Nevím jak u vás, ale já mám ve svém čtenářském životě tematické vlny. Například na střední škole jsem měla období náročný knih, ve kterém jsem přečetla Odyssea, Sto roků samoty, Idiota nebo Rok na vsi. Pak jsem také měla období americké, zhltla jsem celé dílo Toma Robbinse a moje nejoblíbenější edice byla AAA od Arga. Pak to bylo fantazy období s Pratchettem, Adamsem a Gaimanem. Nebo období starosvětské Anglie, sester Bronteových a Jane Austenové. No a jedno z těchto období bylo detektivní. Bylo mi patnáct, a to znamenalo, že se pro mě otevíralo dospělé oddělení naší knihovny. Doteď si pamatuji, že první kniha, kterou jsem si jako knižně dospělá půjčila, byla od Agathy Christie. 

Královna detektivek mě uhranula. Milovala jsem slečnu Marplovou, starou pannu z vesnice, což mi znělo velmi pejorativně. Agatha Christie ale slečnu Marplovou vylíčila jako čilou stařenku, která rozumí lidským pohnutkám a má pro ně pochopení. Líbilo se mi, že paní Marplová dokáže stereotypy lidského myšlení využít ve svůj prospěch. Malá stařenka přece nemůže odhalit vraha! Nu, tak ji tu necháme porozhlédnout…a pak! Pak jim to Jane natře! Naopak Hercule Poirot se ke mně poprvé dostal přes TV obrazovku. Jeho představitel David Suchet byl tak dokonalý, že jsem si ke knižnímu Poirotovi cestu už nenašla. Ale nevadí, seriál o nejlepším detektivu všech dob je božský. Poirot stejně jako slečna Marplová bojuje s předsudky, je cizinec, a to se Britům 30. let moc nelíbí. Poirot je ale náležitě hrdý na svou vlast i na své malé šedé buňky. 

Další detektiv, který mě okouzlil, byl Lord Pter Wimsey z pera Dorothy L. Sayersové. Lord Petr je typický anglický šlechtic – aristokratický profil, ty nejlepší školy, vkus a sluha. Zároveň je ale velký sympaťák s obrovským smyslem pro humor. Stejně jako Christie se i Sayersová věnuje spíše detektivním případům, než osobnímu životu svých detektivů, ale sem tam se nějaký osobní drobek v románech najde. Tak jsem lordu Petrovi mohla držet palce při namlouvání jedné z jeho podezřelých. 

Další britský autor, kterého jsem prostě nemohla minout, byl Sir Arthur Conan Doyle. Sherlock Holmes je další génius, kterého jsem obdivovala a na TV obrazovce (resp. PC monitoru) ho miluji dodnes. Nejsem fanda nadpřirozena, ale takový ten jemný strach při čtení mám ráda. A Doyle byl geniální v tom, že dokázal navodit chmurnou, strašidelnou atmosféru s očekáváním nadpřirozené zápletky a pak na scénu uvedl Holmese a jeho racionální vysvětlení. Dokonalé.

A poslední autorka, která mě provázela mým detektivním obdobím je Ngaio Marshová. Její detektivky se odehrávají na Novém Zélandu. Mashová se narodila v Británii, takže i ona je vlastně Britka…opravdu jsem měla pro britské detektivkáře slabost. Její detektiv se jmenuje Roderick Alleyn. Marshová do svých knih často zařazovala novozélandské domorodce nebo divadlo, sama byla mj. divadelní režisérka. 

Samozřejmě jsem četla i jiné autory P. D. Jamesovou, Eda McBaina nebo Raymonda Chandlera. Ale nikdo z nich mi tolik k mému čtenářskému srdci nepřirostl.

Sem tam si detektivku přečtu i nyní, ale nejsem jimi už tak okouzlená jako před lety. Možná to bude výběrem detektivek, možná už prostě pominulo mé detektivní období. Vlna severských detektivek mě minula, pár jsem si jich přečetla, některé se mi i líbily (Milénium od Larssona), ale Seveřané jsou na můj vkus příliš perverzní a depresivní. Ani Rowlingová, ehm pardon Galbraith, mě nezaujal/a. Pokud máte tip na nějakou detektivku, tak sem s ním!