Dočteno podle hous.enky (44. týden)
10:00
Do konce roku zbývá několik posledních pár týdnů. Já tedy doufám, že zvládnu v nadcházejících týdnech číst víc, protože jedna dočtená knížka na týden je trochu smutné skóre. Ale jasně, mohlo by být hůř.
Tenhle týden jsem mnoho nečetla, ale viděla jsem dva a půl filmu, což je docela slušné skóre. O to lepší to je, že jsem ty filmy sledovala najednou. Jakože ne najednou, chápete. Postupně. Za sebou. Jak skončil jeden, pustil se další.
A včera jsem Ejmy koupila kozí ucho. Ejmy ze svého štěněcího věku zná ucha vepřová, ale kozí zatím neměla. Pokud máte psa a nevíte, co byste mu ke žvýkání pořídili, doporučuji kozí uši. Ejmy to bavilo celý večer.
No a po tomhle horkém tipu na zabavení psa se pojďme konečně podívat na mou knižní statistiku uplynulého týdne.
Dočteno
Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu
Anotace z cbdb: Sbírka esejů od milované hvězdy seriálů Gilmorova děvčata a Rodičovství o životě, lásce a ženě z Hollywoodu, doplněná historkami z natáčení Gilmorových děvčat.
Lauren Graham se pokouší na chvíli zastavit a ohlíží se za svým životem, sdílí s námi úsměvné historky z dospívání, když začínala kariéru herečky, až po dobu, kdy seděla ve svém přívěsu a koukala na trailer k seriálu Rodičovství a kdy se sama sebe ptala: „Líbí se to někomu?“ Otevřeně mluví o tom, jaké je to být single ve světě Hollywoodu („Nikdo nechápal, že jsem pořád sama.“) nebo o zkušenosti porotce v projektu Project Runway ("Je to, jako kdybych zažila totální módní blackout.“)
V eseji "Jaké to bylo, první část" nás autorka vezme na procházku světem Gilmorových děvčat a především do světa „své“ Lorelai Gilmore. Esej "Jaké to bylo, část druhá" odhaluje, jaké to bylo, když se o devět let později k roli vrátila a co to pro ni znamenalo. O Lauren se ale dozvíte i jiné věci: jaké to bylo, když se pokusila stát se vegankou nebo další zážitky z natáčení a zákulisí Hollywoodu.
Kniha je doplněna mnoha fotografiemi a úryvky z jejího deníku. Kniha je jako nejlepší přítel, který se s vámi o všechno vždy rád podělí.
Lauren Graham se pokouší na chvíli zastavit a ohlíží se za svým životem, sdílí s námi úsměvné historky z dospívání, když začínala kariéru herečky, až po dobu, kdy seděla ve svém přívěsu a koukala na trailer k seriálu Rodičovství a kdy se sama sebe ptala: „Líbí se to někomu?“ Otevřeně mluví o tom, jaké je to být single ve světě Hollywoodu („Nikdo nechápal, že jsem pořád sama.“) nebo o zkušenosti porotce v projektu Project Runway ("Je to, jako kdybych zažila totální módní blackout.“)
V eseji "Jaké to bylo, první část" nás autorka vezme na procházku světem Gilmorových děvčat a především do světa „své“ Lorelai Gilmore. Esej "Jaké to bylo, část druhá" odhaluje, jaké to bylo, když se o devět let později k roli vrátila a co to pro ni znamenalo. O Lauren se ale dozvíte i jiné věci: jaké to bylo, když se pokusila stát se vegankou nebo další zážitky z natáčení a zákulisí Hollywoodu.
Kniha je doplněna mnoha fotografiemi a úryvky z jejího deníku. Kniha je jako nejlepší přítel, který se s vámi o všechno vždy rád podělí.
Od Ryhleji mluvit nedokážu jsem asi čekala něco trochu jiného. Lauren píše dobře, čtivě, ale je strašně chaotická. A stejně chaoticky působí její kniha. První část, ve které píše o seriálu Gilmorova děvčata, působí, jako by si za každou cenu chtěla vzpomenout, co se to vlastně tehdy před patnácti lety dělo. Druhá část o GG je spíš jakýmsi jejím deníkem, kam zaznamenává, jak brečela, když poprvé přišla na scénu, jak Kelly Bishop vzpomínala na "svého" Edwarda Herrmanna a jak to všechno bylo malebné a příjemné.
