Dočteno podle hous.enky (31. týden 2019)
11:00
Dočteno bez fotek a bez dočtených knih. Ano, přesně takový bude můj dnešní článek.
V uplynulém týdnu jsem si totiž přibrala k práci jednu administrativní brigádičku a musím uznat, že po večerech jsem byla naprosto K.O. Jednu noc se mi dokonce zdálo o tom, že se mi zpřeházely excelovský tabulky a já to celé musela dělat znovu. Zlatý sny o tom, jak mě nahání vrah nebo po mně leze pavouk.
Ne, dělám si srandu. Nic není horšího, než když kousek od sebe vidíte pavouka. Dnes jsem jednoho chudáka chtěla chytit za pavučinu a odhodit ho z okna, ale ten parchant se MĚ DOTKNUL! Chvíli po mně lezl. Věřte mi, že už nikdy nebudu zachraňovat pavouky a pouštět je z domu na zahradu. Zvolili si svou stranu sami, musej se s tím smířit taky sami.
A jakých tedy bylo mých uplynulých sedm dnů? Inu poměrně všedních. V sobotu jsme - a teď pozor - dělali dřevo na zimu. Ano, je to tady zase. Dřevo a my. Spousta dřeva, spousta pilin a prachu. Jo, byli tam i ti osminozí kolegové, ale protože jsme byli venku a já měla pracovní rukavice, hrdinně jsem je smetávala do trávy. Vlastně mám pocit, že jsem minulou sobotu zachránila malou pavoučí kolonii... Před vybitím, protože následně jsem to suché dřevo převáželi do domu, kde - jak už víte - je můj rajón, kde já rozhoduju, kdo tu bude žít a koho bacím bačkorou.
V neděli jsme pak jen odpočívali u televize a pospávali jsme. Ani jsme nevařili, jeli jsme na jídlo na Vyžlovku do naší oblíbené restaurace. A propos Vyžlovka: vždycky koukám, jestli někde kolem neuvidím jít Třeštíkovy. A ne, zatím jsem tam nikoho z nich nepotkala.
V týdnu jsem tedy většinou po deváté zvadla jak lilie u televize. Kromě středy, kdy dávali na Prima Max Skrytá čísla. Neuvěřitelně mě štvaly reklamy, ale nakonec jsem si při jedné z nich stihla dojít do mrazáku pro zmrzlinu, při další jsem si nanesla masku, následně (při další) ji smyla, umyla se, vytřela barák, umyla okna... Ach, fakt to nenávidim. Ale píšu vám to proto, že film Skrytá čísla se mi strašně líbil.
Film vypráví příběh tří černošek, které pracují v NASA. Dostaly se tam jako nadějné matematičky, ale protože se příběh odehrává v 60. letech, každý si tam s nimi vytírá, ehm, podlahu. Každá z nich ale dostane šanci, kterou všechny chytnou za pačesy a nakonec - SPOILER - dostanou, po čem toužily. Je to krásná pohádka (prý podle skutečnosti) a mně se film fakt líbil. Nejen že mi sedlo herecké obsazení ("Sheldon Cooper"/Kirsten Dunst/Kevin Costner/Olivia Spencer), ale celá ta atmosféra 60. let v NASA, kdy se Amerika snaží pokořit Rusko a kdy lidé poprvé sahají po hvězdách... Jop, fakt fajn film.
 |
| Zdroj |
Holt knihy jsou nějak bokem a mám teď chuť na filmové léto.
Právě čtu
Už jsem avizovala, že tentokrát jsem nedotáhla do konce ani jeden kousek. Proto se mrknem rovnou do kategorie "Právě čtu", kde jsou dva kousky, o kterých bych vám chtěla říct malinko víc.
Markus Zusak: Clayův most
Zlodějka knih si naprosto získala mé srdce. Film jsem viděla zhruba třikrát, přičemž mezi prvním a druhým promítáním uběhly snad dva dny. Knížka mě nadchla. Chvíli mi trvalo se začíst (ale takhle já to se Zusakem mám pokaždé), ale nakonec mi bylo líto, že příběh malé Liesel končí.
A jaký je Clayův most? Inu prvních sedmdesát stran se neuvěřitelně vleče. Vypravěč, jeden z pěti bratrů, se vrací do svého rodného města, aby na zahradě vykopal starý psací stroj, na kterém chce napsat svůj příběh. Svůj i příběh celé rodiny. Následně se jeho vyprávění rozdvojí: první část se odehrává zhruba před deseti lety, kdy jeden z bratrů odešel z domova, aby pomohl otci se stavbou mostu. Druhá dějová linka se odehrává někdy v 80. letech (?) a setkáváme se v ní s Penelope, s matkou pěti bratrů. Penelope žije v Polsku a její otec chce, aby dospěla ve svobodném světě. Proto ji jednoho dne pošle na výlet, ze kterého se už nemá vrátit.
Zatím mi přirostl k srdci příběh právě Penelope a chlapci mě nechávaj chladnou. Ale určitě se to ještě zlomí, protože s celou to rodinu je to nějaké komplikovanější.
V knize je bohužel poměrně dost chyb a překlepů. To, že vypravěč mluví hovorovou češtinou, je za mě v pohodě. Míň v pohodě jsou chyby v mě/mně a ve shodě podmětu s přísudkem... Holt nešvar dnešní uspěchané doby, kdy se na korektury dost spěchá.
Zatím jsem tedy spokojená, leč nadšení se zatím koná jen s linkou Penelope. Možná i proto, že mi připomíná maličkou Liesel?
Barbora Gero: Symbol smrti
Nitra skvělá, vraždy dobrý, vyšetřování poměrně tradiční a výborně popsané prostředí 2. poloviny 19. století. Ano, jsem nadšená, ale... Příběh se začíná pomalu táhnout. Přibyla další vražda (jsem v půlce), ale začíná tomu chybět spád. Vzhledem k tomu, že s každou další obětí se tu vyskytují nové a nové postavy, začínám se v nich malinko ztrácet a musím si psát poznámky do mobilu.
Ale! Je tu ten tajemný symbol, který se u obětí vyskytuje. Věřím, že přijde něco, co příběhu vlije novou krev do žil, ale po prvotním nadšením jsem malinko ochladla.
0 Comments