Dočteno podle hous.enky (12. týden 2019)

10:00

Už mám tý zatracený rýmy dost! Je to čtrnáct dnů, co mě jedno nachlazení opustilo, a o minulém víkendu ke mně zavítala rýmu znova. Není to vůbec milá návštěva. Ano, mám drsňáckej sexy hlas a ráda při rýmě zpívám francouzsky, protože mám ty správné nosovky, ale letos jsem si už zazpívala, takže si tu druhou šanci rýma klidně mohla nechat pro někoho jiného, kdo ještě letos nezpíval. Zatrolené počasí!

No aspoň že když je venku ošklivo (rozumějte: není dvacet a nesvítí slunce), nechodím ven. Jsem ochotná smažit řízky i vařit guláš, hlavně že nemusím klepat kosu na zahradě. Nevím, jestli jsem vám to říkala, ale opravdu nejsem venkovní typ. Na zahradě ráda stříhám levandule, nevadí mi sekat trávu a ráda tam piju kafe. Ale například venku nečtu. Nesnáším, jak mi vítr otáčí stránky, jak mě atakuje veškerý (ne)myslitelný hmyz a prostě... ne! Maximálně balkon, který je aspoň dva metry nad úrovní trávníku a na kterém není žádná pavučinka. Brrr. A tak je tu zase to zatracený jaro a s ním pavouci, komáři, brouci, mouchy.... Přeju hezký druhý jarní den!

Pro spravení své vlastní nálady vkládám fotku višňových muffinů, které jsem pekla v úterý, protože i malý důvod k radosti je v tomhle podivném období vítaný.

Jinak tu mám už jen pár fotek papírových kapesníků, protože nic jiného se tenhle týden nedělo. O víkendu má M. narozeniny a má být v sobotu hezky, tak tu možná příště bude víc fotek. Tenhle týden to zkrátka nešlo.

Dočteno

Tenhle týden jsem jela v komiksech. Asi nastává moje komiksové období nebo co. A protože je toho trochu víc než obvykle, tak se rovnou vrhneme na moje dočtené knihy:

Josep Maria Morreres: Ďáblovo opatství

Anotace z cbdb: Večerní krajinou putuje krajem sestra Joana de Vilacans v doprovodu své žákyně Agnes, aby ve vzdáleném klášteře vyšetřila případ mnišky, na jejímž těle se objevují stigmata. Pro nepřízeň počasí se obě musí uchýlit do opatství Cobricel, jehož abatyši pojí se sestrou Joanou dlouholeté přátelství. A právě ten večer je abatyše nalezena zavražděná, a k tomu v cele zamčené zevnitř. Jedinou stopou se zdá být tajemný nápis na zdi cely...

Záhada zamčeného pokoje pojatá téměř poirotovsky v podání katalánského spisovatele - neobvyklá kombinace, která mě od začátku bavila. Skvělé bylo střídání vypravěčů (ač nebylo předem napsáno, o jakého konkrétního vypravěče se jedná) a uzavřené prostředí kláštera. Jenže po pár stranách se ukazuje, že nepůjde o žádnou akční detektivku a že se vše bude odehrávat v jemných náznacích á la kdo s kým a proč. Pointa by vlastně neměla být překvapením, ale během vyšetřování se celá záležitost tak zamotá, že mě to vlastně překvapilo.

Líbilo se mi, jak si Morreres vyhrál s nápadem zevnitř zamčeného pokoje, kde vidíme jen tělo oběti a chybí možnost úniku pro vraha. Fakt jsem o tom hodně přemýšlela a právě to mě na tom bavilo asi nejvíc. Nevím, do jaké míry je autor katolíkem, ale spíš mi přišlo, že asi moc ne, protože z jeptišek udělal slušnou tlupu šílenců.

Je to zkrátka úplně jiná detektivka, než na jaké jsme v současnosti zvyklí, a já se pořád nemůžu rozhodnout, jestli se mi to celé líbilo, nebo jestli to bylo spíš průměrné. Zatím se držím spíš té průměrnosti a touhy čtenáře šokovat - na první pohled tajuplnou vraždou, při bližším prozkoumání je však pes zakopán jinde. Ďáblovo opatství rozhodně doporučuju milovníkům pomalejších detektivek a taky těm, kteří mají rádi gotické romány, protože přesně jím tahle kniha je.