Všechno mezi těmi dvěma kapitoly je dobře popsaná vata, kterou po dočtení hned zapomenete (herecké začátky Lauren Graham, její vztahy a názory na vlasy a módu).
Nicméně: pokud patříte mezi fanoušky seriálu GG, myslím, že se vám kniha bude líbit. Ještě se chystám k některým kapitolám časem vrátit.
Právě čtu
Nějak jsem se zasekla v úvodu slovenské Trhliny Jozefa Karika. Ač jsem na začátku knihy byla vším tím dějem nadšená, teď mi přijde, že je to takový hodně zdlouhavý rozjezd. Snad už se tím brzy pročtu a dostanu se dál.
Dál tu mám několik restů: Rytíře temného slunce, Nejhloupějšího anděla (kterého si dám před Vánocemi celého od začátku) a Les sebevrahů. Průběžně se snažím dolouskat young adult fantasy román Bez šance, který mě sice baví, ale díky naší knižní výzvě šel tenhle týden trochu stranou. A teď ty novinky, které jsem tenhle týden otevřela poprvé.
Margaret Atwood: Přežívá nejsmutnější
Anotace z cbdb: Román uznávané kanadské spisovatelky se odehrává v blízké budoucnosti. Hlavní hrdina je možná posledním člověkem na zničené planetě. Mezi opuštěnými domy, rozbitými počítači a horami. prázdných obalů od náhražkových potravin vzpomíná na svého nejlepšího přítele, který svými biologickými pokusy přivedl lidstvo do záhuby. Margaret Atwoodová se zamýšlí nad možnými důsledky nezodpovědného zavádění nových biotechnologií a na pozadí dalších nám tak známých hrozeb, jakými jsou dětská pornografie, citová prázdnota, kriminalita či sociální polarizace, líčí příšernou, avšak představitelnou budoucnost.
Postapokalyptické romány já můžu. Vlastně asi víc než to. Já postapokalyptické věci miluju. A taky mám ráda Margaret Atwoodovou, protože její Příběh služebnice mě naprosto dostal svou promyšleností, svým pojetím a vůbec celým vyzněním.
Přežívá nejsmutnější má zrůdnou obálku, ale už jsem ji sundala a schovala do knihovny, takže už se mi kniha čte mnohem líp, muhehe.
Jsem na začátku a zatím jsem nadšená: vypadá to, že lidstvo bylo skoro kompletně vyhubeno a celé je to poměrně temné. Ne však takovým tím kotletovským způsobem, jestli víte, jak to myslím.
Je to knížka na naši knižní výzvu, kterou jsem bohužel nestihla dočíst včas, ale to neva, protože do Atwoodové není problém se začíst a knihu dočíst v průběhu pár hodin.
Kiran Millwood: Dívka z inkoustu a hvězd
Anotace z cbdb: Od chvíle, kdy na ostrov dorazil guvernér Adori, nikdo nesměl překročit hranici mezi Gromerou a zbytkem ostrova. Isabelle ale i tak sní o tom, že jednou prozkoumá každičký centimetr Zapomenutého území, které leží hned za hranicemi. Svůj sen si splní, když zmizí její nejlepší kamarádka a Isabelle se vetře do pátrací skupiny - je přeci dcerou kartografa. Kdo jiný by měl skupinu provést nebezpečnou pustinou jen za pomoci map a hvězd?
Věděla jsem, že tohle bude knížka pro děti. A taky taková je. Nicméně je poměrně násilná a nebere si servítky. Takže je to čtitelné i pro starší čtenáře.
Co se mi na knížce líbí je tematika kartografického umění, nespecifikované místo děje, zvláštní jména postav a hlavně: grafické pojetí celé knihy. Je skvostná. Až ji dočtu, tak vám do shrnutí dám nějakou fotku, protože ach, nádhera.
Jinak děj příjemně odsýpá, hrdinové jsou moc fajn a já mám celou tu dobu pocit, jako bych četla knihu podobnou Bratrům Lví srdce od Astrid Lindgrenové. Není to vůbec špatné a myslím, že cílovka je stejná jako u Bratrů.
0 Comments