Dočteno podle hous.enky (41. týden)
10:12
Další týden za námi. Ten uplynulý byl ve znamení humbuku kolem Humbooku, který jsme taky navštívily. A taky jsem tenhle týden byla - tradičně - dost líná, takže jsem večery trávila v teple domova. Společníkem mi byla kniha.
Letošní podzim se mi strašně líbí a já začínám rozumět lidem, kteří říkají, že jejich nejoblíbenější měsíc je říjen. Já mám tedy ráda každý měsíc, ve kterém se zrovna nacházíme, protože každý je jiný a každý mě baví po svém. Je to jako bych měla dvanáct domovů, které pravidelně střídám: s každým si užiju jeho 30 (28/31) dnů a jedem na další. A přitom vím, že za rok se zas budu vracet do stejného domova. Joj, já se hrozně ráda vracím domů. Z práce, z cest, z akcí... Jsem takovej vratnej typ.
A pokud jde o knížky, tak tam moc věrná nejsem - pořád chci objevovat nové a nové. Zase jsem dostala chuť číst young adult knížky, takže se opět vracím do starých kolejí a Hemingway mi stále pláče na poličce. Tuším, že se budu muset brzy vydat do třeba do Paříže, abych s sebou mohla vzít jeho Pohyblivý svátek. Tolik let se už na něj chystám... Ale čtěte to, když vás teď berou dystopie a teplý kluci...
Dočteno
Astrid Lindgren: Bratři Lví srdce
Anotace z cbdb: Krásný, nevídaný, strhující příběh odvahy, cti a věrného přátelství, které zvítězilo nad smrtí, zradou a nenávistí, prožili sourozenci Jonatán a Karel zvaný Suchárek. Až ho dočtete, pochopíte, že oba jsou skutečně hodni jména bratři Lví srdce.
Jak už jsem psala v minulém článku, Bratry Lví srdce jsem zkoušela číst kdysi dávno (bude to víc jak dvacet let), když jsem si je koupila v Klubu mladého čtenáře.
Začátek byl syrový, ostrý a hodně depresivní. Dojmy po letech mi zůstaly. Dokonce jsem poznala moment, kdy jsem knížku před lety odložila (byla to ta chvíle, kdy Jonatán odešel z Třešňového údolí). Kniha má vlastně začátků hned několik: první, který se odehrává ve Švédsku, další, když se oba bratři ocitnou v Třešňovém údolí a další, když se zase spolu ocitnou v tom druhém údolí. A pak na konci začíná další začátek. Ale prostě je to taková začínací kniha.
Zaujala mě záporná postava, kterou sice záhy poznáváme, ale netušíme, že je to skutečný padouch. Jeho odhalení přijde až časem. Zajímala by mě víc tahle postava a její motiv konání zla. Právě díky téhle postavě mi Bratři Lví srdce přirostli k srdci a na databázi jsem jim dala čtyři hvězdičky. Oproti Pipi mám pocit, že mě i dnes oslovili a vztah obou bratrů mě naprosto zasáhl na tom správném místě.
Pokud vás Astrid míjela tak jako mě (ještě mě čekají Děti z Bullerbynu, které jsme na základce nečetli), tak vám příběh statečného Karla a Jonatána Lví srdce doporučuju. Je to dobrodružné, akční a plné smrti.
Stephen King: Colorado Kid
Anotace z cbdb: Některé záhady jsou neřešitelné… Studentka žurnalistiky přijíždí na odlehlý ostrov kvůli stáži v místních novinách. Jednoho dne se dozvídá, že ostrůvek skrývá záhadu, o níž jí dosud nikdo neřekl. Nakonec jí kolegové z redakce celý příběh vyprávějí: Co byl zač ten muž, který byl před čtvrt stoletím nalezen mrtvý na pláži, kdo ho zabil a proč? Vyšetřování případu opakovaně vedlo do slepých uliček a dodnes se mnoho neví. Místní redaktoři jsou neobjasněným příběhem „Colorado Kida“ fascinováni, vyprávěním utužují dávné přátelství a zároveň zkoušejí profesní vytrvalost mladé stážistky. Příběh o temnotě v srdci a vyšetřování nevysvětlitelného.
Při čtení Colorado Kida jsem měla dojem, jako bych se ocitla ve světě Laury Palmrové! Úplně jsem cítila tu podivnou atmosféru Twin Peaks v zádech.
Colorado Kid se tváří spíš jako povídka a musím říct, že jsem ještě žádnou Kingovu povídku nečetla. Bavilo mě, jak si autor (redaktoři) hraje(í) se čtenářem (Stephanií) - jak je příběh v popředí, ale děj je v pozadí. Zní to jako oxymóron, a přitom to tady tak dobře funguje.
