Reva Mannová pochází z věřící židovské rodiny. Žije v Londýně a zdánlivě jí nic nechybí. Ovšem to by nesměla vyrůstat vedle maniodepresivní matky a pasivně agresivního otce. Reva sama navíc není zrovna vyrovnaná, a tak se uchyluje k prostředkům, které jí pomáhají uniknout z reality. Drogy a nezávazný sex ji dovedou až do Izraele, kde se chce od své hříšné minulosti očistit. Reva je ale extrémistka, místo aby si zašla k psychologovi nebo si našla vhodného rabína na vylití duše, vrhne se do askeze ortodoxního judaismu.

Biografický román Rabínova dcera je psán velmi upřímně, Reva se neváhá čtenářům svěřit s nejsoukromějšími myšlenkami ani s nejkontroverznějšími přikázáními církve. Tím je kniha velmi lákavá, nahlédnout za roušku uzavřeného judaismu plného příkazů a zákazů. Nicméně Reva jako osobnost mi byla velmi nesympatická. Chyběl mi vypravěč, který by měl odstup od Reviných náboženských a sexuálních eskapád.

Jako snad všechna náboženství zahnaná do extrému, i v ortodoxním judaismu se najdou jedinci, kteří svoji víru v Boha přehánějí. Utkvěl mi v paměti jeden příklad: chasidské ženy z Ukrajiny nosily dvoje pletené punčochy, aby se chránily před mrazem. Chasidky žijící v horkém Izraeli jejich zvyk napodobovaly. To už pro mě nemá s vírou nic společného. Praktický zvyk dohnaný do extrému je sebemrskačství, a ne něco, za co by měly být ctěny. Stejně tak jsme měla problém s rolí ženy v ortodoxním judaismu. Ač se Reva snažila, nedokázala jsem přijmout její vysvětlování.

Reva se většinu románu pere sama se sebou. Dělá unáhlená rozhodnutí, aby jich po čase litovala, a ve snaze napravit je, spáchá další nesmyslnou věc. Za mnohá rozhodnutí v jejím životě může neutěšený vztah k rodičům. Popisy jejich soužití a směsi lásky, oddanosti, citového chladu a odmítání byly jedním z nejsilnějších momentů knihy.

Voyerské nahlédnutí do manželského života chasidů, které slibuje anotace, bylo, přiznám se, fascinující. Už jen kvůli těmto zvykům popsaných někým, kdo s nimi není zcela v souladu, stojí za to si knihu přečíst. Ač Reva není hrdinka, kterou bych obdivovala či chápal, nelze jí upřít čtivý způsob psaní.

Židovské tradice a zvyky jsou tedy v Rabínově dceři popsány skvěle a kvůli nim stojí za to si knihu přečíst. Hledající a chybující Reva je bohužel až příliš přepjatá a extrémní na to, aby se s ní dalo po celou dobu čtení soucítit. Za mnoho životních kotrmelců si může sama, ale i ve fázi vypjaté pobožnosti dokáže kriticky nahlížet některé zvyky. Například vyžádání rady od rabína ohledně menstruace mi zůstane v paměti dlouho.

A rada na závěr: pokud knihu budete číst, podívejte se na konec. Ne, nebojte, neradím vám, abyste si přečetli, jak román skončí. Jen tak objevíte rejstřík židovských termínů, který jsem já, jako obvykle, objevila až po dočtení knihy.