Dočteno podle hous.enky (23. týden 2019)
10:00
Tenhle týden jsem byla obklopená knihami...
Kdo mě zná, ví, že jich mám kolem sebe denně několik stovek (tisíc/miliónů, muhehe), ale tenhle týden jsem manipulovala se svými knihami. Ne že bych někam přemisťovala svou knihovnu. Myslím to tak, že jsem svou sbírku rozšiřovala (dozvíte se zítra) a hlavně jsem konečně zas zvedla své tempo na čtyři kousky za týden. Aleluja. Mám totiž takové své pravidlo, že chci za rok přečíst 145 knih. Ani o kousek víc. Podařilo se mi to už dvakrát, tak to snad vyjde i letos.
A kde jsem to... jo, nákupy a čtení. Takže zatímco o nákupech to bude zítra, dnes se budu věnovat svým dočteným kouskům. Ale než k tomu dojde, zkusím si malinko zameditovat o uplynulých sedmi dnech.
Sobotu jsme trávili doma a dodělávali jsme, co bylo nutné. Prostě takový ten každodenní shon, co nakonec pokaždé zbyde na sobotu. V neděli jsme jeli na oběd a po obědě jsme jeli rovnou do Říčan na samý závěr dětského dne. Jeli jsme tam jen poklidit, takže už tam vlastně skoro nikdo nebyl. Jen pivo. Myslím, že můj dětský den se vlastně docela vydařil.
Zbytek dnů mi splývá tak nějak dohromady. Ráno, práce, večer, ráno, práce, večer a opakovat od pondělí do pátku. Je to poměrně nudný stereotyp, ale mně to vlastně až tolik nevadí. Neumím si představit, že bych ve všední dny ještě večer něco podnikala. Moje maximum je zalít rajčata a fazole, uf.
Včera jsem naštěstí zalívat nemusela. A tak jsem po dešti aspoň vyběhla v pyžamu omrknout zahradu. Byl krásně vyčištěný vzduch, nádhera. Vrátila jsem se domů pro foťák a nafotila jsem si pár právě kvetoucích kytek. Víc fotek ze mě tentokrát nevytřískáte, protože jsem zase nikde nic nefotila. Buď s sebou nemám mobil (foťák), nebo si tu chvíli chci užit naplno, a ne se štrachat s focením.
 |
| Miluju pivoňky. Tohle jsou ty tmavší, za pár dnů vykvetou ty bílorůžové, které mám ještě o malinko radši. |
 |
| Růže. Letos jsme hodně stříhali a hodně kvetou. Jen je zas musím ošetřit přípravkem proti mšicím. Ty mrchy se zase vrátily. |
|
| Těžko říct, co to je. Je to pnoucí, má to květy velké jako dlaň a krásnou temně fialovou barvu. |
 |
| A protože už začalo léto, byl čas vytáhnout lampionky a pověsit je na pergolu. Vpravo vidíte zavěšenou poličku na truhlík, kde právě odpočívají sazeničky slézových růží a slunečnic. Obojí se včera snad po třech nedělích probudilo k životu. Nejsem trpělivá, už jsem to chtěla vyhodit. |
A vlastně ještě jednu fotku tu mám! Fotka je pro ty, kdo četli můj minulý článek a chtějí vidět obsah pouťového štěstí.
Pro ilustraci velikosti kamínků jsem přiložila svý prsty. Ano, jsou fakt pidi. Ale zase uznejte, že jsou fakt hezký a vypadaj skoro jako polodrahokamy, hm?
Dočteno
Miska Rantanen: Kalba ve spoďárech. Kalsarikänni
Anotace z cbdb: Zapomeňte na hygge a lagom, usrkáváním čajíčků a s dekou z modrožlutého obchoďáku blaženosti nedosáhnete.
Finové, jeden z nejotrlejších národů severu a podle aktuálních průzkumů nejšťastnější lidé na světě, konečně odhalili své tajemství spokojeného života. Až přijdete večer z práce, nalijte si ten nejlepší alkohol, co doma najdete. A abyste si udělali pohodlí, klidně se svlékněte do spodního prádla.
