Právě čtu
10:00
Vítám vás u svého tradičně pátečního článku o tom, čím právě listuju, co právě čtu. Tento týden byl pro mě na čtení poněkud slabší, neb jsem se totálně zasekla u Armady.
Ernest Cline: Armada
"To mi chceš říct, že Star Wars byly tajně financované Obrannou aliancí Země, aby sloužily jako antiemzácká propaganda?" (s. 97)
Anotace z cbdb.cz: Jedinečný, geniální sci-fi thriller plný překvapení od autora kultovního románu Ready Player One.
Zack Lightman tráví většinu času sněním. Život přece nemůže být tak nudný. Jednoho dne musí dojít k nějaké fantastické události, která naruší monotónnost Zackovy existence a vrhne ho do neuvěřitelného dobrodružství. Třeba by mohl zachraňovat zemi před útokem mimozemšťanů, jako to dělá den co den, noc co noc ve své nejoblíbenější videohře Armada. Ale hra je hra a realita je realita. Ta Zackova ho zatím posílá jako každé ráno do školy. Až na to, že toho dne přistane před okny té jejich létající talíř… jako vystřižený z Armady. Invaze vetřelců je skutečná. A Armada vlastně nebyla jen obyčejná hra. Tady a teď má Zack šanci stát se hrdinou. A taky pochopit konspirační teorie svého otce, kterého pokládal za šílence.
Zack Lightman tráví většinu času sněním. Život přece nemůže být tak nudný. Jednoho dne musí dojít k nějaké fantastické události, která naruší monotónnost Zackovy existence a vrhne ho do neuvěřitelného dobrodružství. Třeba by mohl zachraňovat zemi před útokem mimozemšťanů, jako to dělá den co den, noc co noc ve své nejoblíbenější videohře Armada. Ale hra je hra a realita je realita. Ta Zackova ho zatím posílá jako každé ráno do školy. Až na to, že toho dne přistane před okny té jejich létající talíř… jako vystřižený z Armady. Invaze vetřelců je skutečná. A Armada vlastně nebyla jen obyčejná hra. Tady a teď má Zack šanci stát se hrdinou. A taky pochopit konspirační teorie svého otce, kterého pokládal za šílence.
Tenhle týden se pro mě nesl ve znamení Armady Ernesta Clinea, kterou jsem četla od pátku do středy. Uf, bylo to hodně náročné a jsem ráda, že Armada je za mnou.
Františka Čížková: To jsem já, Františka
"Existují muži, kteří si berou víc, než umí dát, a život s nimi je až ničivě náročný." (s. 82)
Anotace (zkrácená) z cbdb.cz: Napsala jsem knihu. (...) Životní okolnosti, diagnóza, jež člověka srazí na zem, mimovolná, do vyššího levelu posouvající revize lidských hodnot mě přiměly k pocitu, že nazrál čas na sdělení, neboť má výpověď může jiným pomoci. Do kolen je přece kdekdo sražen. Jen musí zase vstát.
To jsem já, Františka, není biografie, i když na dětství, jež mě formovalo, vzpomínám. Vzpomínky náleží i dospívání, pár odžitým módním epochám, polozapomenutým fenoménům doby. Taky současným, nedávno uplynulým, více či méně načechraným Pěnám dní, jež jsou křehkou svodkou dojmů, naplavenin momentů, situací podepisujících se na náladě i biblickým desaterem daném účtování před usnutím. Své třinácté komnaty průběžně a jemně otevírám a je na čtenáři, zda k nim najde klíč. Pochopí. Na módu, showbyznys nezapomínám. Vím, že jsem s nimi spojená, že se ode mě tohle téma očekává. To jsem já, Františka je skládačka. Leporelo. Krasnohled, jehož ornamentální mozaika momentů se pootočením mění. Malé a velké dílky puzzle mého života.
To jsem já, Františka, není biografie, i když na dětství, jež mě formovalo, vzpomínám. Vzpomínky náleží i dospívání, pár odžitým módním epochám, polozapomenutým fenoménům doby. Taky současným, nedávno uplynulým, více či méně načechraným Pěnám dní, jež jsou křehkou svodkou dojmů, naplavenin momentů, situací podepisujících se na náladě i biblickým desaterem daném účtování před usnutím. Své třinácté komnaty průběžně a jemně otevírám a je na čtenáři, zda k nim najde klíč. Pochopí. Na módu, showbyznys nezapomínám. Vím, že jsem s nimi spojená, že se ode mě tohle téma očekává. To jsem já, Františka je skládačka. Leporelo. Krasnohled, jehož ornamentální mozaika momentů se pootočením mění. Malé a velké dílky puzzle mého života.
Františku Čížkovou znám z bulváru jako módní kritičku (před přečtením knihy bych ji označila jako módní policajtku, ale sama tohle označení nemá ráda) a myslím, že jsem zahlédla kousek Třinácté komnaty, kterou s ní natočila Česká televize. Musím říct, že kniha mě vlastně překvapila. Překvapila mě v dobrém smyslu slova. Chytl mě hned začátek, kdy Františka píše o svém dětství na Ohradě (bydlela u prarodičů v Koněvově ulici) na přelomu 50. a 60. let. Tuhle dobu v tomhle místě mám moc ráda, protože moje mamka na Žižkově vyrůstala v té samé době, takže tím jste mě, Františko nalákala na další čtení. Pak se sice od Žižkova psaní odklání, ale zase je tu Jižní Město, děti, muži.
Velmi osobní a otevřená zpověď ženy, která se pohybuje v naprosto povrchním světě oblečení a modelek.
