togaf a její knihy 2. týden
10:47
Můj týden se rozhodně nenesl v čtenářském duchu. Naivně jsem si představovala, že když není sníh, není nic, co by moje víkendy okrádalo o čas na čtení. To jsem ale podcenila syndrom zimního spánku. Taky si občas připadáte, že máte nějaké ty medvědí geny? Ač zimu (a sníh) miluji, nějak nemám energii zůstat večer po deváté hodině vzhůru. Takže na čtení mi zbývají jen chvilky v dopravních prostředcích a aby toho nebylo málo, sdílím byt s jedním malým záškodníkem, který nepochopil, že knihy jsou ke čtení. A podle toho taky vypadá můj čtenářský seznam.
Ladislav Zibura: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Anotace z cbdb: Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách.
Na novou knihu prince Ládíka jsme se moc těšila, sledovala jsem ji totiž v přímém přenosu na sociálních sítích a byla jsem na přednášce k této knize dokonce ještě před jejím vydáním. Cesta po Arménii a Gruzii byla opět poučná, vtipná i filozofická. V několika bodech se ovšem od předešlých Ladislavových knih liší. V čem konkrétně a jestli to jsou pozitivní změny, vám povím v samostatném článku ve středu, protože právě tato kniha se stala mou první splněnou výzvou naší Čtenářské výzvy roku 2018.
Christian Morgenstern: Šibeniční písně
Anotace: Lyrické básnické hříčky, v nichž zkoumá jazyk a jeho možnosti. Charakteristická je zvukomalba, neologismy, deformování slov, vtip.
Christian Morgenstern: Šibeniční písně
Anotace: Lyrické básnické hříčky, v nichž zkoumá jazyk a jeho možnosti. Charakteristická je zvukomalba, neologismy, deformování slov, vtip.
Hlemýžď Čilišnek, básnická sbírka, kterou jsem četla minulý týden, mě navnadila na nonsensovou poezii. Sáhla jsem tedy po Morgensternových Šibeničních písních. Poezii neumím číst rychle, sem tam si během dne přečtu jednu nebo dvě básničky. Toto tempo mi umožňuje vychutnat si nesmysly básně a styl konkrétního básníka. Zatím se mi Šibeniční písně moc líbí, uvidíme, kdy je dočtu. A snad se z nich nestane stálice typu Korespondence V+W...
David Mitchell: Hodiny z kostí
Anotace z cbdb: Patnáctiletá Holly po zuřivé hádce s matkou zabouchne dveře za svým
starým životem. Když nyní prochází anglickým venkovem, podivná setkání a
souhry náhod přetvářejí její realitu tak, až se začne podobat oživlé
noční můře. Neboť Holly upoutala pozornost skupinky nebezpečných mystiků
– a jejich nepřátel.
A právě osud Holly Sykesové je tmelem spojujícím příběhy dalších protagonistů Hodin z kostí – studenta z Cambridge, který usiluje o bohatství a vliv, rozpačitého otce, jenž si připadá naživu, pouze když podává zpravodajství z okupovaného Iráku, spisovatele středního věku, jenž truchlí nad svým vyhnanstvím ze žebříčku bestsellerů –, kteří všichni sehrají roli v nadpřirozené neviditelné válce na okrajích našeho světa.
Ze středověkých švýcarských Alp přes australskou buš devatenáctého století a hotel v Šanghaji až do výstavného domu na Manhattanu v blízké budoucnosti a na postapokalyptický irský venkov se jejich příběhy rozvíjejí a spojují v okamžicích jak každodenních, tak téměř zázračných. Hodiny z kostí tvoří kaleidoskop plný výrazných postav a možných světů, který přímo prosí o to, abychom ho rozebrali a opět poskládali dohromady.
A právě osud Holly Sykesové je tmelem spojujícím příběhy dalších protagonistů Hodin z kostí – studenta z Cambridge, který usiluje o bohatství a vliv, rozpačitého otce, jenž si připadá naživu, pouze když podává zpravodajství z okupovaného Iráku, spisovatele středního věku, jenž truchlí nad svým vyhnanstvím ze žebříčku bestsellerů –, kteří všichni sehrají roli v nadpřirozené neviditelné válce na okrajích našeho světa.
Ze středověkých švýcarských Alp přes australskou buš devatenáctého století a hotel v Šanghaji až do výstavného domu na Manhattanu v blízké budoucnosti a na postapokalyptický irský venkov se jejich příběhy rozvíjejí a spojují v okamžicích jak každodenních, tak téměř zázračných. Hodiny z kostí tvoří kaleidoskop plný výrazných postav a možných světů, který přímo prosí o to, abychom ho rozebrali a opět poskládali dohromady.
Mitchellův opus je opravdu propracovaný. Pár desítek stran mi trvalo, než jsem se zorientovala v lehkém fantasy motivu, ale Mitchell píše tak zajímavě, že bych si od něj z chutí přečetla i telefonní seznam. Hodiny z kostí v mnohém připomínají Atlas mraků - také zde je několik příběhů pospojovaných dohromady. Tmelicím prvkem Hodin z kostí je postava Holly Sykesové. Příběh sledujeme z jejího pohledu, z pohledu jejího milence, kamaráda i manžela. Fantasy motiv dostává prostor až v druhé polovině knihy a vysvětlení všech podivných věcí je velmi přehledné a ukáže, jak moc měl Mitchell román promyšlen. Do konce knihy mi zbývá už ještě pár desítek stránek, takže o této knize ještě uslyšíte.
Tak to jsou moje (pře)čtené knihy v druhém týdnu roku 2018. Ještě jsem doposlouchala Staré řecké báje a pověsti namluvené Janem Šťastným a Vilmou Cibulkovou. Opět výborná práce. Ze začátku jsem měla problém s hlasem paní Cibulkové, ale nakonec jsem si zvykla a byla spokojená. Doufám, že váš týden byl naplněný knihami víc než ten můj.
0 Comments