Spisovatel není povinen svým čtenářům všechno vysvětlovat a vodit je při čtení za ručičku. To, co si čtenář sám dokáže domyslet, hraje v karty prožitku z knihy. Pokud při čtení nepřemýšlíte, o dost se ochudíte.
Jsem z téhle Kingovy nadšená a vůbec mi nevadí absence pointy. Proč? Protože ne každé proč musí mít svoje protože. Někdy věci zkrátka jsou.
Clare Bennett: Deníček prince George
Anotace z cbdb: Princ George je malý velký muž a světová celebrita číslo jedna, která se už teď připravuje na svou roli vládce britského impéria. V královské rodině však opět čekají přírůstek, George dostane bratříčka nebo sestřičku. Jak se s tím nejvlivnější dítě světa vypořádá? S anglickým smyslem pro ironii a uměřenost? Se suchým humorem? Anebo s nedůstojným řevem a nudlí u nosu? A jak jenom vysvětlit týmu rádců a poradců, že miminka nenosí čáp, ale Santa Claus?
Mám ráda britský humor. Mám ráda suchý, černý humor. Mám ráda britskou královskou rodinu i prince George. A na Deníček jsem se těšila od chvíle, kdy jsem v metru viděla plakáty. Zaujala mě obálka a doporučení Hugha Granta. Bohužel mě ale knížka strašně zklamala a já jsem ráda, že jsem si ji nakonec nekoupila (několikrát jsem ji měla v košíku) a "jen" jsem si ji půjčila v knihovně.
Královská rodina je v podání Clare Bennett plná hlupáků a tupců, co si neustále ubližují, posmívají se ostatním členům rodiny a jsou to vůbec děsní pozéři. Kate a Harry si neustále dělají legraci z Williama, který neumí nic jiného než létat v helikoptéře. Je tu spousta pop kulturních narážek, které William nechápe. Kate s Williamem vyslýchají Baracka Obamu ohledně konce Her o trůny... William miluje Beyoncé a Jay Z a chce, aby šli Charlotte za kmotry... Do toho je Šáša (princ Charles) a Gaga (Kamila), kteří si žijí svým vlastním životem.
Deníček prince George je za mě obrovský krok mimo. Je to jako špatně napsaný deník Bočkovy Marie Kostkové z Kostky. Brrr. Ještě tak prvních padesát stran jde, protože čekáte, co bude dál. Jenže ono dál není vůbec nic. Jen to samé: všichni se setkávají, aby se vzájemně ztrapňovali.
Mám pocit, že jsem dlouho nečetla takhle špatnou humoristickou knihu.
Philippa Rice: Slaďák
Anotace z cbdb: Opravdovou lásku nemusí provázet jen obří gesta jako z Romea a Julie. Někdy je důležitější nabídnout útěchu tomu druhému třeba jen proto, že mu vystydl čaj. Slaďák je dojemným, roztomilým, humorným a autobiografickým zápisníkem jedné lásky, kterou sledujeme od zamilovaných smsek až po první společné bydlení.
Malé intimnosti jako společné čtení, sledování televize nebo objednávání pizzy na gauč zaručeně rozesmějí nebo rozpláčou každého, kdo někdy prožíval vlastní slaďák. Partnerem autorky, který v kreslených epizodách ze života vystupuje, je navíc tvůrce komiksu Hilda Luke Pearson. Světy Slaďáku a Hildy se tak místy vtipně prolínají, čtenář ale musí být ve střehu.
Malé intimnosti jako společné čtení, sledování televize nebo objednávání pizzy na gauč zaručeně rozesmějí nebo rozpláčou každého, kdo někdy prožíval vlastní slaďák. Partnerem autorky, který v kreslených epizodách ze života vystupuje, je navíc tvůrce komiksu Hilda Luke Pearson. Světy Slaďáku a Hildy se tak místy vtipně prolínají, čtenář ale musí být ve střehu.
Slaďák mám v hledáčku hodně dlouho. Řekla bych, že ještě dřív, než vůbec vyšel, protože moji plochu v PC dlouho zdobil Philippin obrázek (nakonec jsem ho dala jako úvodní obrázek dnešního článku).