Jaromír Slušný: Nejděsivější československé zločiny

Anotace z cbdb: Jedenáct příběhů českých bestiálních vrahů... jedenáct osudů nejen zločinců, ale i jejich obětí a pozůstalých, kterým se tragicky změnil život. Soudní procesy, popravy, sebevraždy, to je jen vrcholek ledovce, který větŠinou známe z médií. Co se však skrývalo v mysli pachatelů, jakými životními peripetiemi prošli, než začali zabíjet? Jaká traumata čekala poškozené a pozůstalé zavražděných obětí? To už se většinou do novinových článků nevejde. A přece právě rekonstrukce případů, výslechy a detailní pátrání dodávají těmto kauzám reálný rozměr.
Bestialitu, cyničnost či šílenství hrůzných trestných činů nevyjádří nejdokonaleji počet mrtvých či výsledný rozsudek, ale především souvislosti celého příběhu, který se často začal odehrávat bez vědomí nejbližšího okolí, v ulicích a městech, která známe, v poklidných parcích či za dveřmi naoko spořádaných domácností. Svědky jsme se totiž mohli stát i my...
Příběhy Václava Mrázka, Olgy Hepnarové, Jiřího Straky či pachatelů takzvaných orlických vražd nemají mnoho společného s detektivní literaturou ani televizními kriminálkami. A přesto - anebo právě proto - je zážitek z jejich četby velmi působivý.

Dějiny české kriminalistiky mě baví od dob Dobrodružství kriminalistiky, protože když někde zahlédnu nějakou knihu o tomhle tématu, sahám po ní. A to se stalo minulý pátek, kdy jsem v Levných knihách zahlédla tuhle knížku.

Autor představuje jedenáct kriminalistických případů druhé poloviny dvacátého století - jsou to ty případy, ve kterých policie pátrala po sériovém vrahovi a vypátrala ho. Většina z nich je notoricky známá (Olga Hepnarová, spartakiádní vrah Straka nebo tzv. orlické vraždy), o jiných jsem neslyšela (ten chlap, co vystřílel vlastní rodinu).

Autor si na knize dal záležet a mám pocit, že opravdu načetl spoustu článků. Navíc každá kapitola je strukturována stejně (rodinné zázemí, první vražda, další vraždy, odsouzení a výše trestu), takže kniha působí velmi kompaktním dojmem. Bohužel už tolik si nedali redaktoři knihy, protože redakční práce je naprosto odfláknutá. Vzhledem k tomu, že jde o třetí vydání té samé knihy, je tristní, kolik překlepů v knize je - ať už jde o jména osob (záměna křestních jmen), o roky nebo pořádek slov ve větě. Je to opravdu strašná bída. Nepůsobí to totiž vůbec profesionálně. Škoda, škoda.

Víc se dozvíte v zítřejší recenzi tady na blogu.

Rob Denbleyker, Dave McElfatric, Matt Melvin, Kris Wilson: Zmrzlina a Smutek

Anotace z cbdb: Kyanid a Štěstí je zpět! Tvůrci světoznámého webového komiksu věděli, stejně jako mnozí vězni, že Internet je ideálním místem pro neřestný a nevhodný obsah, takže když jejich první kniha zamořila domovy a zprznila mysl tisíců čtenářů na celém světě, jenom to rozšířilo jejich zorničky při myšlence na potenciál tohoto fenoménu. Kyanid a Štěstí podniká další logický krok ve své cestě k ovládnutí světa... DALŠÍ KNIHA! Větší, silnější a zvrhlejší než kdy dříve – 150 stripů včetně 30 zcela nových a také úplně nové Interaktivity jsou zaručeným způsobem, jak přijít ke stehům. Doufejme, že ne doslovně.* Zmrzlina a Smutek s předmluvou od Randalla Munroa (autora XKCD) jednou provždy zodpovídá věčnou otázku: Co jen dám babičce k Vánocům? * Autoři nedoporučují a distancují se od případného použití knihy v roli bodného, sečného či jinak škodlivého nástroje.

Miluju černý humor. Někdy opravdu hodně hodně (!) černý a Kyanid a Štěstí se protínají s mou mírou vkusu. Zatímco třeba A tomu se smát? mi přišlo vulgární a polovina vtipů mimo, Kyanid zasáhl svůj cíl!

