Dočteno podle hous.enky (26. týden)

11:00

Tenhle týden probíhal ve znamení četby. Četla jsem doma, četla jsem ve vlaku i v autobusu. Proto je dnešní Dočteno pěkně napuclé. I tak jsem ale do článku nacpala ještě pár fotek ze svého života.

Fotek a zážitků tu bude dneska opravdu málo, protože když vidím seznam knížek, které jsem přečetla za minulý týden, mám pocit, že tenhle článek budu psát dvě hodiny. A to si vždycky říkám, že budu psát průběžně. Tak zase nic.

První fotka je z mé dnešní ranní procházky prázdnou Prahou. Miluju ty chvíle, kdy jdete po městě a nikde není ani noha. Všichni mluví česky a netrpělivě čekají, než otevřou první obchody.

Líbilo se mi, že je vidět věž Staroměstské radnice i ten krásný žlutý domek s modře natřenými okenními rámy. Asi jsem fotila proti světlu, tak to není tak hezké jako doopravdy, ale já jsem prostě mizerný fotograf.

A ještě je tu jedna fotka. Tentokrát je to fotografie vinotéky, když jsem mířila na rehabilitaci.

Tak, teď už víte, že v každé domácnosti by měla být neustále alespoň jedna láhev vína a můžeme jít na knížky.

Dočteno

Kent J. Messum: Návnada

Anotace z cbdb: Šest lidí se probudí na opuštěném ostrově, aniž tuší, jak se sem dostali. Všechny drží ve spárech neovladatelná závislost na heroinu. Z lodi kotvící na dohled jim nikdo nespěchá na pomoc. Pak najdou vzkaz, že pro další dávku si musí doplavat na vedlejší ostrov přes zátoku zamořenou žraloky. Pozorovatelé na lodi se baví a sázky na život se zvyšují…

Jak jsem už psala, mám ráda knížky o nejrůznějších reality show. Myslím, že to začalo sérií Hunger Games, ale možná za to můžou televizní Trosečníci a Kdo přežije. Čím drsnější reality show je, tím lepší. Tedy to platí o těch knižních.

Návnada vypráví o šestici lidí, co se probudí na ostrově a najdou vzkaz, že se mají dostat na další ostrov. Motivace je silná: na vedlejším ostrově je bedna heroinu a jejich abstinenční příznaky se pekelně rozjíždějí. Bohužel v moři žije hejno několika různých druhů smrtících žraloků, takže je to poměrně nebezpečná cesta. Šestici opodál sleduje loď, na které čtyři chlapíci uzavírají sázky na to, kdo umře jako další.

Upřímně: je to brak. Ale tááák čtivý a dobře napsaný, že by byla škoda se po téhle knize nepoohlídnout. Bavil mě humor, se kterým Kent všechno popisuje. Bavily mě flashbacky a vůbec rozdělení na minulost a přítomnost v románu. Tím, že je postav jen pár, jsem se neztrácela v tom, kdo je kdo. A to u smrtících her prostě potřebujete.

Kniha má poměrně hnusnou obálku (a přebal) a s Hunger Games zase nemá tolik společného, jak přebal avizuje, ale i tak je to knížka, ke které se někdy v budoucnu nejspíš vrátím.

J. K. Rowling: Předobrý život

Anotace z cbdb: Knižní vydání projevu J. K. Rowlingové k absolventům Harvardovy univerzity. Její slova, jež vyjdou v češtině poprvé, slouží jako útěcha a volání do zbraně zároveň – a to pro čtenáře všeho věku, kteří stojí na životní křižovatce. S odvahou riskovat (a vědomím, že se nám to možná nepodaří) a schopností zkrotit svou představivost se můžeme všichni trochu přestat bát a otevřít se příležitostem, jež život přináší.

Napsat dobrý projev a vyhnout se patosu je problém. A ukázalo se, že je to problém i pro samotnou J.K.R. Předobrý život je přeplněný patosem a projev je nejsilnější pouze ve chvílích, kdy autorka píše (mluví) o sobě.

Knížka je doplněna krásnými ilustracemi, ale hned po dočtení jsem měla pocit, že bych si to měla přečíst znova, protože mi to přišlo o ničem. Dneska si to dám ještě znovu, ale teda povím vám - čekala jsem mnohem víc.

