Dočteno podle hous.enky (26. týden 2019)
10:00
Do té doby nás ale ještě čeká celé žhavé léto a depresivně laděný podzim, takže je to vlastně dost daleko. Vítejte u nového Dočtena!
O víkendu jsem měla poměrně napilno, protože se konečně ochladilo, a tak jsem mohla prostříhat růže, nastříhat si levanduli, vyplít záhonky a přivázat a oštípat rajčata. Sobotní dopoledne a část odpoledne jsme strávili na zahradě a bylo to fajn. V sobotu podvečer jsem měla sraz s kanadskými (bráchovými) kamarády, takže jsme šli na pivo a na večeři a užili si poměrně fajn podvečer. Můj mozek dostal malinko zabrat, protože když na mě mluví více lidí cizí řečí, nestíhám. Já občas nestíhám ani v češtině, ale tohle bylo dost náročný. Byla jsem teda nakonec ráda, že jsem v deset zaplula do peřin.
V neděli jsme doskládali za deště venku dřevo s M.-ovým bráchou a jeli jsme na oběd na Vyžlovku. Byla poměrně zima, takže koupání jsme vynechali.
Můj týden začal božsky: vzala jsem si jednodenní dovolenou. Prostě jen tak, sama. Celý den jsem měla zatažené žaluzie, aby se neohříval obývák, a jen jsem spala a četla. A víte, co jsem měla k obědu? Čokoládové knedlíky! Nakrájela jsem si na ně banán a přidala šlehačku. Jooo, já si umím žít. A myslím, že mám teda nové nejoblíbenější jídlo. Ještě štěstí, že je prodávají jako zmraženou hotovku v Icelandu, protože dělat se s nimi by se mi nechtělo. Jsou božský.
No a pak už jsem jen chodila do práce, jezdila domů občas klimatizovaným busem a večer jsem usínala u zpráv... Klasika no. Ještě že jsem o víkendu viděla aspoň Detektiva Pikachu. A musím říct, že kdyby ho nedaboval Ryan Reynolds, výsledek by byl asi tak poloviční. Teď mám v pácu dát si pár hororů, protože jsem dlouho žádný dobrý neviděl. To zas bude doma radosti, protože M. nejradši kouká na akčňáky se starýma (hercema a) motorkama.
Tenhle týden tu mám jedinou fotku:
Taky jste měli trola? Já podobnou verzi na tužce měla v první třídě a toho trola jsem milovala. Ještě ho mám schovanýho v krabici s pokladama z dětství. No a v Levných knihách teď mají tužky s trolama za 29,-!!! To je tip jak BRNOOOO.
Dočteno
Ann Brashares: Tady a teď
Všichni, kdo unikli z budoucnosti do současnosti, musejí dodržovat přísná pravidla: nikdy nesmějí prozradit, odkud pocházejí, nikdy nesmějí zasáhnout do dějin a nikdy se nesmějí sblížit s nikým mimo svou komunitu. Prenna poslušně dodržuje, co jí bylo nařízeno, a věří, že tím může předejít nemoci, která má jednoho dne začít pustošit Zemi.
Ale všechno se změní, když se Prenna zamiluje do Ethana Jarvese.
Román Tady a teď od Ann Brasharesové, autorky úspěšné a nezapomenutelné teenagerské série Sesterstvo putovních kalhot, je napínavý, děsivý, dojímavý i očistný zároveň. Je to kniha, kterou si musíte letos přečíst.
Prenna přichází z budoucnosti, aby zachránila svět. Nakonec ale bude mít co dělat, aby ochránila sebe a své nejbližší.
Ač je tenhle román plný přesně těch věcí, které mám ráda (dystopie, smrtelná epidemie, divná společnost a cestování časem), měla jsem strašný problém se do knihy začíst. Takže jsem ji četla dva měsíce. Kupodivu to ani ničemu nevadilo, protože vše rychle spěje k jednomu dni, ve kterém se má odehrát zásadní událost, kterou má Prenna změnit. Poslední třetina už je akčnější a svižnější, takže jsem knihu nakonec dočetla rychle. Ale těch prvních sto padesát stran bylo, uf... Hodně těžkopádných.
Na začátku mi kniha připomínala Dokonalý svět, protože tu byla ta zvláštní společnost, která dbala na výchovu svých pubescentů. Ale tam, kde Dokonalý svět nabírá dech, ho Tady a teď ztrácí. Respektive takhle: ve chvíli, kdy si Prenna postaví hlavu, kniha začíná mít spád, ale pořád je to takové dost kecací a myslím, že z toho zkrátka šlo vytřískat víc.
Na druhou stranu to mělo fajn téma, které mě bavilo, takže ve výsledku je to za mě takový průměr, na který nejspíš brzy zapomenu.