Kniha je černočerná, zvrácená a mě neskutečně bavila. Několikrát jsem vyprskla smíchy, několikrát jsem pokrčila rameny, ale z většiny jsem vlastně nadšená. Kyanid je taková jistota, když jste smutný - vždycky by to totiž mohlo být ještě horší.

Irena Piloušková: Jeho královna

Anotace z cbdb: Vystrčila jsem hlavu a podívala se na telefon. Nevypadal nebezpečně, pořád to byl můj mobílek s růžovým krytem. Otevřela jsem zprávy. Koukal se na mě odkaz a pod ním jen nápis: A mám toho spoustu. Znovu jsem klikla na modrý řádek a vyskočilo na mě okno s obyčejnou blogovou stránkou. Měla jednoduchý název: Malá Mrcha Aneta. Sjela jsem o kousek níž a viděla sama sebe, jak odcházím z baru, sukni mám vyhrnutou až po záda a v ruce omlácené boty. Můj zadek se smál do objektivu a nevěřili byste, kolik lidí ta fotka zaujala. Už to nemohlo být horší.
Omyl, bylo.

Jsou knížky, který jsou na začátku třeba špatný, ale postupně se z toho vyklube něco skvělého. No tak Jeho královna rozhodně není ten případ. Na začátku máme hrdinku-krávu, která krávou zůstane až do úplného konce. Ups. Spoiler.

Aneta je holka, co si připadá tak trochu sama. Kdo z nás se tak v patnácti necítil. Občas udělá nějaký dobrý skutek, ale většinu času rozsévá zlobu a zášť. Je pak malinko překvapená, když se jí stejná mince vrátí jak bumerang. Kdo ji blogem Malá Mrcha Aneta šikanuje?! Je to její spolužák, kámoška Leona, kámoška Jana, Bůh, nebo někdo úplně jiný? Už z výčtu lidí je jasné, že Aneta leží v žaludku kdekomu, proto nechápu, proč se nějakým blogem obtěžoval ten, kdo se nakonec ke psaní přiznal. Myslím, že právě jemu to všechno mohlo být nejvíc volný...

Jeho královna pracuje s rozhodně zajímavým motivem kyberšikany, o které je třeba psát, mluvit a diskutovat - o tom žádná. Bohužel způsob, jakým to dělá Irena Piloušková je poměrně nešťastný, protože ústřední hrdinka nemá jedinou kladnou vlastnost a jako čtenář jsem jí podobnou pomstu spíš přála. Napsané je to dobře - ve smyslu, že se kniha dobře čte, vzhledem k mladičkému věku autorky. Ale postavy jsou tak prkenné a plytké, že to knize strašně škodí. Nelámu nad autorkou hůl, ale chce to asi ještě pár let, až mladinká (* 1993) spisovatelka malinko vyzraje.

Marianna Sztyma: Prázdnota

Anotace z cbdb: Komiks pro děti i dospělé. Jedná se o příběh o prázdnotě, která navštěvuje mladou dívku po smrti její kočky.

Kraťounký komiks o holčičce, které zemřel její kocour. Strašně se jí po něm stýská, pláče pro něj a neumí si představit, jaké to teď bude dál. Jednoho dne ji navštíví Prázdnota - prázdnota po jejím kocourkovi.

Krásná jednoduchá kresba, minimum dialogů, které se vás dotknou na správném místě - zvlášť, pokud tam to místo máte a je čerstvé. Prázdnota se rozhodně řadí k těm nejsilnějším komiksům, které mám doma.

No co vám mám povídat, brečela jsem u těch pár stran jak želva. Prázdnotu jsem četla včera, šest měsíců po tom, co mi odešla Ejmy. Achjo.

Právě čtu

Takže Uranův Hastrman je přesunut na druhou kolej a v mobilu teď mám Aj láska može (představte si stříšku nad o) zabíjať. Ač je kniha avizovaná jako thriller, já z ní mám malinko pocit hodně černé grotesky, ale fakt mě tohle baví. A protože jsem psala o komiksovém období, mám ještě u ruku další komiks. Je jím Nestor Burma - Mlha na mostě Tolbiac. Noirové komiksy jsou fajn a Nestor mi hodně připomíná Sin City. Jen s tím rozdílem, že děj se tu odehrává v Paříži. Tajuplná vražda, femme fatale, věčně pokuřující soukromé očko... tohle nejde nemilovat!

Dočteno podle hous.enky (12. týden 2019)