Ernest Hemingway: Pohyblivý svátek

Anotace z cbdb: "Pohyblivým svátkem" nazval Hemingway Paříž a ve své knížce vzpomíná na svůj pobyt v ní v letech 1921-1926. Zachycuje jedinečné, každému, kdo je poznal, nezapomenutelné ovzduší Paříže, vypráví o lidech, s nimiž se setkal zejména v uměleckých kruzích, a především oživuje, co sám tehdy prožíval a procítil a co jej trvale poznamenalo jako člověka i literáta.

Styl psaní Ernesta Hemigwaye je úsporný, přesto čtivý a poutavý. Jednou větou dokáže napsat víc, než někdo dokáže v celé knize (zdravíme projev J. K. Rowling - viz výše).

Hemingwayovy zážitky z Paříže/Francie/Alp mě bavily. Píše o svých spisovatelských začátcích, kdy neměl peněz nazbyt a každý utracený frank si dobře rozmyslel. Sympatické je, že na víně a cestování rozhodně nešetřil. To se mi líbí. Někoho mi to totiž připomnělo, muhehe.

Nejvíc se mi líbily ty části, kde Hemingway píše o své ženě nebo o cestování s F. S. Fitzgeraldem. Fitzgerald je tu popisován jako velmi zvláštní člověk. Myslím, že si o něm budu muset přečíst ještě něco dalšího. Možná něco víc objektivního?

Naopak poměrně zvláštní pachuť na jazyku nechal úplný závěr knihy, kde Hemingway píše o své ženě a o tom, jak ji podvedl a podváděl. Vzpomínky psal zpětně někdy v 60. letech a ten konec mi tam přijde namontovaný tak zvláštně. Jakože: proč to tam píše? Veřejně se kaje? No po čtyřiceti letech je skoro pozdě...

Každopádně pokud se chystáte do Paříže, měli byste si Pohyblivý svátek přečíst, protože se odehrává přesně na těch místech, která jsou v Paříži proslulá. A pokud jste v Paříži někdy byli, je fajn si stejná místa (jsem si jistá, že jste tahle místa navštívili) připomenout.

Zkrátka Paris sera toujour Paris...

Guillaume Musso: Protože tě miluji

Anotace z cbdb: Jednoho dne se v losangeleském obchodním středisku ztratí pětiletá Layla, dcera úspěšného psychologa Marka Hathawaye a známé houslistky Nicole. Marně po ní pátrá policie i zoufalí rodiče. Nikdo je nekontaktuje, nikdo nežádá výkupné. Mark celou situaci neunese - odejde od své ženy, opustí zavedenou praxi a přestane se stýkat i se svým nejlepším kamarádem Connorem McCoyem. Propadne se až na dno společnosti, mezi bezdomovce, narkomany a prostitutky. Pět let žije Mark na ulici a doufá, že dcerku přece jen najdou. A pak se dívenka nečekaně objeví na stejném místě, odkud zmizela.
Kde celou tu dobu byla? Kdo se o ni staral? Proč se teď vrátila? A proč se náhle její matka chová tak podivně? Policie i otec čekají na odpověď, ale Layla mlčí. A když konečně promluví, její slova nejenže nic nevysvětlují, ale činí záhadu ještě větší...

Hohoho! Tak tohle byla výborná záležitost. Ze začátku jsem si myslela, že půjde o detektivku a každého druhého jsem podezírala z únosu malé Layly. Ale jak přišlo letadlo a všechny ty rozhovory a flashbacky! Aj karamba! A pak ten závěr. Sakra, je strašně těžký o téhle knize cokoli psát a zároveň nespoilerovat. Všechno je tu trochu jinak, než jak to vypadá, a je to ohromně čtivé. Snad během dvou dnů jsem měla dočteno - takhle skvělé to bylo.

Protože tě miluji není rozhodně poslední knížka od Guillauma a už teď se těším na knihu Budeš tam?, která by měla být laděna více do sci-fi žánru.

