Dočteno podle hous.enky (23. týden)
9:30
Je tu další pátek a s ním má knižní bilance toho, jaké knihy mi v průběhu uplynulého týdne prošly rukama.
Tentokrát bude úvod ke článku velmi stručný a nahrazuje ho jediná fotografie:
 |
| Poselství napsané bílou křídou hledejte ve výklenku |
A teď hurá na slíbenou statistiku.
Dočteno
Francesca Cavallo, Elena Favilli: Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky
Anotace z cbdb: Sto krátkých příběhů vypráví životní osudy stovky mimořádných žen z minulosti i současnosti. Umělkyně, sportovkyně, vědkyně, političky a další velké osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do historie, inspirují malé i velké čtenáře snít velké sny. Seznámíte se s královnou Alžbětou I., módní návrhářkou Coco Chanel nebo s tenistkou Serenou Williams. Každý medailonek navíc doprovází celostránkové portréty od šedesáti výtvarnic z celého světa.
Krásná knížka, která by podle mého názoru měla zdobit každou (nejen dětskou, ale převážně ji) domácí knihovničku. Nádherné ilustrace, výběr hrdinek jde napříč celým světem i kompletní historií... Jsem nadšená. Spoustu žen jsem neznala, o většině z nich jsem toho už hodně slyšela. Příběhy jsou samozřejmě velmi zjednodušené pro dětského čtenáře, ale kdybych byla malá, tuhle knihu bych milovala. Já ji teda miluju i jako dospělá. Jen Albatros dost podcenil redakční práci, takže se spíš budu vracet k anglicky psané knize, kterou mám taky (ano, TAKY) doma. Navíc to je samá jednoduchá angličtina, takže si navíc procvičím i své jazykové znalosti.
Gabriela Vykypělová, Taťána Šimečková: Honzík a zlobivé hovínko
Anotace z cbdb (zkráceno): Již samotný název naznačuje vlastní zaměření knihy. Jedná se o obrázkovou knihu, ve které text spíše podtrhuje obrazové sdělení. Obrázky slouží jako prostředek k vytvoření prostoru na komunikaci a vytváří bezpečí pro sdílení tak náročného tématu. Tyto dětské problémy vedou velmi často k bolesti, strachu a odmítání použít nočník či toaletu. Tím se vytváří bludný kruh, který vede k zadržování stolice v rektu a to v důsledku může být doprovázeno i enkoprézou. Kniha vybízí k opakovanému čtení a sdílení. Cílem je pochopení a uchopení problému formou dětského projevu. Hlavním hrdinou příběhu je Honzík, jeho věrná kamarádka kočička Frída a zlobivé hovínko, s kterým společně bojují. To dokáže být pěkně záludné a škodolibé a někdy si ani neuvědomuje, jaké problémy Honzíkovi působí. Kočička Frída však Honzíkovým problémům dobře rozumí, protože ani ona vždy nestihne doběhnout na svoji toaletu. Velkou oporou je pro Honzíka jeho moudrá babička Kamila, která mu vše srozumitelně vysvětluje a naučí jej, jak s problémem bojovat. Součástí knihy jsou i pracovní listy pro děti a komentář pro rodiče.
Kolegyni na knize na první pohled zaujalo jméno ústředního hrdiny (a pak zbytek názvu) a mně to celé přišlo už od obálky tak bizarní, že tohle jsem si musela přečíst. Myslím, že Festival otrlého diváka má v podobné literatuře silného spojence.
Nezlehčuju problematiku vyprazdňování u dětí, ale tohle... Tohle je fakt hustýýýý. Pasáže o tom, jak a kde kaká kočička jsou milým odvarem toho, jak a kde kaká Honzík. Do toho ty zvláštní obrázky... Zvláštní obrázky hovínka, které je zlobivé a kterému se nechce do mísy... Bizár nejsilnějšího kalibru. Já mám knihy o bobkách prostě ráda. Kdo by nemiloval knihu O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu?
Oproti Rebelkám tuhle knihu nemám doma a ani si ji pořizovat nehodlám. Bizarní věci mají zůstat v knihovnách...
Henrik Fexeus: Ztracení
Anotace z cbdb (zkráceno): 1. kniha v sérii Poslední iluze.
