Dočteno podle hous.enky (25. týden 2019)
10:00
Jsou týdny, kdy přečtu třeba pět knih a mám pocit, že bych mohla klidně číst víc. A pak jsou týdny, kdy si prostě jen myslím, že bych mohla číst víc - tak jako v právě uplynulých sedmi dnech.
Ale vím, čím to je. Jsem zaseklá. Nikoli ve čtení, ale v knihách. Nabrala jsem si teď vícero knih, do kterých se mi nedaří začíst. Ať už jde o třetí díl litRPG série Hraju, abych žil nebo o Doctorowův Ragtime. Dokonce přemýšlím, že Ragtime odložím, protože jsem na něj od dubna nesáhla - tak moc se mi do světa amerického maloměsta nechce vracet. U té první knihy mi zbývá nějakých třicet stran, takže to už nějak zvládnu. Uf, naštěstí. Myslím, že tohle je poslední díl téhle série a zbytek už si s díky nechám ujít.
Co si ale nenechám ujít, jsou dortíky a zmrzliny, muhehe. Opravdu jsem si podle plánu v Icelandu nakoupila zmrzliny Gin and Tonic a Mojito a každý večer před spaním si jednu dám. Obě jsou dobré, ale víc mě fascinuje asi Mojito s mátou, protože mátu normálně nesnáším. Taky nesnáším KORIANDR, fuj! Mimochodem: https://ihatecoriander.org/ je stránka pro všechny lidi, kteří nesnáší koriandr. Jo, dost jsem si toho tenhle týden o koriandru načetla. Hlavně těch negativních věcí a reakcí lidí na tu nechutnou mýdlovou chuť té odporně vonící byliny. Jo, I hate Coriander and I am proud of it! Pardon, tim moje znalosti angličtiny končí.
Kromě těch zmrzlin letos v létě holduji i šumivému vínu, a když není prosecco, nepohrdnu čímkoli, co má bublinky a je to z hroznů. Například tohle italské Frizzante:
Takhle vypadala naše sobotní večeře. Chléb a víno. A samozřejmě nějaký salát a sýry, protože tak teď vypadá většina našich večeří. Pokud nejsme někde venku a pak improvizujeme (to ale není moc často).
Minulou sobotu v Říčanech postavili obří skluzavku, kam jsme se vydali. Ne na skluzavku, ke skluzavce.
Jezdilo se v plavkách na plovacích kruzích. Věřím, že to mohla být skvělá zábava pro děti a ochmelené tatínky (pod skluzavkou bylo několik stánků s pivem a klobásama). Já jsem jen přihlížela, protože nejsem ten typ holky, co se ráda předvádí. Krátce po poledni byly na skluzavku ty nejdelší fronty a lidi čekali snad dvacet minut. Z toho bych šílela. My jsme vyšli po jedné straně téhle dvou set metrové skluzavky nahoru, vyfotili fotku a zas jsme se s kelímkem piva vrátili dolů, kde jsme už prázdný kelímek vyměnili za plný. Co taky na podobné akci ve třiceti stupních dělat, že jo.
Okolo páté se počasí ale začalo kazit a v šest přišla první sprcha. Ta ještě byla příjemná, protože foukalo a jemně mrholilo. V tu chvíli jsme se přesunuli domů a já večer strávila s jedinou knihou, kterou jsem v uplynulém týdnu dočetla. Prosím fanfáru pro tuhle jedinou krásku!
Dočteno
Leila Slimani: Sex a lži
Anotace z cbdb: Předlohou pro tento grafický román byla kniha reportážních pojednání Sex a lži – Intimní život v Maroku. Přinesla řadu portrétů především žen, které se autorce svěřily se svými intimními příběhy – vzniklo tak dílo vcelku věrně odrážející každodenní marockou realitu, což především evropským čtenářům umožňuje nahlédnout do problémů lidí, žijících v jiném kulturním prostředí, ale majících stejné přirozené potřeby. Protagonistky předkládaných příběhů pocházejí z různých sociálních vrstev, vesměs všechny se ale ocitly v soukolí tradice, víry a zároveň emancipace, všechny musejí více či méně podvádět, aby unikly permanentní hrozbě trestu rodinného, náboženského nebo policejního. Totéž platí ovšem i pro muže a ještě více pro homosexuály. Výchova i oficiální zákony jsou ve stálém rozporu s praktickým životem, všeobecná přetvářka připravuje půdu pro korupci, brutální zásahy do intimity a frustraci.
Přesně tohle je ten typ komiksu, proč miluju francouzské komiksové autory.
Na první pohled se mi na Sexu a lžích líbí jemná kresba s pastelovými barvami a propracovanými detaily. Žádný panel není odbytý nebo zbytečný, každý tu má své místo.
A pak se mi líbí téma celého komiksu: sekularizace společnosti v africkém Maroku. Jak rodiče děti vychovávají tak, aby dívka zůstala pannou do svatby, ale chlapci klidně můžou se svými přítelkyněmi spát - jen si je pak nechtějí vzít, protože jim nepřipadají dostatečně cenné a panensky atraktivní. Svoboda je v téhle zemi potlačena na úkor tradice a Leila Slimani to nezachycuje násilně, spíš to konstatuje jako holý fakt.
Moc nevěřím tomu závěru o lepších zítřcích, protože to, aby se změnil postoj společnosti k něčemu, co je v ní zakořeněno po několik staletí, zkrátka chvíli trvá. Nejvíc mě na tom fascinuje asi to, že Maroko bývalo francouzskou kolonií a já jsem tak nějak očekávala, že kromě francouzštiny tam proniklo z Francie mnohem víc věcí: touha po svobodě, snaha měnit věci a pochopit svět. A ono ne...
Sex a lži budu doporučovat všude, kde to bude možné, takže tuhle knížku doporučuju i vám.
Právě čtu
Krom výše zmíněných rozečtených nudných knih tu mám stále ještě A monster calls na procvičování mé mizerné angličtiny a pořád mě baví černobylská tematika v knize Černobyl. Jakmile dočtu Černobyl od Jurije Ščerbaka, mám v plánu vrhnout se na ten od Serhii Plokhy (Sergeje Plokhyho?)
2 Comments
Takovou skluzavku bych si užila i já. :D Škoda, že u nás ve městě nic takového zatím neudělali.
OdpovědětVymazatZatím! Věřím, že tahle věc začne být ve městech dost populární, protože skluzavka přilákala spoustu zájemců. (hous.enka)
Vymazat