Dočteno podle hous.enky (35. - 36. týden 2019)

12:00

Vítám vás u svého pravidelného čtrnáctidenního článku!

Ano, na přelomu srpna a září se věci přihodily tak, že jsem byla na dovolené. Zatímco v srpnu jsme pracovali na zahradě, v září jsme do naší domácnosti přivítali nového člena. Ale vezmu to postupně.

Před čtrnácti dny jsem měla sraz s holkama ze školy. Nevídáme se moc často (v téhle sestavě jsme se viděly naposledy před čtyřmi lety), ale pokaždé, když se sejdeme, je to, jako bychom pořád chodily do školy. Jsme pořád stejné. Ano, přibylo nám pár vrásek a dětí, ale pořád jsme to my, hihňající se dvacítky řešící svoje vztahy, úspěchy i trampoty.

S Luckou jsme se sešly už v pátek a podnikly jsme řádný noční tah a Péťa dorazila v sobotu ráno. Po páteční noci bylo jasné, že budeme spíš někde relaxovat, tak jsme se šly podívat na novou výstavu Tutanchamon v Národním muzeu. Vystavené předměty byly fakt zajímavé a překvapilo mě, kolik egyptských památek naše muzeum má, ale ta další - interaktivní? - show mi přišla úplně mimo. Chtěli toho sdělit tolik, že to nakonec vyšumělo do prázdna. Navíc jsem měla problém orientovat se v prostoru místností, protože jsem měla pocit, jako by se všechny stěny hýbaly. Čekala jsem práci s virtuální realitou nebo aspoň nějaké dotekové obrazovky. Ne video, jehož jediným zajímavým prvkem je, že vám pouští zvuky přímo do sluchátek.

Chuť jsem si spravila ale obědem na Staré poště (mají polední meníčka i o víkendu, což se jistě hodí vědět) kousek od muzea a jako sladkou tečku jsem si objednala věneček v Lucerně. Holky, bylo to super a doufám, že nám ten listopad fakt vyjde!

O víkendu pak vrcholila letní kina v Říčanech. Nakonec jsme šli jen na nedělní projekci Bohemian Rhapsody na náměstí. A bylo to super. Byl krásnej večer, měla jsem k večeři kebab a pivo a jediná věc, co mi kazila radost, bylo, že zítra musím do práce. Do postele jsem se dostala až v jednu hodinu a nutno říct, že jsem byla druhý den dost nepoužitelná. Nebo spíš ten den. Chápete.

Celý týden probíhal v přípravách na nového člena naší rodiny, pro kterého jsme si měli jet v pátek. A taky jsme jeli. Připravili jsme pelíšek a vyrazili na cestu. Cesta probíhala v pohodě, protože jsme se stihli vyhnout dopravní špičce a Ebi se v autě líbilo. Povětšinu času spala. Pokud mi zrovna nehryzala nohy, ruce nebo mi nelezla za krk...

A tak tu naši holku máme už týden doma a jí se snad stýská míň a my ji milujeme každý den o trochu víc.

Jmenuje se Ebigal, říkáme jí Ebi a já se na ni občas snažím volat Dobby, ale tohle jméno ta rošťanda zatím ignoruje. Zatím toho moc neumí, protože je to mimino, co neustále něco okusuje, ale během pár dnů pochytila, že čtení je super věc, protože při něm mi může ležet na klíně a v případě potřeby mi může olíznout ruku nebo si říct o podrbání za ušima.

Při jedné z našich prvních procházek jsme našli i pár hub k večeři. Možná ji časem naučíme hledat lanýže. Uvidíme, jak to půjde.

A tak jsem měla i svou první letošní smaženici. Snad nebyla poslední. Původně jsem si myslela, že budu mít o dovolené více času na čtení. Ehm. No neměla jsem. Svou dovolenou jsem trávila dováděním s Ebi, házením balónku, držením kousacího uzle a neustálým pozorováním, jestli nedělá něco, co by dělat neměla. Takže jsem čtení moc nedala. Ale teď jsem zpátky v práci a při svých cestách do práce a z práce se do čtení zase hodlám opřít. Konečně totiž finišuju Clayův most, který mě uvrhl do čtecí krize už někdy v půlce července. Aleluja, cítím, že teď už to půjde!

Právě čtu

Takže Clayův most se pomalu stává minulostí, ale o něm vám napíšu až příště, protože mi ještě pár stran chybí. Dál mám na stolku připravené komiksové Svůdné touhy a taky poslední díl série Cesta šamana. Vidím to na velmi příjemný propršený víkend!

Dočteno

Jurij Ščerbak: Černobyl

Anotace z cbdb: Knížka dokumentuje příběhy lidí ovlivněných tragédií v Černobylu – hasičů, lékařů, záchranářů, ale i obyčejných obyvatel opuštěného města Pripjať...