Čekala jsem, že v knížce budou aspoň nějaké náznaky každodenních příběhů. Nebo naopak jen obrázky jich dvou, jak někam jdou/něco jedí/koukají na telku/čtou/cokoli. Ale Philippa zvolila zlatou střední cestu. Výsledkem je takový mišmaš každodenních okamžiků páru, které asi každý známe. Koukají spolu na telku, jdou deštěm (to je můj favorit, jak jste si už nejspíš všimli), povídají si o hloupostech typu "Jaký shake je nejlepší?" a dokonce dojdu na jednu hádku, kdy dojde na vystěhování věcí do krabic.
Philippo, díky, vystihla jsi naprosto přesně, jak nedokonalé naše vztahy jsou i to, jak báječné mohou být chvíle totálního souznění.
Jo a taky je mi sympatický, jak je ta hrdinka tlustá, miluje dortíky a čtení. Kus takový holky je v každý z nás. Ve mně jsou teda minimálně tři její kusy.
Právě čtu
Mám poměrně velikou radost z toho, že knihy, které jsem v uplynulém týdnu rozečetla, jsem v tomhle týdnu dočetla. Třikrát mi hurá. Jestli to takhle půjde dál, mohla bych dočíst i Nejhloupějšího... ech, vždyť vy víte, co všechno už mám půl roku rozečteného a nečtu to. A teď k těm novým, které mi leží na nočním stolku nebo které čtu při svých cestách do práce a z práce:
Becky Albertalli: Probuzení Simona Spiera
Anotace z cbdb: Šestnáctiletý Simon už nějakou dobu ví, že je gay, ale ještě není připravený sdělit to okolnímu světu. Jedinou výjimkou je tajemný Blue, se kterým si Simon už několik měsíců vyměňuje e-maily a jejich vzájemné pouto sílí. Jenže pak citlivá korespondence padne do nesprávných rukou a Šimon se stane obětí vydírání: buď udělá, co se po něm chce, i když se mu to příčí, nebo riskuje, že si tajné e-maily přečte celá škola. V sázce je však ještě mnohem víc – plachého Bluea by nechtěná publicita mohla vyděsit a Šimon už by nikdy nezjistil, kdo Blue ve skutečnosti je…
Autorka za svůj debutový román obdržela William C. Morris Award a byla nominována na americkou Národní cenu za literaturu. Kniha byla několika periodiky jmenována za jednu z nejlepších knih v žánru Young Adult.
Autorka za svůj debutový román obdržela William C. Morris Award a byla nominována na americkou Národní cenu za literaturu. Kniha byla několika periodiky jmenována za jednu z nejlepších knih v žánru Young Adult.
Úplně jiná youngadultovka, než na jakou jsem zvyklá. A musím říct, že je to mimořádně výborný. Simon je takovej obyčejnej kluk, který chodí na střední školu, navštěvuje dramatický kroužek, má pár kámošů a kámošek a je - teplej. Jednoho dne ho mailem zkontaktuje kluk jménem Blue a rozvine se jejich mailové přátelství.
Celé je to psané mile, zábavně a opět kniha obsahuje obrovské množství pop kulturních narážek (Simon jde na karneval za mozkomora). Navíc: Simon miluje sladkosti, takže sní o řece z Oreo koktejlu, po které se plaví na Oreo člunu a dokonce sestavil celodenní Oreo menu!
Simon mě baví a jsem zvědavá, kdo je tím tajemným Bluem.
Neal Shusterman: Bez šance
Anotace z cbdb: Fascinující a temná dystopie ze světa, kde společnost zavedla nový zákon: Každé dítě má právo na život od chvíle početí až do věku třinácti let. Mezi třinácti a osmnácti je ale na rodičích, jestli ho vychovají až do dospělosti, anebo ho pošlou… rozpojit. Tohle nenápadné slovo znamená, že problémové děti, sirotci, anebo prostě ty, které v sobě mají příliš vzdoru, jsou odeslány do sběrných táborů, kde jsou jejich těla rozebrána a orgány předány těm, co je potřebují. Takže technicky žijí dál – alespoň to dětem říkají. Tři z nich, Connor, Risa a Lev, se setkávají v táboře a ani na okamžik nemají chuť žít dál…rozpojení. Jedinou šancí je útěk.
Už je to asi rok, co jsem zkusila přečíst pár stránek z téhle knihy, ale nějak mě to nevzalo. Jenže letos jsem se k ní vrátila (pro rýpaly: začala jsem číst od začátku znova) a nedokážu přestat. Jakmile se všechny tři postavy setkají na cestě, už se vezete. Navíc postava Connora dostává s nalezením dítěte nový rozměr a já jsem zvědavá, co bude dál.
Snad brzy dopřeloží zbytek série, protože Shustemanův styl psaní a pohledu na svět mě strašně baví.
0 Comments