Napínavá urban fantasy odehrávající se hluboko pod ulicemi dnešního Stockholmu. Když Ky omylem prorazí kladivem zeď ve svém pokoji, objeví za ní něco, co nikdy objevit neměla. Něco, co její život jednou provždy změní. Adam, který bydlí v jiné části města, mezitím pozoruje, jak se mu okolní svět začíná sám od sebe přetvářet před očima, a neví, co si o tom má myslet. Zbláznil se snad? Anebo se stal obětí nějakého nemístného vtipu? Adama na každém kroku sleduje zvláštní stříbrné auto. A taky nějací vytáhlí podivíni v šedém, kterým nejde pořádně vidět do obličeje. Mladík se na útěku před svými pronásledovateli dostane do těsných podzemních tunelů, v nichž se sice nedá volně dýchat, ale zato se v nich dá rychle ztratit. Cesty Adama a Ky se propletou v klaustrofobickém dobrodružství, které je oba přinutí pochybovat o tom, co je skutečnost. Co když je svět kolem nás — ten, o kterém si myslíme, že ho tak dobře známe — opravdu jen iluze?
Napínavá urban fantasy odehrávající se hluboko pod ulicemi dnešního Stockholmu. Když Ky omylem prorazí kladivem zeď ve svém pokoji, objeví za ní něco, co nikdy objevit neměla. Něco, co její život jednou provždy změní. Adam, který bydlí v jiné části města, mezitím pozoruje, jak se mu okolní svět začíná sám od sebe přetvářet před očima, a neví, co si o tom má myslet. Zbláznil se snad? Anebo se stal obětí nějakého nemístného vtipu? Adama na každém kroku sleduje zvláštní stříbrné auto. A taky nějací vytáhlí podivíni v šedém, kterým nejde pořádně vidět do obličeje. Mladík se na útěku před svými pronásledovateli dostane do těsných podzemních tunelů, v nichž se sice nedá volně dýchat, ale zato se v nich dá rychle ztratit. Cesty Adama a Ky se propletou v klaustrofobickém dobrodružství, které je oba přinutí pochybovat o tom, co je skutečnost. Co když je svět kolem nás — ten, o kterém si myslíme, že ho tak dobře známe — opravdu jen iluze?
Čas od času mám chuť vyzkoušet nezčeřené vody nových překladových sci-fi a fantasy knih. Tohle je přesně ten případ.
Ky a Adam jsou dva obyčejní puberťáci, kteří se neznají, ale jejichž osudy se již brzy mají protnout. Adam vidí věci, které by vidět neměl, a kam se hne, tam ho sleduje stříbrné auto. Ky prostě jen prorazí zeď, za kterou narazí na úplně jiný svět...
Nespornou výhodou tohohle románu pro mě byl omezený počet postav. Parta dětí se nijak nerozšiřovala, spíš jich průběžně ubývalo (víte, jak to myslím, muhehe). Druhá skupina se slila do mlhoviny a nebylo podstatné, kdo je kdo. To mi naprosto vyhovuje a jsem za takové romány ráda. Nerada se ztrácím v tom, kdo je kdo.
Uprostřed knihy ale Ztracení trochu ztráceli dech, protože to bylo zoufale neakční. Pořád jen chodili, bloudili, mluvili... Ale pak! Pak se to skvěle rozjelo a mě v tuhle chvíli nejvíc štve, že si hned nemůžu přečíst druhý díl.
Ztracení jsou takovou tou sci-fárnou, kdy se zlo odehrává pod povrchem všedního dne. Henrik Fexeus vás nechá tápat až do poslední chvíle a to mě baví. Co by mě bavilo míň by bylo, kdyby mě nechal tápat do posledního dílu.
Tohle je přesně ten styl na pomezí literatury pro mladé a pro dospělé. Užijí si ji obě skupiny a nemusí si nic vyčítat. Chvílemi mi to připomínalo Blade Runnera, chvílemi klasickou YA záležitost, kdy se v cestě za rozlousknutím všeho objevuje komplikovaný milostný trojúhelník.
Rozhodně velmi zajímavé čtení. A už jsem psala, že už se těším na druhý díl?
Právě čtu
Zatím mám rozečtené jen dvě knihy (a Hemingwaye a v mobilu 15 minus, ale k tomu jsem se teď moc nedostala), takže i tahle část dnešního článku bude poměrně stručná.
