Dočteno podle hous.enky (39. - 40. týden)

11:00

Podzim, horký nápoj a knihy - tahle kombinace se konečně dostává ke slovu a já jsem ráda, protože jsem se na tuhle trojkombinaci těšila celý rok. Teda kafe a čaje na různé způsoby piju celoročně a knihy taky beru do rukou častěji, ale myslím, že se hodí napsat úvodník tak, aby hned na první pohled přilákal vaši pozornost. Tímto všem třem zúčastněným děkuji a přesuneme se k mému tradičnímu pátečnímu Dočtenu.

Uplynulé dva týdny jsem moc nečetla. Doma u televize se na čtení špatně soustředím a při cestě do práce/z práce jsem teď trávila čas hraním hry na mobilu. Jednou za čas hraní propadnu a věnuji mu své pracovní cesty.

A tenhle týden jsem hrála i celé večery, protože jsem se potřebovala dostat na další level, neb jeden quest trval pouhopouhých čtyřicet hodin a já ho chtěla dohrát do konce. No samozřejmě jsem to nestihla, protože jsem se zasekla na levelu s pavoukem. Kdo hrál, ví, kdo nehrál, ať mi napíše a můžeme problém konzultovat v komentářích pod tímto článkem.

A včera večer jsem tedy taky nečetla. Ani nehrála. Byl tradiční Den Bernarda, který jsme s M. a jeho kolegy z práce strávili v jednom z místních lokálů, kde tohle pivo točí. Byl to fajn večer a myslela jsem si, že si pak doma dočtu rozečtenou knihu (píšu o ní na konci dnešního článku), ale nakonec jsem byla ráda, že už jsem doma, takže jsem radši šla spát.

Jinak fotka není z večera, ale shodou náhod jsme s mamkou byly na obědě v Café Louvre, kde taky čepují Bernarda. Mohla jsem sklenici natočit líp, ale tak to Ber tam patrné je. Jinak výborně vaří a je tam skvělá atmosféra. Pokud jste tam ještě nebyli na obědě, tak vám tuhle restauraci doporučuju všema deseti.

No a proto jsem v uplynulých dvou týdnech přečetla jen tři knihy. Do určité míry je to hodně dané tím, že s Klanem jsem bojovala skoro měsíc. Znáte to: první díl byl skvělý, rychle si musím sehnat dvojku. A ona ta dvojka není skvělá, opakují se v ní stejné věci, co vám vadily na jedničce, ale tak sakra, tohle se musí zlomit a nakonec to bude skvělé. Ehm, tak jako jo. Poslední věta mě donutila ke zlomyslnému úsměvu, ale jinak... Ale pojďme se na to podívat blíž.

Dočteno

Dmitrij Rus: Klan

Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Hraju, abych žil.

Jiný svět byl původně jen obyčejnou online hrou na hrdiny. Fenomén vtažení z něj však udělal něco velmi výjimečného a velmi nebezpečného. Nevyléčitelně nemocný Gleb se uchýlil do světa meče a magie naprosto dobrovolně. Ani se nestačil pořádně zorientovat a už se zapletl do vysoké hry o moc a bohatství. Původně bezstarostný svět věčného života se totiž stal s přibývajícím počtem vtažených hráčů předmětem zájmu mocenských a finančních kruhů. S pomocí věrných přátel, bezpečným zázemím klanu a přízní virtuálních bohů se proto Gleb pouští do boje o udržení Jiného světa v té podobě, v jaké ho poznal. Jako místo, kde je možné žít důstojně a beze strachu.

Jak už jsem řekla, tenhle díl mě zklamal. Hlavně pro debilně napsané postavy. Gleb je mačo idiot, kterému se podaří, na co šáhne. Chodí s Táňou, která neustále pláče nebo hází na Gleba obdivné pohledy. Obojí je zlo. Objeví se tu nová hráčka Lenočka, která zase na všechny kulí oči jako blázen a mazlí se se vším, co jí přijde do cesty. Ještě že je tu Xenina družina, co se s ničím nemazlí. Řeknu vám, všichni jsou tu magoři.