Eva Bendová, Václav Hájek: Neony a světla reklam
Dotvářely mámivou atmosféru filmů z dvacátých a třicátých let, kdy se jejich sláva šířila Evropou a Amerikou. Staly se symbolem tužeb moderního člověka. V českých zemích jim vtiskli avantgardní estetiku slavní tvůrci, jako byli Ladislav Sutnar nebo František Zelenka, a povýšili tak světelnou reklamu o umělecký výraz.
Po druhé světové válce se neon stal i nástrojem propagandy, ale to už jeho sláva postupně upadala až k dnešnímu zapomnění. Archivní fotografie, film a časopisecky publikované návrhy z doby zlaté éry neonu jsou pramenem knižního zpracování tématu v dalším svazku edice Zmizelá Praha.
Tohle je kniha (nejen, ale hlavně) pro milovníky noční Prahy. Trochu mě mrzí, že novější fotografie nejsou barevné, ale i tak mají ohromné kouzlo.
Autoři knihy mapují pražské neonové reklamy od jejich vzniku ve 20. letech až po rok 2018, kdy většina neonových reklam - kromě jediné výjimky - zanikla.
Poutavé jsou pasáže o tom, jak funguje neon, jaké typy reklam se na budovy přidělávaly a které byly kdy v módě a jak rychle neony zastarávaly. Textu bylo v obrázkové publikaci přiměřeně a byl převážně stručný, ale zároveň obsahoval spoustu (pro mě většinou nových) informací.
Poutavé jsou pasáže o tom, jak funguje neon, jaké typy reklam se na budovy přidělávaly a které byly kdy v módě a jak rychle neony zastarávaly. Textu bylo v obrázkové publikaci přiměřeně a byl převážně stručný, ale zároveň obsahoval spoustu (pro mě většinou nových) informací.
Strašně se mi líbila grafická úprava knihy: neonově růžový nápis na obálce, růžová záložka, černé stránky a černobílé fotografie. Hodně mi to připomínalo mou oblíbenou encyklopedii z 60. let o Československu, kde byly černobílé fotografie.
Dmitrij Rus: Dluh
Anotace z cbdb: 3. kniha v sérii Hraju, abych žil.
Realita virtuálního světa, ve kterém žijí vtažení hráči, je čím dál barvitější. Pupeční šňůra spojující Jiný svět se Zemí se však stále ztenčuje a ani Bezejmenný už není s to odvrátit hrozící katastrofu.
V této houstnoucí atmosféře potká Gleb ruskou dívku, která právě jako zázrakem unikla z čínského virtuálního otroctví. Nedokáže být hluchý k jejím prosbám a nabídne jí pomoc. Jaké však mají šance, když svět okolo spěje k nevyhnutelnému střetu?
Realita virtuálního světa, ve kterém žijí vtažení hráči, je čím dál barvitější. Pupeční šňůra spojující Jiný svět se Zemí se však stále ztenčuje a ani Bezejmenný už není s to odvrátit hrozící katastrofu.
V této houstnoucí atmosféře potká Gleb ruskou dívku, která právě jako zázrakem unikla z čínského virtuálního otroctví. Nedokáže být hluchý k jejím prosbám a nabídne jí pomoc. Jaké však mají šance, když svět okolo spěje k nevyhnutelnému střetu?
S Glebem se setkáváme v zajetí pár okamžiků po tom, co skončil druhý díl. Rekapitulujeme úkoly, vracíme se ke svým hráčům, do svého klanu. Jakmile se objeví Oxana, ruská uprchlice z čínského zajetí, Gleb ví, co je jeho povinnost. A protože není Kotletou, tak s ní nic nemá, ale jde ji a její druhy pomstít. A tak se celý třetí díl strhne v ohromnou bitvu, ve které málem zapomeneme na úkol, který na samém začátku Gleb dostal od Padlého. Naštěstí se k tomu na posledních pěti stranách vrátí, takže svět může fungovat dál.
Dluh mě zklamal. Bylo tam málo litrpg a hodně legendární bitvy. Protože v Jiném světě je každá druhá bitva legendární. Nejsou tu už žádné vedlejší úkoly a chybí mi i humor, kterým oplýval zejména první díl.
Jediná věc, která se mi na téhle sérii líbí, jsou prostřihy z reality, kde to všechno rychle spěje do... ehm k rychlému konci. A pak se mi ještě líbil příběh Alexeje a Dany, protože vyústil v něco, co bychom ve virtuálním světě nečekali.
Ale postava Gleba je otravná. Oproti Mahanovi je docela zištný, arogantní a má pocit, že má vše pod palcem. Brrr. Už se těším, až se zas vrátím k Mahanovi a spravím si chuť.
Právě čtu
Finišuju Nimbus! A je to skvělá jízda, stejně jako tomu bylo v případě Smrtky. Z komiksů mám připravenou francouzskou Nevyhnutelnou opotřebovanost citů o vztahu dvou lidí, kteří se ocitají v podzimu svých životů.
No a taky mě o víkendu čeká nejnovější Mahan! Konkrétně jde o Šamanovu pomstu a já už se teď těším, jak nad ní strávím několik fajnových hodin.
0 Comments