Alejandro Jodorowski, Moebius: Šílená ze Sacré Couer

Anotace z cbdb (zkráceno): Pro Alaina Mangela, emeritního profesora ze Sorbonny, sex ztratil veškerý živočišný význam a stal se zdrojem posvátné energie. Začal se oblékat do fialové, která je barvou spirituální otevřenosti, a skoncoval jednou provždy s erekcí. Ne že by byl impotentní, ale svou pohlavnost daroval Bohu. Už se ani nepovažuje za člověka, ale za „duchovního“. Vrátil se k nejčiřejší formě judaismu jako k cestě ke svatosti, vrhl se cele do studia talmudu a otevřel srdce slovům proroků. Jenže pak se všechno pokazilo, Alaina Mangela opustila žena, studenti ho zavrhli jako zpátečníka, který žvaní o barvotiskovém duchovnu… Jen mladá Elizabeth v něm probudila démona chlípnosti, ačkoli ji žádal, ať mu pomáhá odolávat pokušení... Eli-za-bet: neznamená to hebrejsky doslova „prorokův dům“? Alain Mangel vyráží za neslýchaným dobrodružstvím za hranicemi morálky a zdravého rozumu a jeho průvodkyní bude právě Šílená od Sacré-Coeur...

Měla jsem strach z metafyziky a náboženství, kterým má komiks přetékat, ale všechno na sebe tak krásně navazuje, že jsem se necítila ztraceně. Autoři se tu vysmívají vší lidské zaprděnosti a pokaděnosti (doslova) a přicházejí s novým Spasitelem, který by měl zachránit náš svět.

Obrazově je to úchvatné dílko a první dvě třetiny jsem si každý obrázek pečlivě prohlížela. Zbývající třetina je hodně akční a hodně se tu střílí a utíká a tak.

Chvíli mi trvalo se do komiksu začíst, ale jakmile Alain potkal Elisabeth (potkal.. ehm... no spíš jak si to rozdali v kostele), dostane to spád. Elisabeth s Alainem cvičí a on běhá jak poslušný psík. Je to poměrně zvláštní komiks, ale bavil mě. Dokonce mě hodně bavil. A musím říct, že ty kresby se Moebiovi hodně povedly. Ale to už jsem říkala...

Jana Raila Hlavsová: Deníky z krypty

Anotace z cbdb: Deníky o osudu sedmi parašutistů skrývajících se uprostřed nacisty okupované Prahy. Deníky, které nikdy nemohly být napsané, ale jejichž vytvoření bylo inspirováno historickými fakty a dokumenty, vzpomínkami pamětníků a dopisy i deníky padlých účastníků těchto událostí. Kniha autentickou formou líčí vyhrocené okamžiky po atentátu na Reinharda Heydricha až po slavný sedmihodinový boj sedmi parašutistů proti obrovské přesile v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Příběh inspirovaný geniem loci místa, kde se tito muži skutečně ukrývali posledních jednadvacet dnů svého života.

O parašutistech, kteří se podíleli na atentátu na Heydricha, bylo napsáno mnohé. Vlastně skoro všechno, dalo by se říct. Jana Raila Hlavsová přišla ale s něčím novým - vymyslela dialogy, které spolu kluci v kryptě mohli vést. Je to poměrně dost ambiciózní nápad, ale vlastně proč ne.

Děj se odehrává od okamžiku, kdy se Gabčík a Kubiš seberou a vyrazí k zatáčce, do chvíle posledního vydechnutí parašutistů v kryptě. Kluci vedou rozhovory hlavně o svém svědomí, o holkách a dohadují se o tom, co se zrovna asi děje v Protektorátu. Zaujaly mě části s Karlem Čurdou a zase trochu jinak pojatý výslech Ati Moravce - obojí je mrazivé a působí příšerně.

Bohužel redaktor odvedl mizernou práci a kniha je plná překlepů, což výrazně kazí zážitek z četby. Občas jsem se ztrácela v tom, kdo co říká (Josífek, Jožka, Josef). Nicméně i tak je to zajímavý počin a jsem ráda, že jsem se ke knize dostala.

Právě čtu

Dominika Gawliczková: Dominika na cestě Jižní Amerikou

Anotace z cbdb: Metr a půl vysoká Dominika s ještě menší motorkou se vydává sama napříč Jižní Amerikou. Setkává se s padouchy i vzteklými psy, s poruchou i nemocnicí. Být to fikce, čtenář by si řekl, že to autor se zážitky přehnal a Dominika je neohrožená cestovatelka, kterou nic nezastaví. Ona se však bojí úplně všeho a jede dál jen proto, že si myslí, že se to zlepší. Nezlepší. A čím hůř je, tím víc je jasné, že jedinou obranou je dělat si z toho všeho srandu.

