Vítám vás u svého dalšího pátečního článku na téma, co právě čtu.
    Tenhle týden se nesl ve znamení atentátu na Heydricha, autismu a hlavně dvojité dávky podvečerního cvičení při hromadném poskakování v libušském fitcentru - otázka pro togaf: Chodíme teda do fitka? Jestli jo, je to ještě úchylnější, než jsem si myslela.
    Za uplynulý týden jsem dočetla:

  Můj první pokus o koláž. Jak vidíte, má to ještě nějaké mouchy, ale časem to vypiluj. Nejvíce se mi z uplynulého týdne do paměti zapsal Příběh služebnice, o kterém jsem psala v lednové knižní výzvě. Celá ta myšlenka zdegenerovaného lidstva mě poslední dobou přitahuje a způsob, jakým to pojala Margaret Atwoodová mě odzbrojil.
    O komiksu Dospělost je mýtus jsem psala také v článku k výzvě a s ohledem na rozsah a formu této komiksové knihy už nemám, co bych ke knize dodala. Snad jen to, že jsem si ji koupila na stránkách ereading.cz a je to moje první komiksová kniha přečtená ve čtečce. Ano, i komiksy lze číst v čtečce knih. Mně to totiž velmi mile překvapilo.


   Naoki Higašida: A proto skáču


   Co mě naopak trochu zklamalo byl Naoki Higašida a kniha o jeho autistickém světě.
    Anotace z cbdb.cz:Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti "sepsal" za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na abecední tabulce odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?
    Naokiovy odpovědi vypadají, jako by je psal zdravý dospělý, který si jasně uvědomuje, co se odehrává v hlavě autisty. Odpovědi jsou tak stylizované, až je to na škodu. Nejsem si jistá, do jaké míry na otázky Naoki odpovídal, ale já tomu prostě nevěřím. Což je samozřejmě chyba a velká škoda, protože jinak bych z téhle knihy učůrávala blahem. Sonda do světa autistického chlapce! Jen si to představte! No, tak to se přesně nekoná.
    Navíc ty pokusy o povídky mi přišly zbytečné. Autista - spisovatel povídek? Podle odpovědí, kdy Naoki píše, že není schopný se soustředit na drobnost, nevěřím, že by sám vytvořil nějaký podobný prozaický smysluplný text.Nepochopila jsem děj povídek, kdo je kdo... no možná to doopravdy napsal on.
   Knížku A proto skáču ale přesto hodnotím jako fajn pokus přiblížit zdravým lidem svět autistů.


Atentát na Heydricha. Sedmdesát příběhů Paměti národa


   Anotace z cbdb.cz: Středa 27. května 1942 v 10.35 hodin, libeňská zatáčka v Praze 8. Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, sedí na předním sedadle mercedesu. Vůz řídí Johannes Klein, jeho vycvičený osobní strážce. V ohybu silnice na něj na chodníku čekají parašutisté. Gabčík je od Heydricha v jednu chvíli vzdálen asi jen 120 centimetrů. Vytahuje zpod baloňáku samopal, nevystřelí. Možná zbraň technicky selhala, možná sehrála roli i jiná okolnost. Třeba projíždějící tramvaj. Klein křičí: „Pozor, atentátníci!“ Heydrich rozkazuje: „Zastav! Okamžitě zastav!“ Touto událostí začíná kniha, která původně vznikla jako katalog k velké exteriérové výstavě, jež se uskutečnila k 70. výročí atentátu na Heydricha. Obsahuje příběhy aktérů tehdejších událostí (nejen atentátníků, ale i dalších parašutistů, členů domácího odboje, jejich rodinných příslušníků, ale i nacistů a členů gestapa). Často šlo o přímá svědectví lidí, kteří dosud žijí (nebo těch, kdo stihli jejich vyprávění zachytit).
     Letos v červnu to bude pět let, co jsem navštívila výstavu k 70. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tato publikace je katalogem k výstavě a já jsem za ni vděčná, protože tehdy jsem všechna jména nestačila vstřebat. Ocenila jsem tedy, že jsem si v uplynulém týdnu mohla v klidu pročíst příběhy jednotlivých parašutistů, lidí, kteří parašutismům pomáhali, obětí z Lidic a Ležáků. Zaujala mě i závěrečná část knihy, která se věnuje nacistickým říšským politikům, kteří se podíleli na správě protektorátu.


Michal Burian, Eduard Stehlík a kol.: Atentát. Operace Anthropoid 1941-1942.


    Anotace z cbdb.cz: Kniha autorů kpt. Michala Buriana, plk. Aleše Knížka, PhDr. Jiřího Rajlicha a pplk. Eduarda Stehlíka o operaci ANTHROPOID, která představovala atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Kniha vyšla k příležitosti výročí 60 let od uskutečnění atentátu. Publikace vyšla v českém a anglickém jazyce. Neprodejná publikace.
    Velmi mile mě překvapil rozsah informací, které tato encyklopedie čtenářům nabízí: od Mnichovského diktátu po postupimskou mírovou smlouvu. Samozřejmě obě zmíněné záležitosti jsou zmíněny jen okrajově, většina knihy je opravdu poctivě věnována atentátu, ale já jsem za tyto informace ráda. Vše pak do sebe mnohem líp zapadá a nemusíte při čtení dohledávat další informace. Moc se mi líbily fotografie, které autoři do knihy vybrali: dopisy,depeše, fotky všech parašutistů (dokonce nechybí snímky z akce v Resslově ulici a fotky mrtvých parašutistů), fotky z Lidic a Ležáků, kdy je nacisti postupně vypálili a následně srovnali se zemí. Skvělá je i mapa Prahy, kam jsou zakresleny byty jednotlivých lidí, kteří parašutistům pomáhali, a opět jsou přiloženy i současné fotografie domů včetně pamětních desek. Tomu říkám dobře odvedená práce.


     Pokud jde o knihy, které mám teď rozečtené, pořád mě tu straší Batman (už teď vím, že ho budu muset začít číst od začátku, jsem ztracena), Zasněženou cestou a Nejhloupější anděl. Achjo. Pak mám stále rozečtenou Armadu, kterou chci dočíst tenhle víkend, protože příští středu se jí budeme věnovat v našem:


    Takže jedinou novinkou, kterou teď čtu, jsou Čísla od Rachel Ward. A musím říct, že je to strašné čtení. začátek je výborný: Jem (co je to jako za jméno?!) vidí v očích lidí datum jejich smrti. Potud supr premisa. Jenže... pak se to rozjede. Jem uteče se svým spolužákem Pavoukem, protože je nespokojená se svým životem. A pak už se mi chtělo jen zvracet... Z Pavouka, z Jem, z jejich společných chvil (těšte se na prasácký citát v podrobnějším článku o Číslech!) a hlavně z jazyka, jakým je kniha napsána. Fuj. Zlatá Doroto Maslowská, zlatý Jan Pelc, zlatý kdokoli, kdo píše hovorově, nechutně... ALE NEPRZNÍ ČEŠTINU. Konec postřehu k Číslům.


   Co teď čtete vy? Máte pro mě nějaký dobrý tip na knihu k atentátu na Heydricha? Nebo na nějakou kvalitní dystopii, u které se mi nebude chtít zvracet cukrová vata?


/hous.enka/