Dočteno podle hous.enky (41. - 42. týden)

11:30

Z mého týdenního článku se v poslední době stal čtrnáctideník. A za všechno může počasí. Proč? I o tom vám napíšu v dnešním článku.

Tak samozřejmě je to jednoduché jak facka: minulý týden bylo božské počasí, tak jsem se ve čtvrtek ráno sbalila a jela jsem s našima na pár dnů na chatu. Někomu by se to mohlo zdát jako obraz toho, jak rozhodně nechce trávit volný čas, ale já to na chatě miluju a s rodiči tráví čas ráda.

Bylo krásně teplo, takže jsme nemuseli topit, a přesto bylo v chatě skoro pětadvacet stupňů. S bráchou máme pokojíček v podkroví, takže když se rozehřeje plechová střecha, bývá tam v létě nesnesitelné horko. Teda, nesnesitelné... Nesmíte se tam moc hýbat. Doporučuji jen ležet nehybně na posteli a otáčet stránky. A přesně tohle jsem na chatě tři dny dělala.

Taky jsme byli na procházce, při které jsem koukala po houbách. Ale takhle hrozné sucho samozřejmě houbám nepřeje, takže kromě několika klasických muchomůrek jsme nenašli vůbec nic. Byli jsme se projít na místech, kde jsem buď dlouho anebo nikdy nebyla. Jak stárnu, celé se to mění. Což není žádné moudro, že jo. Třicet let je třicet let, ale i tak mě překvapuje, jak dneska vypadají rybníky, v kterých jsme se jako děti koupali, a jak se změnilo pole u trati u bytovky. Není to sentimentální. Je to (asi) přirozený vývoj, ale přesto mě to vždycky znovu a znovu ohromí. Moc ráda se na chatu vracím, i když už tam netrávím tolik času jako dřív. A to jsem tam zhruba ve dvanácti letech nejezdila moc ráda, protože jsem nemohla trávit čas se svými pražskými kamarádkami. Jsem ráda, že jsem tu mohla strávit své dětství a hlavně že se i po letech mám kam vracet.

Ehm, no, to jsem trochu odbočila od tématu. Na chatě to bylo zkrátka skvělý a já měla čas na čtení. Hodně času na čtení. Spooooustu času na čtení. A taky jsem ten čas využila naplno! A dnešní článek bude zejména o tom, co jsem tam před týdnem během tří dnů přečetla.

A vlastně když teď tak o tom přemýšlím, bude to jen o těch dvou dnech, protože pak už jsem vlastně moc nečetla. Musela jsem trochu pohnout s Farm Heroes, které jsem si nedávno nainstalovala do mobilu a o kterém jsem vám psala před čtrnácti dny, protože jsem potřebovala dohnat kamarádku P., která byla ve 129. levelu. Ale můžete si oddychnout, mám splněný level 126 a P. je teď v nějakém 136. levelu, takže vlastně už jsme tak nějak nastejno. Mission completed. Muhehe. Jsem strašně soutěživej tvor. Jo a kdybyste si někdy chtěli zahrát nějakou hru, tak mi dejte vědět. Miluju hraní her. Třeba Dostihy a sázky nebo tak.

A ještě vám sem musím dát fotku prvního letošního cukroví, které jsem jedla.

Ano, byly to vlašskooříškové rohlíčky (8 % kešu, 4 % vlašáků, ehm) a jsou zatraceně dobrý. Včera jsem snědla půl krabičky a dneska mě po práci čeká druhá půlka.

Tak a teď už se pojďme vrhnout na knížky, nebo tu začnu nad těmi fotkami slintat. Sakra, pozdě...

Dočteno

Mariusz Szczygiel: Gottland

Anotace z cbdb: Polský reportér, označovaný v Polsku za nástupce R. Kapuścińského, vytěžil ze svých pobytů v Čechách „výbušnou“ knihu o naší zemi. Témata, z nichž některá patří k „neuralgickým“ bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled (nebo spíš nadhled) člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést i u nás k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy.
Kniha získala Europan Book Prize 2009.