Nikdo vás neuvidí a třeba se vám po třetí skleničce vrátí elán, o který jste za celý den přišli. A kdyby se vám to samotářské popíjení náhodou vymklo z ruky, tak vězte, že i kocovina jednou skončí a nakonec se budete cítit jako znovuzrození.
Stejně jako po sauně nebo plavání mezi ledovými krami. Z finského kalsarikänni, tedy opíjení se doma v negližé, se stává celosvětový fenomén, jenž se vysmívá všem marketingovým tahům prodávajícím radostný pocit společně s nábytkem nebo vonnými svíčkami. Teprve tohle je ta pravá, vysokoprocentní Skandinávie.
Finové, jeden z nejotrlejších národů severu a podle aktuálních průzkumů nejšťastnější lidé na světě, konečně odhalili své tajemství spokojeného života. Až přijdete večer z práce, nalijte si ten nejlepší alkohol, co doma najdete. A abyste si udělali pohodlí, klidně se svlékněte do spodního prádla.
Nikdo vás neuvidí a třeba se vám po třetí skleničce vrátí elán, o který jste za celý den přišli. A kdyby se vám to samotářské popíjení náhodou vymklo z ruky, tak vězte, že i kocovina jednou skončí a nakonec se budete cítit jako znovuzrození.
Stejně jako po sauně nebo plavání mezi ledovými krami. Z finského kalsarikänni, tedy opíjení se doma v negližé, se stává celosvětový fenomén, jenž se vysmívá všem marketingovým tahům prodávajícím radostný pocit společně s nábytkem nebo vonnými svíčkami. Teprve tohle je ta pravá, vysokoprocentní Skandinávie.
Hygge je mrtev, ať žije Kalba ve spoďárech! Napřed jsem byla z knížky malinko v šoku, protože celou tu dobu je to jen o tom, abyste si sundali kaťata a vzali si doma lahváče, ale pak se mi to vlastně začalo líbit. Asi to bylo ve chvíli, kdy se do textu dostaly citace jistého finského Party institutu o tom, jak kalej Finové.
Kniha kromě popisu správného provedení kalby ve spoďárech obsahuje i to, jak kalba vypadat nemá, seznam vhodných písniček, nápojů, jídel. Moc se mi líbí grafická úprava knihy, která je jednoduchá, dvoubarevná (oranžovo-modrá) a zatraceně moc se mi líbí autorův humor.
Varování: Čtení této knihy může způsobovat chuť na alkohol. Během čtení jsem měla hroznou chuť dát si sklenku vína.
Světlana Alexijevič: Modlitba za Černobyl
Anotace z cbdb: Zdá se nám, že víme o Černobylu všechna fakta, jména, čísla... Je přirozené, že lidé chtějí zapomenout a věřit, že černobylská tragédie je minulostí. Novinářka S. Alexijevičová jezdila do oblasti katastrofy tři roky a hovořila s lidmi různých zaměstnání, osudů, názorů, generací. I český čtenář má nyní možnost nahlédnout do jejich svědectví, často velmi sugestivně a syrově podaných.
Naprosto sugestivně zaznamenané výpovědi lidí, kteří bezprostředně přišli do kontaktu s Černobylem. Autorka nezaznamenala jen výpovědi hasičů (a jejich žen), likvidátorů či obyvatel Pripjati, ale vedla rozhovor i s černobylskými dětmi, s tehdejším vedením společnosti pro jadernou energetiku a tak. Její záběr mě ohromil a každý další a další příběh mě zasáhl svou bezprostředností a upřímností.
Kniha je velmi čtivá a díky častému střídání vypravěčů mi utekla strašně rychle. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací, které by mě nenapadly. Ať už jde o to, jak zloději vykrádali černobylské domy a předměty prodávali do zahraničí, nebo třeba že ne všechny poražené černobylské krávy skončily na jatkách. Pěkně mrazivý pocit.
Černobyl je velké téma a díky seriálu, který letos odvysílala televize HBO, se opět otevírá. Knihu vám rozhodně doporučuji.
