Dočteno podle hous.enky (9. týden 2019)
19:16
Dalších sedm dnů plných smrkání a kašlání za mnou. Oujé!
Jak jsem psala minulý týden, tak v neděli jsem opravdu ve dvě hodiny v noci zasedla před televizi a koukala jsem se (s pár malými zaklimbnutími) na přímý přenos Oscarů. Už to není takové, jako když jsem na živém přenosu byla v kině s togaf a Adu, ale je to moje každoroční tradice a zvyky se maj dodržovat. Protože mi bylo tak mizerně, strávila jsem víkend doma, takže jsem nakonec dokoukala většinu filmů nominovaných v hlavních kategoriích.
Nejvíc se mi líbila Bohemian Rhapsody a Green Book. Mrzí mě, že jsem neviděla ten Can you ever forgive me s Melissou McCarthy (Sookie z Gilmorek), ale nebyly k němu tiulky. A bohužel jsem strašně pohodlná a potřebuju rozumět každému slovu ve filmech, takže... no prostě na filmy bez titulků nekoukám. Stejně jako nečtu knížky v angličtině. To už se asi nezmění, ač to čas od času zkouším. Například koukám na horory bez titulků. Občas. "Oh my God! He is gonna kill us!" - tam je angličtina jednoduchá, zřetelná a většinou jde jen o výkřiky, muhehe.
A ještě tu mám jednu fotku z uplynulého týdne. A je to snímek mé klasické snídaně, kterou jsem tenhle týden jedla: ovesná kaše s banánem, javorovým sirupem a hrnek kafe bez kofeinu. Sezóna plavek se totiž kvapem blíží a já jsem někomu slíbila, že půjdu na podzim do plavek. Ach jo. Ale sliby se maj plnit.
A protože jsem byla z filmů poměrně dost vykoukaná, četlo mi to samo. Takže jsem v uplynulém týdnu přečetla čtyři knížky, což je zhruba jedna knížka nad můj průměr. Tím se tedy volně dostávám k Dočteným knihám. Takže:
Dočteno
Jiří Hájíček: Muž na pokraji vzplanutí
Anotace z cbdb: Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček (nar. 1967) je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nakladatelství Host přináší tento komorní výbor nazvaný Muž na pokraji vzplanutí. „Píšu na kousek papíru první slova dne. Někdo si po ránu luští sudoku, aby rozcvičil mozek, já si píšu haiku. Mysl je po ránu zvláštně zastřená a zároveň rozjitřená. Bývá skoupá na slovo, a to je pro takové psaní dobře,“ říká o své práci autor. Postřehy a momentky ze života. Miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry. Verše připsané k poznámkám o odjezdech vlaků a čteních, poznámky k „odjezdům v lásce“. Život koncentrovaný v ostře řezaných obrazech, „Hájíček jinak“, ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. Poezie civilní, neokázalá, s hlubokým osobním ručením. Drobný, bibliofilsky laděný svazek s barevnými ilustracemi akademického malíře Matěje Lipavského (nar. 1985), v elegantní úpravě grafičky Lucie Zajíčkové, může zaujmout nejen autorovy příznivce, ale i řadu čtenářů, kteří tento žánr obvykle nevyhledávají.
Hned první básnická sbírka tohohle roku a je z ní má oblíbená. Haiku Jiřího Hájíčka mě nadchla pro svou lehkost psát o tom, co vídáme každý den. Není tu žádné zalamování, meditování nad nekonečnem nebo popisy zapadajícího slunce. Ne. Je tu chlap, co ráno snídá ovesnou kaši, pije kafe a v ještě stavu lehké ospalosti vymýšlí krátká trojverší o všednodennosti. Zatímco první část je tedy o ranních rituálech, druhá část je o cestování vlakem nebo autobusem po českých městech.
Fakt se mi ta sbírka pro svou lehkost líbila, takže si ji hodlám v nejbližší době pořídit a číst ji stále dokola. Hájíček se mi tak osvědčil nejen jako romanista, ale i jako básník.
Vasilij Mahaněnko: Hrad fantomů
Anotace z cbdb: 4. kniha v sérii Cesta šamana.
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Ale co je klan hráčů bez pořádného hradu? Nic. Každý správný šéf by proto měl svojí gildě sehnat pořádnou základnu. Není divu, že šaman Mahan, velitel Legend Barliony, přijme od malabarského císaře záhadný hrad Altameda. Má to ovšem jeden háček: hrad zamořili fantomové, které musí Mahanův klan nejdřív zlikvidovat.