Dominiku znám ze Žlutého cirkusu, když předloni (?) jela z Austrálie do Tichomoří s Danem Přibáněm a jeho partou. Tehdy mi přišla jako rozmazlená holka, ale řekla jsem si, že jí dám ještě šanci.

Zatím mám teda pocit, že tak rozmazlená není, ale že naprosto přecenila svoje síly a svou motorku (malý červený skútr značky Honda). Uvidíme, jak to bude dál... Držím jí pěsti, ale asi to bude jízda peklem.

Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě

Anotace z cbdb: Autor u i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?
Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.

Už teď vím, že jsem napřed měla číst knížku a až pak vidět film. No jo, nestalo se, takže znám pointu. Na druhou stranu teď mnohem víc vnímám ty "podivné věci" na pozadí celého příběhu.

Zatím jsem tedy u nějaké třetí kapitoly, tak je ještě brzy na jakékoli soudy, ale je to poměrně čtivé a díky vzpomínání na dětství mám pocit jakési dětské upřímnosti a bezprostřednosti.

Mimochodem film byl výborný a myslím, že se na něj po dočtení knihy znovu podívám.

Denis-Pierre Filippi: Snění

Anotace z cbdb: Coralína Doucetová přijíždí na panství spravované poněkud excentrickým lordem, aby tu dělala guvernantku. Ale rychle zjišťuje, že nic není takové, jak se zdá. Ovšem skutečnost se ani zdaleka nevyrovná snům, které ji začínají v noci navštěvovat.
Lehce erotický viktoriánský příběh kreslený slavným Terrym Dodsonem.

Ještě stále jedu na komiksové vlně a vypadá to, že tenhle žánr jen tak neopustím.

Snění mám zatím na nočním stolku a jen jsem ho zběžně prolistovala, takže zatím vám o něm nedokážu vůbec nic říct. Ale ta obálka je fantastická!

Chimamanda Ngozi Adichie: Feminismus je pro každého

Anotace z cbdb: The New York Times bestseller Se slovem feministka se většina lidí poprvé setká jako s urážkou. Nemají rády muže, pálí podprsenky, baží po moci, chtějí rozvrátit „tradiční“ rodinu. Alespoň takovou zkušenost má úspěšná nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová. Ať už se v pubertě hádala s kamarádem, nebo v románech psala o domácím násilí, vždy narazila na někoho, kdo ji označil za feministku — a nebyla to pochvala. V knižním eseji Feminismus je pro každého se Adichieová s dědictvím feminismu i jeho obrazem vypořádává. Feminismus pro ni není bojem za ženská práva, ale snahou o lepší svět pro všechny. Do klece genderových stereotypů jsou totiž zajati i muži. Konzervativní pojetí maskulinity v jednadvacátém století jim často brání navazovat kvalitní vztahy a projevovat svou pravou osobnost. Feminismus je pro Adichieovou způsob, jak bourat dusivé bariéry mezi lidmi. ---- Vyvážené a vzrušující.- Vogue.

Nastal čas přečíst si zase něco o feminismu. A díky tomu, že Host vydal tuhle a ještě i tuhle knížku, tak jsem si vybrala právě je. Obě. Feminismus je pro každého je přednáškou o tom, jak autorka vnímá feminismus a popisuje v něm prostředí, ze kterého vyšla. Chimamanda je z Afriky a tedy musím říct, že být feministickou černoškou asi musí být hodně složitá situace. Zatím jsem se tématu černošského feminismu jen lehce dotkla prostřednictvím pár knih ve škole, ale tahle přednáška mě zasáhla. Asi tím, jak osobní jde a jak se toho Chimamanda nebojí.

Pro rejpaly: jde o feminismus, který nechce kastrovat muže, ale jde mu o stejná práva mezi ženami a muži.

Uf, to je všechno. Tak zas za týden. Snad to bude příště kratší.

Dočteno podle hous.enky (26. týden)