Kiran Millwood: Dívka z inkoustu a hvězd

Anotace z cbdb: Od chvíle, kdy na ostrov dorazil guvernér Adori, nikdo nesměl překročit hranici mezi Gromerou a zbytkem ostrova. Isabelle ale i tak sní o tom, že jednou prozkoumá každičký centimetr Zapomenutého území, které leží hned za hranicemi. Svůj sen si splní, když zmizí její nejlepší kamarádka a Isabelle se vetře do pátrací skupiny - je přeci dcerou kartografa. Kdo jiný by měl skupinu provést nebezpečnou pustinou jen za pomoci map a hvězd?
Knihu jsem získala ve VIP balíčku na Humbooku a hned po přečtení anotace jsem byla zklamaná. Ach jo, já takováto putování dětí fakt nemusím. Navíc to vypadalo dost dobrodružně a na dobrodružné knížky taky moc nejsem.
Ale bylo mi líto knížku založit do knihovny bez toho, že bych si ji přečetla, a tak na ni došlo.
A musím říct, že Dívka z inkoustu a hvězd vůbec nebyla špatná. Od začátku čtení jsem měla dojem, jako bych četla variaci na knihu Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenová: malé dítě se vydá na cestu za milovaným člověkem. Ano, tady je to kamarádce, ale pocit zmaru jsem při cestování měla podobný, jako když malý Karel šel hledal svého bratra Jonatána. Isabelle cestou zažije spoustu dobrodružství a podobně jako Bratři ten příběh končí velmi zvláštně.
České blogerky knihu nehodnotí moc dobře. Asi je to tím, že je to úplně jiné než tolik opěvovaný (mezi námi pěkně nanicovatý) Skleněný trůn. Kiran Millwood se v knize vrací k tradiční poetice dětských knih a myslím, že je to moc dobře. Celá Dívka z inkoustu a hvězd je pro dnešního malého čtenáře snadno pochopitelná, je plná náznaků, které zase trknou dospělého, a pohromadě drží celou knihu motiv map a kartografie obecně. Je to něco nového, neotřelého. Pokud máte doma třináctileté dítko, vůbec bych se nebála mu tuhle knížku předložit.

Petr Šabach: Hovno hoří

Anotace z cbdb: Populární knížka, v níž autor s neodolatelným humorem a nadhledem vykresluje rozdíly mezi mužským a ženským nazíráním na svět.
Šabachovy knihy mě braly před několika lety, když šly Pelíšky poprvé v televizi. Přečetla jsem asi tři nebo čtyři jeho knihy a najednou jsem měla dojem, že už jsem přešabachovaná. Teď, pár let po dočtení knih mám pocit, že jsem Hovno hoří četla poprvé. Proč? Vůbec nic mi z knihy v hlavě neuvízlo. Samozřejmě kromě legendárních scének, které si pamatuju z Pelíšků a z Pupenda.
Jaké bylo čtení po letech? Inu asi jsem chápala víc povídek, protože přece jen už mi není patnáct. I v té době se mi ale styl psaní Petra Šabacha líbil (půjčovala jsem si z knihovny hned další jeho knížky).
Petr Šabach ve svých povídkách  nabízí exkurz do minulosti, kde skrze vzpomínky píše o věcech, které jsou aktuální dodnes. To je právě případ téhle sbírky, kde Šabach rozebírá vztahy mezi ženami a muži.
Jestli se mi povídky líbily? Velmi. Budu číst další knihu? Asi ne, protože: nejsem povídková. Protože moje posedlost českou literaturou u mě před pár lety vyhasla. Protože některé scény se mi víc líbily ve filmu než v knize (zadržování dechu). Možná časem si zase nějakého Šabacha půjčím, protože se to opravdu dobře čte a je to pro mě odpočinková četba s hlubším přesahem, dá-li se to tak říct.
PS: Knihu jsem četla pod vlivem čtenářského klubu na cbdb.cz

Právě čtu

Tady není nic nového. Aktuálně se brodím v polovině Trhliny slovenského autora Jozefa Kariky. A začíná přituhovat - už jsou na místě, kde mizí lidi. Jsem zvědavá, co bude dál.