Opět jsem ocenila, cestovatelův postoj k nebezpečí na cestách. Nikde není tak nebezpečně, jak tvrdí televizní zprávy. Na druhou stranu si i Ladislav uvědomuje, že v některých částech světa je prostě praktičtější být muž. (Ach jo, já muž nejsem...na druhou stranu ani netoužím projít pěšky či na kole Arménii.).


Typický Ladislavův humor je i v této knize, ale není na něj kladen takový důraz jako v předchozích knihách nebo na cestovatelských přednáškách, které Ladislav pořádá. V popředí knihy jsou obyvatelé Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Abyste to nepochopili špatně, humor tu je a opět jsem se zasmála nahlas (bohužel zrovna jsem byla v MHD...ale čert to vem), jen tu humor a vtípky nejsou prvořadé. Obávám se, že nám princ Ládík dospívá.

A jako asi každý čtenář nové knihy prince Ládíka musím ocenit grafickou podobu knihy. Ilustrace od Tomski a Polanski jsou opravdu krásné. Poetické, nepřeplácané křiklavými barvami a svými jemnými obrysy doplňují vyprávění o dvou krásných zemích s poněkud smutným osudem.

Pokud rádi cestuje, i kdyby jen prstem po mapě nebo v neděli s Objektivem, doporučuji vám knihy Ladislava Zibury. A vlastně vám je doporučuji, i pokud cestování nenávidíte. Třeba vám Ladislav změní pohled na cestování. A kdyby ne, tak se alespoň pobavíte.