José-Luis Bocquet, Catel Muller: Josephine Bakerová
Anotace z cbdb: Josefíně Bakerové bylo dvacet let, když se objevila v Paříži. Během jedné noci se z americké tanečnice stal idol. Fascinovala Picassa, Cocteaua, Le Corbusiera i Simenona. Ve třicátých letech se z ní stala první černošská hvězda světového věhlasu, od Buenos Aires po Vídeň, od Alexandrie po Londýn. Po válce, kdy se angažovala ve francouzském odboji, se rozhodla bojovat proti rasové segregaci. V padesátých letech adoptovala na svém zámečku v Milandes dvanáct sirotků různé pleti. O lásce a svobodě zpívala až do svého posledního vydechnutí. Catel Mullerová a José-Louis Bocquet vyprávějí skrze portrét Josefíny Bakerové příběh první poloviny dvacátého století od Broadwaye po Paříž Bláznivých let. Kniha líčí přijetí Černošské revue ve Francii, líčí angažovanost umělkyně během druhé světové války i po ní. Josefína Bakerová byla první velkou černošskou hvězdou, ale byla hlavně úžasnou ženou, velkou dámou a jedinečnou figurou, která se vepsala do historie. Od počátku dvacátého století až do smrti Josefíny Bakerové v roce 1975 sledujeme krok za krokem, téměř minutu po minutě dráhu té, jejíž život by každodenním bojem v uměleckém horečnatém a neklidném životě.
O Josephine Baker jsem kdysi dávno viděla dokument a naprosto mě okouzlila. Byla jako zjevení v Paříži 20. let. Byla jsem strašně zvědavá na tenhle životopisný komiks a zatím (jsem na 70. straně) je to výborné. Všechno to na sebe logicky navazuje, nemáte pocit, že autoři kamkoli spěchají, vše se odvíjí postupně, souvztažně - dá-li se to tak říct. Trochu mě děsil rozsah komiksu, protože přece jen šest set stran je poměrně dost, ale byla to zbytečná obava. Je to čtivé a poutavé.
Michal Škombár: Na rozhraní dvoch svetov
Anotace z cbdb: William už neraz myslel na samovraždu, ale komu to nepreblesklo hlavou ešte ani raz v živote? Nemôcť nikdy zaspať je darom aj prekliatím zároveň. A týmto handicapom bol na planéte obdarovaný každý ctihodný občan. Ako malý býval William nesmierne šťastný, že nemusí vykonávať tú čudesnú činnosť, o ktorej netušil, že kdesi v hĺbke stále existuje. No keď ste starší a morený v práci deň čo deň, odrazu sa vo vašom vnútri začne rozvíjať istá nebezpečná túžba. Nemusieť pohnúť ničím na svojom tele. Spánok sa ho snažil potajomky premôcť. William však nevedel, ako to spraviť. Nepoznal postup. Túžil aspoň raz v živote zakúsiť neopísateľný pocit voľnosti. Po dovŕšení toho najlepšieho veku, dvadsať rokov, mu vpichli pod kožu tekutinu. Tá zastavila jeho starnutie. Preto planétu obývali len ľudia prevtelení do mladíckej podoby. Rodiny, ktoré žili v manželstve takmer už veky, neboli obmedzené na počty detí. Krajina však nebola napriek tomu nikdy preľudnená, za čo mohli hlavne samovraždy, vraždy, neplodnosť, zrútenie sa, čo nakoniec opäť viedlo väčšinou len k samovražde. Všetko vyzeralo na oko prekrásne. Počatie nového života sa tu zakaždým rovnalo veľkému zázraku a bolo hodné aj bujarej oslavy.
Bylo opět na čase přibrat do týmu slovenskou knihu z projektu Podporujme slovenských autorov, pro který píšu recenze. Tentokrát jsem sáhla po tomhle sci-fi/fantasy a jsem na to hodně zvědavá, protože s tímhle žánrem slovenské literatury se setkávám poprvé.
Zatím mě zarazilo, že tam jsou jen samé mužské postavy. Fakt samí chlapi, o ženách se tam nemluví. Všude pracují chlapi, chlapi žijí spolu, chodí spolu na pivo. Takže čekám, kdy se objeví nějaká ženská hrdinka. Jakmile to přijde, dám vám vědět.
No a víc se dozvíte zase příští pátek. Zkoušíme s togaf průběžně házet nějaké mikro postřehy i na Facebook, ale zatím nám to moc nejde. Snad se v tom brzy zlepšíme a vy nebudete muset vždycky celý týden, než si budete moct přečíst o tom, co právě čteme.
0 Comments