Jostein Gaarder: Anton a Jonatán
Anotace z cbdb: Anton je plyšový medvídek, který vzpomíná, jak ho kluk Jonatán vozil s sebou na kole a ukazoval mu svět. Pak ale Jonatána srazilo auto a Anton zůstal sám. Zajímavě působí pozorování z perspektivy neživé hračky, která uvažuje typickým gaarderovským způsobem o tajemství života a smrti. A jemná melancholie Düzakinových ilustrací tato témata dokonale doplňuje.
Už na začátku příběhu máte takový zvláštní pocit, že je něco špatně. Medvídek Anton vzpomíná na svoje zážitky s malým klukem Jonatánem, který ho bral na ta nejbáječnější místa. Jeden jejich výlet ale dopadl tragicky a Anton zůstal opuštěný, sám.
Jostein Gaarder otevírá dětem témata, která se z dětské literatury postupně nějak vytratily. Jde hlavně o tematiku smrti, kterou se dospělí před dětmi snaží úzkostlivě skrýt. Gaarder ale ve svých knihách není doslovný a nejde mu o to šokovat děti umíráním. Smrt je v jeho knihách spíš metaforou. A stejně je to i v téhle knize, jejímž hlavním poselstvím je nezapomenout žít.
Moc se mi líbily jemné celostránkové ilustrace, které knize dodaly další rozměr a díky kterým věřím, že si malý čtenář bude knihou rád listovat znovu a znovu. Je to rozhodně netradiční knížka a nejsem si jistá, jestli je pro všechny malé čtenáře. Je to ale zejména proto, že po dočtení téhle knížky by měl následovat rozhovor s dospělákem o tom, co jste právě dočetli. A většina dospěláků radši dětem vrací knížku s Krtkem nebo s Bořkem Stavitelem a jde koukat na Růžovou ordinaci...
Já Josteinovi fandím a zase se brzy podívám po jeho dalším kousku. Pár jich mám doma, tak nebudu muset chodit daleko.
Gustav Murín: V tieni Černobyľa
Anotace z cbdb: Gustáv Murín prichádza opäť s novou témou! Tentoraz je to román o neviditeľnej smrti, veľkých peniazoch a láske s názvom V tieni Černobyľa, v ktorom kombinuje dramatický dej s ešte dramatickejšími faktami. A keďže si tento rok pripomíname 30. výročie černobyľskej havárie, je najvyšší čas odhaliť slovenskej verejnosti doteraz neznáme fakty. Tie odhaľujú hrdinovia knihy ako tajničku detektívky, kde ide naozaj o ľudské životy.
Obálka a název prodávají knihu. A tady jsem se tedy opravdu nechala nachytat...
Ještě na samém začátku knihy se dozvídám, že knížka není o Černobylu, ale o jakési továrně Jarovské Kostolnice. Ale to přece zní jako Jaslovské Bohunice... Okay, nejsem zklamaná, to bude dobré. Jenže pak... pak přichází blonďatá samička Sonička, co TO (ano, je to to, co vás napadá) má zkrátka ráda. A tak se najednou odehrává sex u brány, v laboratoři, s nějakou mašinou, aha, tak to není Soňa... Jako proč? Proč je tam tolik detailně popisovaného sexu? V románu o jaderné elektrárně? V knize o tom, že tehdejší problém v elektrárně v 70. letech byl vážnější, než se říkalo?
Poslední stránky jsem přetrpěla a autorovu teorii o prospěšnosti atomu beru se značnou rezervou. Už jen proto, že použil jako jeden ze zdrojů Paola Coelha, kterého naprosto nesnáším. Brrr. Ztráta času.
Právě čtu
O víkendu se hodlám pověnovat svým komiksům, muhehe. A těm já se věnu zatraceně ráda! Mám připraveného Péráka a marocký Sex a lži. Věřím, že ani jedno mě nezklame. A taky bych se ráda konečně vrhla na Nimbus a třetí díl série Hraju, abych žil. O tom, jak moje plány skončily, se dozvíte zas za týden.
0 Comments