku vybraná literární hostina. V pravém i přeneseném
slova smyslu.
Tato kniha má vážně atmosféru klasických detektivek jak od Agathy
Christie. Dokonce i francouzská slovíčka v textu navozují atmosféru jak
pro vstup Poirota. Vesničtí obyvatelé jsou tak milí a příjemní, že až
bolí vědomí, že jeden z nich je vrah. Nicméně to nejlepší na této
detektivce nejsou postavy, vražda ani šarmantní vyšetřovatel, ale Kanada.
Ta země si ukradla největší kouzlo knihy. Užívala jsem si narážky na
soužití frankofonních a anglofonních obyvatel, nenápadné vysvětlování,
jak je to s tou kanadskou dvoujazyčností, a jak už jsem zmínila -
francouzská slovíčka v textu. Právě kvůli kanadským vsuvkám si plánuji
přečíst další díl. Jediná vada na kráse pro mě byla policistka Yvett s
československými kořeny. To byla tak strašná kráva! Navíc mi přišlo, že
její postava tam byla dopsána jen proto, aby všechno kolem inspektora
Gamache nebylo tak prozářené přátelstvím, slušností a elegancí.
0 Comments