Kniha, která vzbudila pozornost už při svém vydání, se mi do mobilu dostala před pár měsíci a teď jsem se v rámci Čtenářského klubu CBDB dostala k jejímu přečtení.

Hned při prvních stránkách jsem si říkala, že je něco asi špatně a mám jen nějaký hrubý obsah toho, co v knize opravdu je: Krátké věty, odtajnění rádobytajných informací. A ona ta kniha přesně taková je. Autor si vybrala několik příběhů z historie českého dvacátého století, oblékl jim slušivý kabátek, přidal pár detailů z pozadí událostí a tadá - tady je výsledek.

Ano, lidi chtějí číst o skandálech - o tom, jak to bylo s Martou Kubišovou a Golden kids, kdo postavil Stalina na Letné a co tím chtěl říct, nebo co je to vlastně ten Gottland. Szczygiel umí bezpochyby psát (možná je kniha jen dobře přeložena, nevím, polsky neumím) a vybral některá opravdu zajímavá témata. Jenže velká většina z nich už je přežvýkaná tam i zpátky (Lída Baarová, Marta Kubišová, Palach) a jen pár z nich mě doopravdy zaujala (Tomáš Baťa a jeho příběh).

Rozhodně je to ale knížka, která by se měla lidem dostat do ruky, protože takhle nás lidé mohou vnímat - jako malou zemi s pár antihrdiny, jejichž příběh se nedozvíte ve škole, ale na plátnech kin nebo v televizi.

Na můj vkus je to ale moc okaté a čekala jsem spíš souvislý text než několik dvoustránkových kapitol k jednotlivým celebritám. Mám z Gottlandu dojem nedotaženosti a další knihy tohohle autora už si asi neotevřu.

Chuck Palahniuk: Snuff

Anotace z cbdb: Román pro tři pornoherce a jednu asistentku. Termínem "snuff" se označují ilegální pornofilmy, v nichž je zachycena vražda či zabití. Nebo předstírání téhož, ale to už není ono. Jde o žádané zboží na trhu. V Palahniukově románu jde o smrt netradiční a přízračnou - jinak to ani u něj být nemůže: slavná pornoherečka Cassie Wrightová chce překonat stávající rekord v souložení s muži, který vytvořila Annabel Chong. Ta za deset hodin absolvovala 251 milostných aktů se zhruba sedmdesáti muži. Cassie nechce podvádět, a tak hodlá obsloužit rovných 600 mužů. A smrt? Podle Palahniuka nedokáže lidské tělo zvládnout takovou zátěž, herečka předpokládá, že při tom zemře na embolii. Cassie chce utvořit rekord na věčné časy: doufá, že když při něm zemře, oficiální místa honbu za dalšími rekordy zakáží a její výkon zůstane navždy nejlepší.

Zato Palahniukovy romány hodlám vyhledat tak brzy, jak jen to půjde.

Strašně se mi líbilo, jak si Palahniuk se čtenářem hraje - nabídne lákavé prostředí a téma, ale nakonec ten celý vlak skončí v úplně jiné stanici, než odkud vlastně vyjel. Nečekané motivy, vazby a hlavně vztahy mezi jednotlivými postavy mě naprosto okouzlily. Postavy samotné jsou téměř ve všech případech nepříjemné, bizarní, se zvláštní minulostí a ještě divnější přítomností. Už jen ten výchozí bod, že se všichni scházejí při natáčení porna, kdy ústřední hvězda chce obsloužit pět set chlapíků, stojí za pováženou! Ale uznávám, že právě na téma mě Chuck utáhl.

Ze začátku jsem měla problém se v těch třech pornohercích orientovat. Všichni mi přišli slizcí a všichni měli zvláštní motivaci pro svou přítomnost na natáčení. Bavila mě Sheilla a její cynismus, se kterým k celé věci přistupovala. A taky její přehled o celebritách v Hollywoodu a to, jak říkala všem těm pornohercům. Super, super. Stejně tak výborné byly názvy pornofilmů, se kterými se překladatel/ka fakt vyhrál/a. Já jim to fakt všechno věřila (ty zajímavosti, ne ty pornofilmy. I když...).

