Dočteno podle hous.enky (43. týden)

10:00

Vítám vás u svého týdeníku Dočteno. Ano, opět najíždím na pravidelnou linku pátečního vydání a doufám, že to zas nějaký pátek (muhehe, doslova) vydržím. Pokud neumřu na rýmu, která mě včera zasáhla s plnou parádou. Ještě že je tu víkend a já budu moct být doma v teple. A číst.

Tenhle týden jsem nic nedočetla. Je zvláštní přiznat to hned ve třetí větě, ale je to tak. A přitom jsem ve čtení nezpomalila. Spíš naopak. Mám poměrně pěkné čtenářské tempo, kdy se snažím číst alespoň padesát stránek denně. Co je navíc, je sladkým bonusem. Háček je v tom, že jsem sice nic nedočetla, ale spoustu knih jsem si rozečetla. A právě o těchto knihách bude dnešní článek. Nahlédneme do malované Bretaně, zaletíme si na výlet na Kanárské ostrovy, kde je jediné místo v Evropě, kam zatím nedorazila zombie apokalypsa, a popláčeme si u románu, který vypráví o posledním společném roce jezevčice Lilly a její pána Teda.

Ale ještě než se dostaneme ke knihám samotným, hodlám vám ještě popsat svých uplynulých sedm dnů.

M. začal na stará kolena (ale tohle mu neříkejte - není háklivý na svá kolena, ale na svůj věk ano) studovat na univerzitě, takže jsem minulý víkend trávila bez něj. Respektive sobotu, protože ač měl školu i v neděli, odešel z přednášek dřív. Nevím, co z toho kluka bude, když už druhý den šel za školu. Nicméně v sobotu jsem jela s našima na chatu. Letos poprvé v životě řešíme přítomnost myší na chatě. V chatě. Před létem jsme našli v přízemi myší bobky a tak jsme nastražili několik pastiček se suchým chlebem, aby se myš chytla. Hohooo. Před čtrnácti dny jsme chleba vyměnili za čerstvý špek a minulý týden jsme měli sklapnuté dvě pastičky. Hohooo. Tak jsme pasti obnovili a teď uvidíme, jestli ty dva kousky byly konečným počtem, nebo zda se myší tlupa stihla rozmnožit.

Taky jsem se v sobotu nechutně přejedla dortíkama. Konkrétně jsem měla jak dlaň velikou rakvičku se šlehačkou. OMG! Asi stárnu, ale snědla jsem z ní jen půlku. Jsem žabař a trochu se stydím. Budiž mi omluvou, že jsem před rakvičkou zvládla sníst dva mini zákusečky.

A teď jsem chtěla najít nějakou chutnou fotku rakviček na netu, ale zasekla jsem se na receptu na žloutkové cukroví od Florentýny (zdravíme paní C. do města Ž.!) a taky jsem našla zajímavý recept na makový nákyp s tvarohem. Mňam!

A ještě u sladkého zůstaneme, protože včera večer jsem pekla kakaové muffiny téměř bez cukru (tři lžíce třtinového cukru na dvanáct muffinů) s celozrnnou moukou a banány. A teda musím říct, že už asi jiné péct nebudu, protože to těsto je naprosto lehoučké a sladké je to pro mě akorát. Navíc je to skoro zdravý jídlo, že jo. No že jo?! Ano, je.

Fotky samozřejmě nemám, protože všechno sním dřív, než to stačím vyfotit... Tak snad příště.

A od jídla ke knihám. Na začátku týdne jsem si vyzvedla nové recenzní výtisky. Strašně jsem se na tyhle knížky těšila, takže byl oříšek rozhodnout, co budu číst jako první. Nakonec jsem to vzala chronologicky a rozečetla jsem si druhý díl Apokalypsy Z....

Právě čtu

Manuel Loureiro: Temné dny

Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Apokalypsa Z.
Nadešel konec civilizace. Pryč jsou internet, televize i mobilní telefony. Není nic, co by člověku připomínalo, že je stále lidským tvorem. Apokalypsa začala. Zbývá už jen jediný cíl: PŘEŽÍT! Španělsko se zmítá se v osidlech globální pandemie měnící lidstvo v nenasytné zástupy krvelačných monster. Ze slibovaných bezpečných úkrytů se staly smrtící pasti, bezpráví a chaos pohltily zbytky dřívějších symbolů autority, občanská válka zničila byť jen stíny zaniklé civilizace. Snad jediným dosud bezpečným místem jsou odlehlé Kanárské ostrovy, kde se ukrývají uprchlíci před běsnícím virem. Jakýkoli jejich pokus o zvrácení situace však hrozí navždy zmařit neúnavně narůstající zástupy nemrtvých spolu s neméně osudovou lidskou zbabělostí a zradou…

Z prvního dílu jsem byla nadšená. Zombie apokalypsa v Evropě! Miluju evropské prostředí v podobných knihách. A navíc mi byla sympatická ústřední postava drsného právníka-potápěče, co světem pobíhá v neoprénu s harpunou.

