Uplynutý týden byl bohatý na zážitky a jak už to tak bývá, čím víc se toho děje, tím méně je času na čtení. Ale nestěžuji si, zúčastnila jsem se báječných akcí a udělala si výlet na depresivní v mlze zahalenou Vysočinu. Tak tedy čaj s medem/rumem (záleží na preferencích) do ruky a hurá k togafiným knihám.

 

 Michael Chabon: Zázrační hoši

Anotace z cbdb: Profesor tvůrčího psaní Grady Tripp vláčí na hřbetě nejen krizi středního věku a následky svého uměřeně prostopášného života, ale také břemeno nedopsaného a podle všeho nedopsatelného románu Zázrační hoši. Dva a půl tisíce stran bobtnajícího opus magnum jako by se svému autorovi smálo do obličeje, a přitom nebylo než výčtem jeho selhání, marných nadějí a promarněných příležitostí. A Grady, místo aby psal, balí jointy a před studenty se tváří jako druhý Henry Miller. Jedním z těch, jež aura jeho talentu na chvíli oslní, je i James Leer, rozháraný mladík jako vystřižený z atlasu aspirantů tvůrčího psaní. Nečekané setkání těch dvou na večírku plném spisovatelů odstartuje běh událostí místy tak absurdních, že hraničí s groteskou, jen místo dortů a neohrabaných policajtů se tu o zábavu starají transvestita, mrtvý pes a sako po Marilyn Monroe.

Zázračné hochy jsem četla asi měsíc. Není to špatný příběh, ale ani nijak zázračný. Stárnoucí spisovatel s láskou k marihuaně a ženám se zmítá mezi manželkou, těhotnou milenkou a mladičkou studentkou. Během víkendového knižního festivalu se Grady Tripp několikrát zkouří, naštve většinu svých známých a přátel, přijde o svůj opus magnum, ženu, práci i auto. Jednotlivé epizody mě moc bavily. Třeba oslava židovského svátku v rodině, kde nejzapálenější židovkou je korejská adoptivní dcera. Bavily mě i Gradyho dekapitace domácích mazlíčků a honba za ukradeným sakem Marylin Monroeové. Konec knihy byl pro mě ironické mrknutí na čtenáře. Velmi mě překvapilo, že to překladatel vidí jinak. Tam, kde on vidí šťastný konec, já vidím naprosté zničení Gradyho idejí a domestifikaci jednoho bouřliváka. Nějak je to usazení v rodinném životě pro mě spíše porážkou než happy endem.

Matt Haig: Radleyovi

Anotace z cbdb: Zdá se, že manželé Radleyovi, lékař Peter a jeho žena Helen, žijí naprosto normálně - bydlí na poklidném anglickém předměstí v krásném domě, klábosí se sousedy, navštěvují pravidelný čtenářský kroužek a zažívají obvyklé krize manželského páru středního věku. Jejich dospívající děti, Klára a Rowan, prožívají své teenagerské bolístky, stud a zlobu stejně jako většina jejich vrstevníků. Ale přece je na Radleyových něco zvláštního. Proč kolem jejich domu utichá zpěv ptáků a bzukot hmyzu? Proč se všichni členové rodiny pečlivě mažou opalovacím krémem 60+? Radleyovi jsou upíři. Manželé se snaží žít naprosto obyčejně, aby ani jejich děti neodhalily tohle strašné tajemství. Bez krve se totiž klidně obejdou - je to pro ně jen silná a lákavá droga umocňující jejich nadpřirozené schopnosti, jíž se snaží vyhýbat stejně jako lidé alkoholu nebo kávě. Jsou přísnými abstinenty i na poli milování, protože to je bez sání krve jen „objímání v pohybu“. Podle pokynů Příručky abstinenta dělají prostě všechno pro to, aby i nadále zůstali co nejvíc „normální“. Život v utajení probíhá celkem hladce a ordinérně, dokud jejich dceru Kláru nenapadne opilý spolužák a ona jej neroztrhá na cucky. Zavedené rodinné pořádky se obracejí vzhůru nohama a příjezd strýčka Willa, tradičního a krvelačného upíra, pohromu ještě znásobí. Následuje série zábavných a šílených událostí, které testují rodinné vztahy a s černým humorem odpovídají na otázku: Stojí za to popírat svou vlastní přirozenost?

Upíří rodinka mě zatím moc baví, není to tak oddechové, jak jsem čekala. Popírání sebe sama a náznaky temné minulosti jsou ale hodně čtivé. Vlastně by se téma upírství dalo nahradit jiným tajemstvím a fungovalo by to pořád. Takže už se těším, až se příběh trochu víc rozjede, jsem zatím na osmdesáté stránce a obrysy katastrofy se blíží. První mrtvola se už objevila a teď čekám na sexy zlotřilého strýce. A musím vyzdvihnout obálku. První i druhé vydání má krásnou, nápaditou a originální obálku. Líbí se mi obě tak moc, že vám je sem dávám obě.

Mark Haddon: Pád výletního mola

Antace z cbdb: Známý britský spisovatel napsal svou první povídkovou sbírku a rozhodně se u ní nudit nebudete. Ať už prožijete dobrodružný viktoriánský příběh, zabrousíte do žánru sci-fi, přehoupnete se do reality dnešního světa, nebo se zamyslíte nad morálním přesahem jedné z povídek, vždy budete ohromeni autorovým vhledem a pověstným empatickým vcítěním, díky nimž se i vy stanete součástí vyprávění. Postavy jsou většinou fyzicky odloučeny od svých rodin, ale zoufale touží po spojení. Příběhy se tak stávají meditací nad podstatou lidské osamocenosti, ale zároveň zkouškou, hledáním tenkých nitek, které lidské bytosti navzájem propojují. Všechno dění je protkáno strachem, beznadějí, nečekaným násilím a smrtí. Expedice na Mars se nezdaří, molo na pobřeží spadne, muž je uvězněn ve svém obývacím pokoji, žena zůstane opuštěná na malinkém ostrově uprostřed oceánu, dva chlapci objeví zbraň v krabici na boty, skupina dobrodruhů nalezne v amazonské džungli jeskyni netušených rozměrů, muž střelí cizince na Štědrý den do krku… Mark Haddon dokazuje, že je mistrem vypointovaného krátkého vyprávění a že jeho představivost je temnější, než jsme si mysleli. Šťastné konce tedy nečekejte.

Zatím jsem přečetla jen jednu povídku, a tou byla ta, která dala název celé knize. A musím říct, že jsem nadšená. Chladný report o pádu mola a smrti několika desítek lidí je hypnotizující. Povídka nemá hlavní postavu, je to „pouze“ záznam událostí. A je to mrazivé a přesné a odcizené. Výborný nápad a výborné zpracování, jsem zvědavá na další povídky.

A jako obvykle mám rozečtenou Tabatěrku z Tobanga, Korespondenci V+W a Další dálniční atrakci. No a co!