A navíc Chuckův smysl pro humor je výborný - taťkovy vláčky, mamčiny dortíčky a sex s figurínou při pornofilmu, kde hraje jeho máma...

Teď přemýšlím o tom, jestli zas není kontraproduktivní psát o natáčení pornofilmu - jestli to spisovatele někam nezaškatulkuje. Ale myslím, že v Chuckově případě to tak není, protože přes velkolepý start, kde se to pornem jen hemžilo, to nakonec skončilo trochu jinak.

A právě to mě na celé knize bavilo nejvíc - ten moment, kdy si srovnáte to, co máte, s tím, co jste čekali. A přitom to není násilné jako třeba v Černých leknínech. Jooo, Snuff se mi hodně líbil.

Liv Strömquist: Ovoce poznání

Anotace z cbdb: Žádná jiná část lidského těla nevzbuzuje po staletí tolik vášní jako to, čemu se říká „ženský pohlavní orgán“. Co to vlastně je? A proč máme právě k němu tak extrémně problematický, vyhraněný, láskyplný i nenávistný vztah? Švédská autorka dráždivých komiksů Liv Strömquistová přivádí na scénu ženy doby kamenné, staré Řeky, Sigmunda Freuda, Šípkovou Růženku, vynálezce kukuřičných lupínků, hinduistické bohyně, rappery, zdravovědné příručky i Kateřinu Janouchovou a vytváří impozantní portrét orgánu, který malíř Gustave Coubert nazval Původem světa. Z této jediné učebnice biologie, kterou si skutečně musíte přečíst, se dozvíte nejen o tajemství ženského orgasmu a menstruačních mýtech, ale třeba také to, proč si Marie Bonapartová nechala operativně upravit klitoris nebo proč je na měděné destičce, kterou lidstvo vyslalo do vesmíru, ženské přirození cenzurováno.

Že mám ráda komiksy, je o mně známo. A nejvíc mě baví komiksy, které se snaží se čtenářem komunikovat. Bylo tomu tak například v případě Persepolisu a Ovoce poznání mi atmosféru Persepolisu trochu připomnělo.

Oukej, možná ne atmosféru, ale humor Marjane Satrapi a Liv Strömquist mají několik styčných bodů. Například se ani jedna nebojí ukázat na to, o čem se mezi lidmi moc nemluví. Nebo je v jejich komiksech vypravěčem holka, která chce věcem správně porozumět. A navíc jsou jejich příběhy černo-bílé, ač vědí, že v životě nikdy nic takovou barvu nemá.

V první části Liv namátkou vybírá několik postojů lidí k ženskému tělu a jejich názory předkládá čtenářům. Ve druhé části se autorka od historie odklání a ukazuje na konkrétních příkladech, že i dnes mají lidé z frndy strach. A lidmi jsou myšleni jak muži, tak ženy. Je to stále zakázaná zóna, o které se moc nemluví. Respektive takhle: mluví se o sexu, o tom, jak je báječný, jak co dělat a kdy to dělat, ale nemluví se o tom, jak to "tam dole" přesně vypadá (Liv to dokazuje na příkladu konkrétních učebnic biologie) a že "slouží" i k jiným věcem, než jen jako zdroj radosti pro muže.

Teď týden po dočtení si už nepamatuju, co měla Marie Bonapartová s klitorisem, ale vím, že po Ovoci poznání sáhnu, až budu mít chuť si zas jen tak prolistovat nějaký komiks. Díky tomu, že nejde o ucelený příběh, se k podobnému listování perfektně hodí a já bych vám ho tak ráda doporučila. Začněte třeba taky prolistováním. Severské komiksy teď frčí. Hastag: Hilda!

Björn Sortland, Timo Parvela, Pasi Pitkänen: Cesta

Anotace z cbdb: 3. kniha v sérii Kepler62.
Třetí díl vesmírného dobrodružství Kepler62. Raketoplán startuje do vesmíru. Na jeho palubě je hrstka dětí z celého světa, vyvolených k účasti na nebezpečné expedici do planetární soustavy Kepler62. Jejich první zastávkou je kosmická stanice na oběžné dráze Země. Třináctiletý Ari se stará o mladšího bratra Joniho a pátrá po kamarádce Marii, která někam zmizela. Roste v něm totiž podezření, že dospělí účastníkům výpravy něco zásadního tají. Na pochyby ale není čas. vesmírné plachetnice Santa María, Pinta a Niña čekají nedaleko stanice. Dobrodružná cesta do neznáma začíná! Pro čtenáře od devíti let.

