Dočteno podle hous.enky (47. tentokrát dost prokrastinační týden)
10:00
Mám pocit, že tenhle týden se toho mnoho nedělo, ale zároveň bylo těch uplynulých sedm dní nabitých akcí. Proto bude tenhle článek trochu jiný než obvykle a bude spíš povídací, než abych vám tu rozprostřela svou klasickou statistiku za uplynulý týden.
Ve středu jsem měla ošetřovačku se psem, a tak jsem pořádně pohnula s románem Bez šance. No taky bylo načase! Vždyť už ho mám doma déle jak rok. A přitom je to žánr, který mě baví, a je to dobře napsané. Nevím, nějak se mi nedařilo dostat se do toho. Ale už se povedlo a k dočtení mi zbývá pár desítek stran.
Největší událostí tohoto týdne je pro mě bezesporu Festival francouzského filmu.
Je neuvěřitelné, že Festival francouzského filmu slaví už dvacáté narozeniny. Neznám ho sice od jeho počátků, ale dá se říct, že posledních deset let jsme strávili spolu. Jsem s ním spojená od dob, kdy mě posedla francouzská kinematografie a bloňďaté vlasy Catherine Deneuve. Joj, to už je pěkně dávno.
Právě FFF mě udržuje v kontaktu s francouzskými filmy a jednou ročně mi nabídne pár příležitostí procvičit si francouzštinu. Což je super. Je to pro mě takový zvláštní svátek, tradice, spojení. Myslím, že bych klidně řekla, že FFF je část mě. Po desetiletém vztahu je to asi logické.
Festivalu bych ráda věnovala samostatný článek, kde bych ráda napsala o filmech, které jsem letos na festivalu viděla. Teď jen prozradím, že včera jsme s togaf byly na Panu a paní Adelmanových a na Dalidě a já jsem z obou nadšená (togaf z Dalidy až tak nadšená nebyla). Jsem ráda, že jsme si vybraly ty správné filmy a nesáhly vedle jako loni s Hurikánem. Uf....
No a teď obrovské přichází obrovské přiznání. V mobilu - ač mám rozečtenou knihu - půlku cestovního času trávím opět hráním. Je to cesta do pekel bez knih, já vím. Ale asi jsem zase potřebovala změnu. A v čem jedu? Je to tohle:
Criminal case Save the World je typ hry hiding objects game, kdy hledáte na displeji/monitoru/obrazovce jednotlivé předměty. No a hlavně tu řešíte kriminální případy - většinou vraždy. Případy nejsou nijak komplikované a většinou se odehrávají na atraktivním prostředí (Francie, Řím, Řecko, Londýn... ale jsem na začátku, možná se podívám i za hranice Evropy).
Beru to hlavně tak, že si procvičuju angličtinu, takže z toho zas tak špatný pocit nemám.
Právě čtu
Neal Shusterman: Bez šance
Anotace z cbdb: Fascinující a temná dystopie ze světa, kde společnost zavedla nový zákon: Každé dítě má právo na život od chvíle početí až do věku třinácti let. Mezi třinácti a osmnácti je ale na rodičích, jestli ho vychovají až do dospělosti, anebo ho pošlou… rozpojit. Tohle nenápadné slovo znamená, že problémové děti, sirotci, anebo prostě ty, které v sobě mají příliš vzdoru, jsou odeslány do sběrných táborů, kde jsou jejich těla rozebrána a orgány předány těm, co je potřebují. Takže technicky žijí dál – alespoň to dětem říkají. Tři z nich, Connor, Risa a Lev, se setkávají v táboře a ani na okamžik nemají chuť žít dál…rozpojení. Jedinou šancí je útěk.
Konečně jsou na Hřbitově a celý příběh dostává ten správný rozměr. Příští týden knížku dočtu a s ohledem na fakt, že to je kniha na naši čtenářskou výzvu, ještě o ní uslyšíte začátkem prosince.
Lois Lowry: Dárce
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Dárce.
Dvanáctiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno. Jonas se má stát „příjemcem paměti", uctívaným strážcem vzpomínek. Podrobuje se výcviku, při němž mu dosavadní příjemce paměti předává to, co nikdo jiný nesmí vědět ani cítit - vzpomínky a zkušenosti předchozích generací, dozvídá se o bolesti a utrpení, ale i o kráse, lásce a přátelství a začíná chápat, že jeho společenství žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a možnosti volby. A s tímhle vědomím, s poznáním těchto hodnot už nedokáže žít jako dřív...
Dvanáctiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno. Jonas se má stát „příjemcem paměti", uctívaným strážcem vzpomínek. Podrobuje se výcviku, při němž mu dosavadní příjemce paměti předává to, co nikdo jiný nesmí vědět ani cítit - vzpomínky a zkušenosti předchozích generací, dozvídá se o bolesti a utrpení, ale i o kráse, lásce a přátelství a začíná chápat, že jeho společenství žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a možnosti volby. A s tímhle vědomím, s poznáním těchto hodnot už nedokáže žít jako dřív...
Musím říct, že Dárce mě strašně baví. Jonas se právě setkal s Dárcem a je to ještě lepší než film. Mnohem víc si tu užívám popisy celého společenství a jejich absurdní pravidla a zákony. Jak jsem už psala, jsem zvědavá, jaký bude mít kniha konec. Filmový konec mě totiž zas až tak nenadchl.
0 Comments