togaf a její knihy (20. týden 2019)
14:31
Zdravím vás u nového článku! Než se vrhneme na mé přečtené knihy z uplynulého týdne, trochu si tu zavzpomínám na nečtenářské události. Vlastně se mi tu z pondělních článků stává takový (cenzurovaný) deníček. Ve středu jsem si zajela do Dobříše na divadelní představení amatérského souboru. Už dlouho jsem na ochotnících nebyla, pokud to máte stejně, tak vám rychle shrnu, jak to chodí: vstupné dobrovolné, víno zhruba za polovinu než v Praze a velmi neformální oblečení diváků. Samotné představení byla komedie z prostředí železnice. Železničářské vtípky mě bavily, na rozdíl od poněkud přízemních lidových vtípků a narážek. Raději zůstanu u profesionálních souborů. I když jednou za čas neuškodí podívat se i na amatéry.
Dlouho plánovanou akcí byl tradiční pochod Praha - Prčice. Já jsem letos šla po druhé. Loni jsme šly ze Sedlčan, letos ze Střezimíře. Loni jsme šly ve dvou, letos mi má pochodová kolegyně odřekla, takže jsem hledala náhradu. A našla jsem hned dvě náhrady! Jedna lepší než druhá. Sedlčanská i střezimířská trasa měly mít zhruba 30 km. Já o sobě vím, že nad dvacet kilometrů mě začne chůze bolet. Ať dělám, co dělám, objeví se mi na nohou puchýře. Takže když jsme letos stáli nad Moníncem a můj krokoměr udával 30 km a Prčice byly jen malá vesnička na obzoru, tušila jsem zradu. Po malém bloudění v Prčicích praskajících ve švech jsem nakonec nachodila přes 40 km. Co vám budu povídat, bolelo to. Davy lidí a puchýře, to nezní zrovna lákavě, co? Nevím, jak to vysvětlit, ale líbí se mi být součástí takovéto akce. A v léčbě puchýřů jsem mistr. V sobotu večer jsem bolestí skučela a dneska jdu běhat. Možná jsem trochu drama queen. Plán na letošní rok zní: vyřešit problém s puchýři! | ||
| Okolí bylo vážně parádní a počasí taky. |
V neděli jsem si léčila nohy a měla dostatek času na čtení. Mám totiž rozečtený třetí díl Akt Illuminae, a to je pořádná bichle. Doufám, že ji během tohoto týdne dočtu a příští pondělí vám poreferuji, jak se mi to líbilo.
Agatha Christie: Vražda Rogera Ackroyda (komiks)
Anotace z cbdb: Rok poté, co paní Ferrarsová přijde za podivných okolností o
manžela, stane se i ona sama svým způsobem obětí. Byla to sebevražda,
nebo ji někdo otrávil? Když záhy zemře i její nápadník pan Ackroyd, není
už o čem pochybovat. Jaká je však pravá tvář těchto událostí? Na scénu
vstupuje Hercule Poirot... Podle znalců je tento román Agathy Christie z
roku 1926 autorčiným mistrovským dílem. Detektivní záhada v precizních
kresbách Bruna Lacharda tu ožívá i s celou svou chmurnou psychologií.
Jako velká fanynka Agathy Christie jsem na komiks s Poirotem byla
hodně zvědavá. Vraždu Rogera Ackroyda zdám pouze v televizním
zpracování. Komiks dobře využívá kontrast přímých komentářů a promluv
mimo obraz. Nicméně postav je na scéně tolik, že kdybych předlohu
neznala i pozpátku, tak se asi ztrácím. Kresba je taková zvláštně ostrá.
Ostré linie a podivné nepříjemné barvy se moc nehodí ke staromilské
detektivce. Ale tvůrcům se podařilo zachovat atmosféru i vtípky s
komolením Poirotova jména, takže jsem vlastně spokojená a ráda si přečtu
další komiks na motivy některého z děl Agathy.
Daniela Schreiter: Stínka (Jaké to je být jiná?)
Anotace z cbdb (zkráceno): Mnozí lidé, kterým jsem řekla o svém autismu, byli zpočátku velmi
překvapení. Spojovali s tímto pojmem v první řade určité filmové
postavy, vysoce nadané, ale sociálně méně obdařené lidi, anebo klišé o
kývajícím se dítěti, které nechce, aby se na ně sahalo.
Zároveň jsem měla velký strach dotýkat se tohoto tématu, založený především na chybných informacích. A tak jsem se snažila jim svůj autismus popsat.
Zároveň jsem měla velký strach dotýkat se tohoto tématu, založený především na chybných informacích. A tak jsem se snažila jim svůj autismus popsat.
Stínka je jedna obyčejná holka z Německa, která má Aspergerův
syndrom. Daniela se snaží (a daří se jí to) přiblížit vnímání lidí s
poruchou autistického spektra lidem, kteří jsou NA (nejsou autisti).
Dává přitom důraz na to, že tyto konkrétní problémy a nadání jsou JEN
JEJÍ. Že každý autista je jiný a neměli bychom zobecňovat. Daniela je
moc sympatická a dokáže popsat Aspergerův syndrom jako něco, co vám
nutně nemusí ničit život. Tak třeba obyčejný květinový vzor na závěsech
je pro ni úplná přehlídka tvorů a zvířat. Obdivovala jsem její přístup k
problémům. A kresba je taky moc příjemná. Fakt, že si autisti občas
připadají jako by byli z jiné planety, tu zastupují mimozemská tykadla,
která svému komiksovému já Daniela přikreslí pokaždé, když zobrazuje
situaci, kdy si připadala jako mimozemšťan.
Tak zase za týden. Snad s dočteným Obsidiem a nějakou fotkou z poutě. Chystám se totiž na pouť a hlavně se chystám na cukrovou vatu. Tu miluju. A taky doufám, že nebude pršet, protože jíst cukrovou vadu v dešti není zrovna důstojný zážitek.
0 Comments