Rachel Ward: Čísla: Na útěku
"Žoky sena pod náma se malounko houpaly, ale země se nepohnula. Bylo to nešikovný, mechanický - celý to trvalo tak minutu - nic světobornýho. Ale potom jsme oba byli jiný. Ne kvůli sexu, ale byli jsme si blíž, intimnější." (s. 176)
Anotace (zkrácená) z cbdb.cz: Od chvíle, kdy zemřela její matka, Jem věděla o číslech. Věděla o nich už mnohem dřív, vlastně odmalička. Když se podívala někomu do očí, registrovala v nich číslo. Ale jeho význam zjistila v den, kdy její matka zemřela na předávkování drogami. Číslo znamenalo datum úmrtí. Jem prožívala těžké dětství. Stěhovala se od jedné pěstounky k druhé a všude si připadala jako cizinec. Nejraději se toulala sama a tak tomu bylo i v okamžiku, kdy potkává kluka, jemuž přezdívají Pavouk. Náhodné setkání jí změní život. Nachází někoho opravdu blízkého a svět se rázem stává snesitelnější. Společně se potulují kolem jednoho z londýnských kanálů, klábosí o všem možném a pomalu se sbližují. Na jednom z výletů do města se stanou svědky tragického neštěstí, které Jem předem předpoví. Oni sami katastrofě uniknou, ale ta je jen začátkem událostí, které navždy otřesou jejich životy.
Geniální jednoduchou myšlenku zabil primitivní příběh, který se točí okolo kalhotek hlavní hrdiny a úplně to rozsekal jazyk, jakým je kniha napsaná. To, že jde o žánr young adult, neznamená, že knížku budou číst jen patnáctileté čtenářky. Nejen že jsou tedy hlavní hrdinové podivní outsideři, kteří se živí výhradně coca-colou, lupínky a čokoládou, oni se do sebe (samozřejmě a není to spoiler, protože co byste čekali) zamilují. Osudově. Ta sexuální scéna mezi kravami mě vlastně velmi pobavila a pokud byste si čísla měli přečíst, tak pro tuhle scénu. A pro ten konec v kostele, protože to bylo taky skandální, muhehe.
Geniální jednoduchou myšlenku zabil primitivní příběh, který se točí okolo kalhotek hlavní hrdiny a úplně to rozsekal jazyk, jakým je kniha napsaná. To, že jde o žánr young adult, neznamená, že knížku budou číst jen patnáctileté čtenářky. Nejen že jsou tedy hlavní hrdinové podivní outsideři, kteří se živí výhradně coca-colou, lupínky a čokoládou, oni se do sebe (samozřejmě a není to spoiler, protože co byste čekali) zamilují. Osudově. Ta sexuální scéna mezi kravami mě vlastně velmi pobavila a pokud byste si čísla měli přečíst, tak pro tuhle scénu. A pro ten konec v kostele, protože to bylo taky skandální, muhehe.
Alexandr Sergejevič Puškin: Piková dáma
"Neumím obětovat nezbytné za naději, že získám zbytečné." (s. 10)
Anotace z databazeknih.cz: Děj povídky, kterou Puškin napsal r. 1833 za svého pobytu ve vsi Boldinu, se rozvíjí kolem mysteriosní trojice karet, přinášejících výhru. Modelem k titulní hrdince, staré hraběnce, jež znala tajemné tři karty a prozradila je po své smrti mladému ctižádostivému důstojníku Heřmanovi, který doufal s jejich pomocí nabýt jmění, který však osudným nedopatřením prohrál všechen svůj majetek a z této pohromy zešílel, byla Puškinovi skutečná postava z tehdejších moskevských aristokratických kruhů. Povídka, jejíž námět je v podstatě velmi kuriosní a bezmála anekdotický, působí díky Puškinovu realismu a mistrovství jeho stylu podmanivě, přesvědčivě a životně. S neobyčejnou úsporností a sevřeností děje, příznačnou pro veškerou Puškinovu prozaickou tvorbu, je zde podán poutavý pohled do života soudobé aristokratické společnosti.
Myslím, že si budu muset znovu přečíst Evžena Oněgina, protože kritika soudobé ruské šlechty mě v Pikové dámě bavila. Samozřejmě, že Puškin nikoho neuráží, ale novela je plná drobných náznaků: při hraní karet se důstojník Heřman dozvídá o hraběnce a hned tomu uvěří, schovanka pikové dámy je Nanynka, která - opět - slepě uvěří manipulantovi Heřmanovi. Scéna, kdy pak Heřman vše vsadí na jednu kartu mě zasáhla svou krutostí. Kdo by to byl do Puškina řekl.
Pokud jde o nově rozečtené a nedočtené knihy, jsou to tento týden knihy pouze dvě:
Milenec z temnot od J.R. Ward
Milenec z temnot je první díl ze série Bratrstva černé dýky a po padesáti stranách musím říct, že se mi to hodně líbí. Zatím je tam tedy hodně postav. Ale taky hodně krve, nožů a sexuálního dusna. Kdo by tohle nemiloval. Jsem zvědavá, jaké bude Bratrstvo v porovnání s True blood. Zatím tedy vede bratrstvo - Beth je tmavovlasá. Uvidíme, jak na tom bude s inteligencí...
Dokonalá matka je mýtus od Virginie Duplessy
Po knize jsem sáhla naprosto náhodou, protože v knihovně stála na stejném regálu jako kniha od Moniky Valentové a Martina Veselovského, kterou jsem půjčovala paní S. Jde o rady začínajícím panikařícím matkám. Nejsem ani jedno, takže je to asi dost krok stranou, ale některé hlášky se mi líbí. Škoda, že nejde o román nebo alespoň o nějaké rozsáhlejší texty. Každá rada je rozvedena maximálně do délky dvou A5, takže než se stihnete zasmát, je na řadě další rada.
0 Comments