Čtenářská výzva: listopad

10:00

Blíží se konec roku, a tak jsme se v listopadu vyzvaly k dočtení odložené knihy. Jak to dopadlo? Inu překvapivě dobře. A výběr druhé knihy jsem nechaly na té druhé. A byly jsme k sobě hodné a vybraly si navzájem ne příliš rozsáhlé nebo náročné knihy. A co konkrétně jsme četly?

Pokračovat ve čtení

DOČÍST KNIHU, KTEROU JSTE ODLOŽILI JAKO NEDOČTENOU

Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bogamba

Anotace z cbdb: Výbor ze starých Vonnegutových povídek, které vyšly pouze časopisecky zhruba před čtyřiceti lety a víc, si na samém sklonku končícího století vymyslel autorův dlouholetý přítel a kritik Peter Reed z katedry anglistiky na Minnesotské univerzitě. Budiž mu za to dík. Potěšil tím nejen slavného spisovatele, ale hlavně řady čtenářů, kterým by se tyto povídky jinak už asi nikdy nedostaly do rukou. To období, z něhož pocházejí, jsou léta 1954 - 1961, na než v úvodu Vonnegut vzpomíná jako na zlatou éru časopiseckých povídek. Bylo to v době, kdy dodavatelem zábavných příběhů pro volný čas obyvatel, jímž se brzy nato stala televize, byla řada časopisů, které sháněly a otiskovaly povídky. Místo koukání na televizi se relaxovalo v křesle s časopisem v ruce. Při čtení této knihy nás musí napadnout „staré dobré časy", kdy ještě i zábava bývala inteligentní. Člověk aby začal litovat, že ta éra už je pryč. Kurt Vonnegut je jedním z mála nestorů moderní americké literatury, který má dar chytře a humorně zároveň, se smysluplným vzkazem pro celý svět, vyprávět příběhy, které se vám chce číst i dnes, třebaže je po éře povídek, a které se budou číst i za sto let, protože jejich chytlavost nemizí s časem. Vonnegut je od přírody vypravěč, má o čem mluvit a ví přesně, co chce říct.

Povídková kniha mi ležela v mobilu asi víc než rok. Nebyla špatná, ale povídky mě nenalákaly natolik, abych byla v pokušení číst je i jindy než v opravdové nouzi (po ruce jsem neměla jinou knihu, knihovna byla zavřená a knihkupectví daleko). První povídky, které jsem četla už loni se mi trochu vykouřily z hlavy. Zůstal mi ale po nich takový lechce sentimentální pocit. Vonnegut píše velmi dobově. Z těchto povídek jsou cítit padesátá léta, rozevláté sukně, šovinismus a cigarety. Sem tam si přečíst jednu povídku je ideální, nezahltila jsem se atmosférou, která by mi v románu asi vadila. Poroz ale! Vonnegutovy romány to je jiná káva! Ty jsou nadčasové. Takže někdy si zase do mobilu jeho povídky stáhnu, ale nebudu si klást nerealistické cíle (jako dočíst do 12 měsíců).

/togaf/

Neal Shusterman: Bez šance

Anotace z cbdb: Fascinující a temná dystopie ze světa, kde společnost zavedla nový zákon: Každé dítě má právo na život od chvíle početí až do věku třinácti let. Mezi třinácti a osmnácti je ale na rodičích, jestli ho vychovají až do dospělosti, anebo ho pošlou… rozpojit. Tohle nenápadné slovo znamená, že problémové děti, sirotci, anebo prostě ty, které v sobě mají příliš vzdoru, jsou odeslány do sběrných táborů, kde jsou jejich těla rozebrána a orgány předány těm, co je potřebují. Takže technicky žijí dál – alespoň to dětem říkají. Tři z nich, Connor, Risa a Lev, se setkávají v táboře a ani na okamžik nemají chuť žít dál…rozpojení. Jedinou šancí je útěk.

Dystopický román Bez šance je knihou, kterou byste si rozhodně měli přečíst. Ač je kniha označována samolepkou young adult, její přesah je mnohem delší a významnější.

V budoucnosti existuje svět, kdy si jakoukoli nemocnou část těla můžete nechat nahradit částí novou, zdravou, bezchybnou, mladou. Svět je zalitý sluncem, všechno funguje krásně... Dokud nezjistíte, že části těla někdo musí dodávat, někdo s nimi musí obchodovat a celá ta mašinérie je mnohem hnusnější a komplikovanější, než se zezačátku zdá.

Příběh sledujeme očima tří dětí určených k rozpojení - Connor, Risa a Lev. Každého k rozpojení vedou jiné důvody/záminky, ale skončit mají všichni stejně. Společné mají ale i to, že ani jeden z nich netouží po takovém konci. A tak se rozhodnou vzdorovat...

Wau! Už jsem říkala, že Bez šance je skvělý román? Tak ještě jednou: je to skvěle napsané. Střídání vypravěčů byl perfektní nápad, protože čtenář má dojem uceleného zážitku: vše vidíme očima toho, kdo právě stojí v popředí děje. Je tu spousta akce, filosofie, násilí a dojde i na pár láskyplných momentů a prozření. No zkrátka přesně to, o čem mě baví číst.

Knížku jsem měla půjčenou rok a k jejímu přečtení jsem se dlouho odhodlávala. Jakmile jsem ale začala, měla jsem za týden dočteno. Super, super. Doufám, že u nás vyjde další díl, protože ve čtení anglicky napsaných knih si zatím nejsem dostatečně jistá....Že by obsah další čtenářské výzvy, muhehe...