Zklamalo mě i plnění úkolů, na kterém první díl stál. Gleb tu jen dodělává pár rozdělaných úkolů, co obdržel v předchozím díle, ale nových dostává jen naprosté minimum. Naopak se tu rozjíždí hra ostatních hráčů, kteří se druží v klanech, a hlavně se tu objevuje motiv virtuálních bohů, kteří mohou hráčům ve hře pomoct, ale taky jim mohou uškodit.

Nebýt toho skvělého konce, kdy moje škodolibé já jásalo, že Glebovi se to konečně vrátilo i s úroky, bylo by to podprůměrné litRPG. Ale když to skončilo takhle, tak si rozhodně chci přečíst třetí díl a očekávám, že Gleb začne s holýma rukama nanovo a že z něj bude menší idiot, než kterým doteď byl...

Michel Faber: Neskonalá, příběh jedné lásky

Anotace z cbdb: Michel Faber je bytostný prozaik, básním se věnoval jen okrajově a sám vtipkoval, že tímhle tempem bude mít dost materiálu na první sbírku někdy ve svých devadesáti letech. Pak ale po dvaceti letech manželství Faberova žena Eva onemocněla nevyléčitelnou rakovinou kostní dřeně (mnohočetným myelomem, abychom byli přesní) a Faber se vrátil ke své původní profesi, totiž ošetřovatelství. A právě v pokoji londýnské nemocnice, kde Eva strávila poslední měsíce svého života, vznikly první básně z předkládaného cyklu (je jich nakonec něco přes 70, na cca 140 tiskových stranách.) Tematicky se básně omezují na průběh nemoci, Evinu smrt a Faberův žal. Je to poezie nekompromisně upřímná, emocionálně intenzivní, místy protkaná šibeničním humorem. Drtivá většina básní je psaná volným veršem a rýmovaná sporadicky, což je paradoxně její výhoda: je mnohem přístupnější, než poezie obvykle bývá, a účinek je bezprostřednější. V těchto básních, jež ocenily i takové těžké literární váhy jako Ian McEwan, přišel Michel Faber na něco obecně sdělného: co to znamená najít životní lásku a pak ji takhle krutým způsobem ztratit. Dal hlas lidem, kteří o rakovině kvůli přetrvávajícímu tabu neumí mluvit, nemocným, kteří si své pocity nechávají pro sebe.

Neskonalou jsem zaznamenala před pár měsíci prostřednictvím recenze na serveru CBDB a věděla jsem, že si ji jednou budu muset přečíst. Když byly Dny Marianne, nevěděla jsem, po čem v knihkupectví sáhnout, ale jakmile jsem viděla obálku, měla jsem jasno. Netušila jsem tehdy, že se k jejímu přečtení dostanu tak brzo a že mi při tom bude tak smutno.

Kniha je rozdělena do dvou částí: v první části autorova žena umírá na rakovinu, v té druhé se pak Michel Faber snaží s jejím odchodem smířit. Ne vyrovnat, protože to se zřejmě nedá, ale smířit.

Silnější mi přišla druhá půlka, protože tam už víte, že to všechno jsou jen vzpomínky, které vám při troše štěstí zůstanou v hlavě, ale možná je taky ztratíte, protože zapomenete.

Smutná, ale výborná poezie přesně v té formě, kterou mám ráda. Rozhodně jsem knihu nečetla naposled a vrátím se k ní ještě ve článku k naší čtenářské výzvě.

Éric Wantiez, Marie Dechamps: Jaro na Sommě

Anotace z cbdb: 21. března 1915 někde na řece Sommě narazí Bretonec Oan kdesi mezi mezi francouzskými a německými zákopy na opuštěnou malou holčičku. Protože sám Oan se ztratil, je rád, že našel aspoň někoho. Společně se vypraví zpátky k francouzským liniím. Komorní příběh francouzských autorů vydáváme k výročí konce první světové války, jejímž obětem ji tvůrci věnovali.