Třetí díl vypráví o cestě dvanáctičlenné expedice z Oblasti 51 na planetu Kepler62e. Že to nebude úplně jednoduchá cesta, je asi jasné, ale že z cesty stane boj o přežití, nikdo nečekal.

Série Kepler62, která primárně předpokládá dětského čtenáře, mě fascinuje. Začalo to virtuální realitou, která se stala vstupenkou do programu, pokračovalo to odborným výcvikem a konečně se přesouváme do vesmíru. Mně se teda moc líbila i ta úplně první část, kde děti procházely virtuální realitou, protože já jsem na knihy s touhle tematikou trochu úchylná. Ale moc se mi líbí i myšlenka na osídlení nové planety. Samozřejmě zvrácené je, že se programu účastní malé děti, ale zase to díky tomu vzbuzuje spoustu otázek a odpovědí dostává čtenář pořád velmi málo.

Cestu vnímám jako takový přesun ze Země na tajemnou planetu. I tak je ale skvěle napsaná a opět je krásně ilustrovaná. A jsem ráda, že jsem si hned po dočtení mohla otevřít čtvrtý díl.

Björn Sortland, Timo Parvela, Pasi Pitkänen: Průzkumníci

Anotace z cbdb: 4. kniha v sérii Kepler62.
Čtvrtá část napínavé šestidílné finsko-norské série vesmírného dobrodružství z budoucnosti. Kosmické lodě po dlouhé cestě konečně dorazí do cíle. Skupinka dětí poprvé vstoupí na povrch planety Kepler62e. Podmínky pro život jsou tu lepší, než se původně předpokládalo, a tak nic nebrání postavit základnu a zahájit průzkum planety. Radost z dobrodružných objevů ale záhy vystřídají obavy. Jeden člen expedice záhadně onemocní, poručice Collinová nejspíš něco tají a děti nedaleko základny objeví podivné stopy živých bytostí. Jak se asi zdejší obyvatelé k návštěvníkům ze Země zachovají? A jsou to přátelé, nebo nepřátelé? Pro čtenáře od devíti let.

Po dlouhé cestě se konečně ocitáme v cílové stanici: na planetě Kepler62e, kde má dojít k nalezení ztraceného ráje, nového světa pro pozemšťany, kteří na Zemi už žít nemohou, protože svou domácí planetu kompletně vysáli jak pijavice.

Čtvrtý díl se tentokrát odehrává bez skafandrů a naše hrdiny nikam nic nežene. Objevují nalezenou planetu, život na ní a tajemství, která si s sebou někteří z účastníků přivezli ze Země. I tentokrát přinese expedice svou oběť a vypadá to, že celá ta záležitost s průzkumem bude úplně jinak, než jak se našim hrdinům původně zdálo.

Se čtvrtým dílem se Kepler62 mění v poměrně temnou sci-fi sérii, kde není nouze o akci. To podle mě dává sérii nový dech a protože zbývají poslední dva díly, jsem zvědavá, jak to celé nakonec dopadne.

Právě čtu

Tuhle část vezmu jen stručně, protože už teď je tenhle článek strašně dlouhý. Mám rozečtený Skleněný pokoj o vile Tugendhat, který nedávno četla togaf, a pak jsem si vzala do ruky slovenskou knížku Spoločonstvo - Zrod vlčej bojovníčky. Název zní podle mě hrozně, ale je to o mladé holce, co se stane alfa vlčicí mezi vlky a musí se s tím srovnat. Detaily budu mít snad příští týden, ale vlčici čtu pomalu, nějak se to strašně táhne a zatím mi to připomíná Smrtící polibek, který mi přišel jako parodie na Stmívání. Asi stárnu nebo co. No tak uvidíme no...

Dočteno podle hous.enky (41. - 42. týden)