PŘEČÍT KNIHU, KTEROU MI DOPORUČÍ TOGAF/HOUS.ENKA

Matt Haig: Radleyovi

Anotace z cbdb: Zdá se, že manželé Radleyovi, lékař Peter a jeho žena Helen, žijí naprosto normálně - bydlí na poklidném anglickém předměstí v krásném domě, klábosí se sousedy, navštěvují pravidelný čtenářský kroužek a zažívají obvyklé krize manželského páru středního věku. Jejich dospívající děti, Klára a Rowan, prožívají své teenagerské bolístky, stud a zlobu stejně jako většina jejich vrstevníků. Ale přece je na Radleyových něco zvláštního. Proč kolem jejich domu utichá zpěv ptáků a bzukot hmyzu? Proč se všichni členové rodiny pečlivě mažou opalovacím krémem 60+? Radleyovi jsou upíři. Manželé se snaží žít naprosto obyčejně, aby ani jejich děti neodhalily tohle strašné tajemství. Bez krve se totiž klidně obejdou - je to pro ně jen silná a lákavá droga umocňující jejich nadpřirozené schopnosti, jíž se snaží vyhýbat stejně jako lidé alkoholu nebo kávě. Jsou přísnými abstinenty i na poli milování, protože to je bez sání krve jen „objímání v pohybu“. Podle pokynů Příručky abstinenta dělají prostě všechno pro to, aby i nadále zůstali co nejvíc „normální“. Život v utajení probíhá celkem hladce a ordinérně, dokud jejich dceru Kláru nenapadne opilý spolužák a ona jej neroztrhá na cucky. Zavedené rodinné pořádky se obracejí vzhůru nohama a příjezd strýčka Willa, tradičního a krvelačného upíra, pohromu ještě znásobí. Následuje série zábavných a šílených událostí, které testují rodinné vztahy a s černým humorem odpovídají na otázku: Stojí za to popírat svou vlastní přirozenost?

Hous.enka mi vybrala knihu o upírech. Sama z ní měla smíšené pocity a po dočtení s ní musím souhlasit. Na jednu stranu výborná kniha a na druhou tam je cosi...cosi nudného. A hlavně Radleyovi není román pro děti. Nemluví se v něm sice vulgárně, sem tam se objeví sexuální narážka, ale hlavní důvod, proč Radleyovi není román pro děti je jeho téma. Ne upíři, ale odpovědnost, potlačování vlastního já, temné sklony v lidech a zrada a odpuštění. Upířina je vlastně jen lákavé pozadí. Matt Haig píše velmi rozvláčně a poeticky, což mě zvláště ke konci rozčilovalo, protože děj byl napínaví a já už chtěla vědět, jak to teda sakra dopadne a ne si číst o kouskách roztříštěného skla třpytícího se na sedačce auta. Ale jinak je to výborná kniha, moc se mi líbilo, jak vyřešil upíří abstinování, všechny ty negativní dopady na tělesnou i psychickou stránku upírů. Líbil se mi i duševní boje upírů a zvlášť Helenin boj za rodinu. I pouto konverze bylo výborně vymyšleno a popsáno. Snad jen ten konec je příliš young adult. Ale tak odpouštím mu to – koneckonců je kniha opravdu určena mladým dospělým.

/togaf/

JAZ: Opráski sčeskí historje

Anotace z cbdb: Znáte skutečné příběhy Cylira a Metojeda, Fridexe Falcskiho, Zmikunda Lucembruskiho nebo Dementa Kutwalda? Víte, jak se skutečně staly významné události historie českých zemí? Pokud si myslíte, že ano, OPRÁSKI SČESKÍ HISTORIE vám dokáží, že ne! Velikán českých dějin a ústřední postava oprásků Zmikund Lucembruski je v knize popisován takto: „Velmi schopní chlapík, žeje aš s poďivem, žeho Češi nemaj vůbec ráďi. Narosďíl ot ěho bráhci Valcava IV., coš bil oběktivňě magor. Po slavním taťinkovi to nemňel lechkí, a protože bil mlaší sin, zbili naněj jen Uhri.“ No, nekupte to! Za „nakradatelství Garda“ bychom chtěli poděkovat „historickímu ústafu“, že jsme byli vybráni z mnoha kandidátů a mohli jsme tento cenný klenot české literatury, vyskytující se doposud pouze na sociálních sítích, vydat knižně. A pokud se vám to nelíbí, tak SE STIM SMIŘte!

Dlouho předlouho mě togaf přemlouvala, abych se podívala aspoň do prvního sešitu Oprásků. A já dlouho předlouho tvrdila, že to rozhodně neudělám, protože ač miluju historii, tak ještě víc ráda mám český jazyk a to, co s ním dělá člověk, který si nechává říkat jaz, mě děsí. A jaké bylo nakonec moje první setkání s Opráskama?

Inu přesně takové, jakého jsem se obávala: přes prznění češtiny jsem se nedokázala přenést. Obdivuju jazovy historické znalosti a jeho cit pro detaily (na čtyřech obrázcích zachytit historickou událost a ještě přidat fórek - to si zasluhuje respekt), ale ta čeština je opravdu otřesná. Bylo to pro mě jako číst knihu ve staročeštině - zdánlivě to vypadá jako čeština, ale potřebujete to přečíst nahlas, abyste pochopili, oč jde.

Abych to ale jen nehanila, tak se mi líbilo ztvárnění postavy malého Zikmunda a vůbec informace o něm (není to tak černo-bílé, jak nám tvrdili v hodinách dějepisu). Anebo mám ráda epitafy, které jaz čas od času publikuje na Facebooku. Ale to je asi tak všechno...

Do další knihy se rozhodně nepustím, jako ukázka stačilo.

/hous.enka/

Shrnutí naší čtenářské výzvy:

1. Kniha přečtená za jediný den