Mám ráda knihy s dětským hrdinou a pokud je to kniha obrázková, má u mě vlastně předem vyhráno. Jaro na Sommě je poetickým příběhem o hrůzách války, kdy malá holčička potká ztraceného vojáka, se kterým pak hledá jeho vojsko a svou budoucnost. Zřetelný motiv smrti mě v okamžiku zobrazení naprosto šokoval, byť jsem asi očekávala, že tam něco podobného může být.

Líbila se mi výtvarná stránka knížky a mám pocit, že jsem kdysi viděla podobně laděný animovaný film. Jen si zaboha nemůžu vzpomenout, co to bylo za film. A to setkání Němce a Francouze na frontě mi zas připomnělo Šíleně smutnou princeznu, kdy se v zákopech setkají u ohně dva vojáci, co stojí ve válce generálů proti sobě, a debatují o tom, jak je celá ta válka nesmyslná. Víc takových knížek (a filmů) nejen pro děti a do škol.

Nina LaCour: Všechno je v pohodě

Anotace z cbdb: Od té doby, co Marin nechala celý svůj život za sebou, s nikým ze své minulosti nemluvila. Dokonce ani její nejlepší kamarádka Mabel neví pravdu o tom, co se během několika posledních týdnů stalo. Ale přestože je na univerzitě v New Yorku, tisíce kilometrů od domova, stále nemůže zapomenout na svůj domov a tragédii, před kterou se snažila utéct. Teď zůstává Marin v celém kampusu sama. Brzy přijede na návštěvu Mabel a Marin se bude muset vypořádat se vším, čím se tak dlouho trápila.

Věděla jsem, že tahle knížka bude fajn (pročítala jsem ohlasy na goodreads), ale že mě donutí plakat v metru, tak to jsem nečekala. Fakt jsem dneska při jejím dočítání v metru uronila slzu.

Marin a Mabel jsou dvě kámošky na život a na smrt. Jejich cesty se na chvíli rozejdou, aby se po čtyřech měsících zase setkaly a vyříkaly si vše, co je tíží. A že je to něco vážnýho, tušíte už od prvních stránek, kdy se setkáváte s Marin, která studuje v New Yorku, ale na Vánoce nejede domů, protože žádné doma už nemá.

Super! Nejen že to měla Nina LaCour celé dobře promyšlené, ale líbil se mi ten surfařský prvek, odsouzení starbucksovýho kafe i vztah Marin a jejího dědy. Strašně dobře se mi to četlo a ten konec, kdy přijde Štědrý den. Ach, ještě teď se mi rozostřil zrak.

Je to knížka o tom, jak moc věci nejsou v pohodě, když tvrdíte, že všechny jsou v pohodě. Fakt se mi to moc líbilo.

Právě čtu

Dočtenou knihou Všechno je v pohodě stojím před volbou, co budu číst dál. Ano, je tu pořád Artemis a první díl Labyrintu. Přihodila jsem k tomu navíc tuhle knihu:

Marius Szczygiel: Gottland

Anotace z cbdb: Polský reportér, označovaný v Polsku za nástupce R. Kapuścińského, vytěžil ze svých pobytů v Čechách „výbušnou“ knihu o naší zemi. Témata, z nichž některá patří k „neuralgickým“ bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled (nebo spíš nadhled) člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést i u nás k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy.
Kniha získala Europan Book Prize 2009.

Knihu čtu v rámci Čtenářského klubu na CBDB, ale zatím jsem přečetla jen úvod, takže těžko říct. Přečíst jsem si ji chtěla ale hodně dlouho, tak jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala. Asi s ní dost pohnu zítra, protože mě čeká dlouhá cesta autobusem. Pokud samozřejmě nebude nějaký nový quest ve Farm heroes... Uvidíme, co přinese zítřek.

Krásné zítřky i vám a třeba si něco pěkného přečtěte.

Dočteno podle hous.enky (39. - 40. týden)