Do druhého dílu se mi ale zatím nepodařilo začíst. Alespoň jsem to tvrdila včera odpoledne. Jenže cestou domů jsem včera s našimi čtyřmi přeživšími letěla na Kanárské ostrovy a konečně se to začíná roztáčet! Moc se mi totiž líbí, že hrdinové tu nebojují jen s nemrtvými, ale i proti živým. A konečně se ukázal jeden padouch. Jsem zvědavá, co přijde dál. Líbí se mi i částečné střídání vypravěčů a kontinuita celého vypravování, která byla zachována už v předchozím díle.

Simon Mawer: Skleněný pokoj

Anotace z cbdb: Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti.

Zbývá mi posledních pár stran a mám pocit, že se to autorovi celé trochu rozsypalo. Přibral další (podle mě zbytečné) postavy a celé to začíná působit trochu rozplizle. Už nesledujeme osud Landauerů, ale jakýsi trojúhelník Tomáš - Zdenka - Eva, kteří se podváděj a následně se k sobě vracej. Pardon, ale je to drobet nuda. A vila šla taky do pozadí. Čekám obrovský WTF moment (je Zdenka Světla?), ale jinak je to zatím dobře napsaný průměrný román o krásném místě v Brně.

Bonjour, Monsieur Gauguin

Anotace z cbdb: Bretaň odjakživa přitahovala výtvarné umělce a na přelomu 19. a20. století se díky pontavenské škole stala významným centrem moderního umění, kam se sjížděli nejprogresivnější malíři tehdejší doby. Publikace podrobně mapuje přítomnost českých umělců v Bretani v letech 1850–1950, zhodnocuje, jakým způsobem zachycovali její drsnou krajinu či tradiční tamější motivy, a rovněž reflektuje vliv pontavenské školy na jejich tvorbu či naopak její jedinečnost. Představuje kolem dvaceti autorů od Jaroslava Čermáka, Antonína Chittussiho přes Alfonse Muchu a Františka Kupku po Jana Zrzavého, Aléna Diviše, Toyen a Jana Křížka a jejich díla, která vznikla v Bretani či se k ní tematicky váží.

Od půlky listopadu pořádají v Národní galerii výstavu Bonjour Monsieur Gauguin, která je věnována českým malířům a jejich pobytu ve francouzské Bretani. A protože mám Bretaň ráda a na výstavu se chystám, sáhla jsem napřed po téhle knize. Na samém začátku je kapitola o historickém vývoji v téhle části Francie a následuje rozsáhlá část o nejrůznějších malířích od poloviny devatenáctého století až do poloviny století dvacátého.

Součástí knihy je snad několik stovek obrazů a obrázků a já si čtení téhle knihy strašně užívám.

Steven Rowley: Lily a chobotnice

Anotace z cbdb: Příběh o přátelství, který nás učí, jak žít a jak – znovu – milovat. Člověk Ted a fenka Lily jsou nejlepší přátelé. Lily je dvanáct let, což je osmdesát čtyři psích. Tedovi je čtyřicet dva, což je dvě stě devadesát čtyři psích. Ale na dvě stě devadesát čtyři nevypadá.
Každý čtvrtek spolu probírají, kteří chlápci se jim líbí. Neustále se přou, jestli se jim víc líbí Ryan Gosling nebo Ryan Reynolds a přes veškeré neshody si skvěle rozumí.

Čas od času si ráda přečtu knihu o psech a pejskařích. Naposledy jsem na přelomu loňského roku četla Psí život a teď jsem sáhla po Lily a chobotnici.

Je to čtení vlastně hodně smutné a já u toho brečím jak želva. Takže si čtení téhle knihy dávkuji opravdu jen po malých dávkách. Jsem v půlce a ve chvíli, kdy Lily Teda označí jako svého tátu, jsem knihu ve středu odložila a zatím jsem se k ní nedokázala vrátit.

No a to je za tenhle týden vše. Ani jedna dočtená, zato tři nové rozečtené. Tomu říkám dobré skóre. Tak zas za týden na čtenou. A mezitím si rozečtěte nějakou pěknou knihu.

Dočteno podle hous.enky (43. týden)