Jenže tenhle zdánlivě jednoduchý klanový úkol nastartuje celou sérii událostí, která má mnohem větší dosah, než si kdokoliv z Legend myslel. Událostí tak spletitých, že šaman v jejich středu může spoléhat jen na intuici a instinkty. Co jiného také může dělat hráč, po kterém pasou tři nejlepší klany na serveru?
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Ale co je klan hráčů bez pořádného hradu? Nic. Každý správný šéf by proto měl svojí gildě sehnat pořádnou základnu. Není divu, že šaman Mahan, velitel Legend Barliony, přijme od malabarského císaře záhadný hrad Altameda. Má to ovšem jeden háček: hrad zamořili fantomové, které musí Mahanův klan nejdřív zlikvidovat.
Jenže tenhle zdánlivě jednoduchý klanový úkol nastartuje celou sérii událostí, která má mnohem větší dosah, než si kdokoliv z Legend myslel. Událostí tak spletitých, že šaman v jejich středu může spoléhat jen na intuici a instinkty. Co jiného také může dělat hráč, po kterém pasou tři nejlepší klany na serveru?
Čtvrtý díl se mi líbil víc než třetí - není tu zmatená obrovská bitva se spoustou postav, ve kterých se ztrácím. Je tu Anastaria, Plinto a samozřejmě milovaný šaman Mahan, který vždy ví, co je správné a kde se skrývá epický poklad či legendární úkol. Je to jako by ten román psala nějaká nadšená fanynka, která chce šamanovi všeho dopřát. Ale mně je to jedno. Je to hra, ve které herní mechanismus stojí na tom, že hráč v úkolu uspěje. Moc se mi líbila finální procházka jeskyní i následky, které si z hradu Mahan odnáší.
Teď jen doufám, že se brzy objeví na knižních pultech pátý díl, protože jinak si to snad budu muset přečíst v angličtině, haha. Já si počkám.
Monika Benešová: Moje Pacifická hřebenovka
Anotace z cbdb: Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá 3000 lidí, ale dokončí ji jen 180 z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními potíži a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nevzdávat se.
Monika dokončila školu a začala pracovat v Praze. Jenže Praha ji semlela a ona zjistila, že pokud bude v tomhle tempu pokračovat, její tělo nevydrží. A tak šla na Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostella. Jenže když se vrátila ze Španělska domů, věděla, že to pořád není ono. A protože slyšela o Pacific Crest Trail, rozhodla se, že do Ameriky odletí a přejde ji od jihu na sever. A během půl roku opravdu stála na začátku treku a právě podnikala první krůčky.
Moničin životopis je o přerodu ufňukaný holky, kterou jsme (byly jsme) všechny v sebevědomou ženu, která nad jistými věcmi získává nadhled. Například nad svým onemocněním, které zezačátku chápala jako zradu vlastního těla. Styl Moničina psaní se mi líbil, protože čiší upřímností. Ta holka fakt píše o všem, co by vás na takovéhle cestě mohlo napadnout. Boty, puchýře, pot, lopatka a pytlíček na bobky, kolemjdoucí, místní a hlavně nádherná (a občas trochu nebezpečná) příroda. Oproti Jakubově cestovnímu deníku je to méně praktické, ale zase mi to přijde osobnější. Já vám rozhodně k přečtení doporučuju oba cestopisy.
Neil Gaiman: Oceán na konci uličky
Anotace z cbdb: Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to.
Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu.
Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země.
Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila.
A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pomatovat.
Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla.
Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu.
Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země.
Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila.
A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pomatovat.
Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla.
No a nakonec nejslabší knížka tohohle týdne. A je jí bohužel Oceán na konci uličky Neila Gaimana. Ach jo.
Gaimana mám ráda. Naprosto si mě získal Knihou hřbitova, kterou jsem četla jako vůbec první román tohohle autora. Líbil se mi dětský hrdina i to, jak se celý knižní svět semkne k tomu, aby hrdinu chránil. V jistém smyslu je Oceán na konci uličky v tomhle docela podobný - taky se tu svět semkne, aby malého hrdinu ochránil, když jeho nejbližší selžou. Líbila se mi celá ta věc s tajemnou Lettie, její matkou a babičkou. Líbila se mi zrůda, která po chlapci jde. Ale. Nechápu význam oceánu. Nechápu celou tu věc s kočkama. A nerozumím, co se vlastně na konci stalo. Fakt jsem se snažila nebýt předpojatá, ale na můj vkus byl ten konec příliš.... hm já nevím... tajuplný?
Knížka mě tedy vlastně spíš zklamala. Uznávám, že Gaiman má nezměrnou fantazii, ale občas si zkrátka trochu nerozumíme. Každopádně se zas brzy uvidíme, protože mě již brzy čekají Odd a mraziví obři.
0 Comments