Ščerbak svou knihu o Černobylu napsal bezprostředně několik měsíců po katastrofě a snaží se v rozhovorech s aktéry výbuchu zanalyzovat, co se tehdy vlastně stalo. Ať už jde o výbuch samotný nebo o následky, které přijížděly hasit lidé nejrůznějšího postavení z celého Sovětského svazu. Ščerbak v sobě nezapře spisovatele, takže některé rozhovory vyznívá poeticky (vzpomínky na Vysockého nebo popisy atmosféry po výbuchu a při následné evakuaci), což jen umocňuje zážitek z četby.

Oproti Modlitbě pro Černobyl se tu nedozvíme tolik o lidském neštěstí, ale spíš žasneme, co všechno se tehdy mohlo dít. V tom dobrém i špatném smyslu slova. Pro mě tahle kniha znamená skvělý doplněk k již zmíněné Modlitbě pro Černobyl.

Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu

Anotace z cbdb: Již podvanácté vychází jedna z nejoblíbenějších knížek proslulé spisovatelky Astrid Lindgrenové, nositelky Ceny H. Ch. Andersena. Šest dětí Lisa, která nám všechno vypravuje, její dva bratři Lasse a Bosse, sestry Anna a Britta a Olle prožívá veselé či méně zábavné každodenní příhody na švédském venkově. Ve třech částech knihy strávíme s dětmi celý rok: jaro s koťátky, léto s prázdninami, podzim se školou, zimu s vánočními svátky. A protože jsou to příběhy, které v různých podobách může zažít každé dítě, těší se stále tato půvabná knížka neutuchajícímu zájmu čtenářů na celém světě.

Ty jo, nikdy bych nevěřila, jak jsou Děti z Bullerbynu super! Nejen že mě bavila ta jejich dobrodružství, ale jsem nadšená z popisu krajiny (to jezero!), zvyků i rodinných rituálů. A to je mi asi tak třikrát tolik, kolik je Lise. Navíc obrázky Heleny Zmatlíkové udělaly z téhle knihy klenot, který bych jednou ráda vlastnila v domácí knihovně.

Ano, do jisté míry je kniha plná stereotypů, ale na druhou stranu vnímání rodiny a sousedské soudržnosti nejen dětí, ale i dospělých, má zkrátka svoje kouzlo. Zatím je to to nejlepší, co jsem od Lindgrenové četla a už teď s jistotou vím, že to nebude vůbec její poslední knížka, kterou si přečtu.

Možná je to ale tím, že jsme Děti nečetli ve škole jako povinnou četbu a poprvé jsem se s nimi setkala až jako dospělá. Máte to taky tak, anebo tuhle knížku milujete od svých dětských let?

Stjepan Šejić: Sunstone 2

Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Sunstone.
Druhá část romanticko-erotické (a trochu sado-masochistické) komedie.
Vracíme se ke dvěma dívkám s poněkud alternativním životním stylem. A jak praví rčení, všechno to svazování a dominování je neškodná zábava – dokud se někdo nezamiluje. Pak teprve začne to pravé utrpení.České vydání obsahuje třetí a čtvrtou originální knihu!

Erotický komiks se ukazuje býti médiem natolik otevřeným, že se v něm může odehrávat leccos. Ať už jde o polonahou Druunu pobíhající na vzdálených planetách nebo o Moorovy maličké dívky, které si připadají ztracené (nejen) ve světě dospělých. Šejić k tomuto žánru přidává nový úhel pohledu: romantický BDSM příběh. Zní to jako nesmysl? Inu tak to se budete muset přesvědčit sami!

Ve druhém díle se prohlubuje vztah Ally a Lisy a vynořují se nové otázky, na které dívky chtějí znát odpovědi. Jenže ač sex mezi dívkami funguje skvěle, vztahová komunikace jim nějak vázne a záhy se ocitají na okraji propasti, ve které by se mohly jedna druhé ztratit. Šejić ve třetím a čtvrtém sešitu, které Crew vydala jako druhou knihu série, přibírá novou postavu: krásnou blondýnku Anne, která do hořících plamenů přilévá olej. Vypadá to na pořádně třaskavou směs s nejistým výsledkem.

Kresba je opět detailní, nevulgární, čokoládově červená a roztomile sexy. Rozhodně nejde o tvrdé porno, ač by k tomu námět komiksu možná sváděl. Je to spíš čtení pro holky, ale vlastně je to celé hodně milé. Nikoli však naivní nebo hloupé. Líbí se mi Šejićův humor i jeho cit pro příběh, kdy se mu i po čtvrtém sešitu komiks nerozpadl do fragmentů, ve kterých bych se ztrácela.

Super, super, tohle vám rozhodně doporučuji k nahlédnutí!

No a to je pro dnešek vše. Příště se mrknem na Clayův most a na další kousky, které se mi podaří do sedmi dnů dočíst.

Dočteno podle hous.enky (35. - 36. týden 2019)

Právě čtu