Dočteno podle hous.enky (18. -19. týden 2019)
9:54
V poslední době si v pátky beru volno, které trávím mimo domov, tedy mimo počítač. A přijde mi divné publikovat své tradiční články v netradiční den, jakým například sobota bezesporu je. A tak vždycky počkám na další pátek, až se mi to malinko nakupí. Většinou se mi nakupily dočtené knihy. Jenže v uplynulých dvou týdnech jsem zřejmě četla málo, zato jsem měla spoustu skvělých zážitků. Zvu vás tedy na exkurzi do své minulosti, muhehe.
Minulý týden byl výjimečný tím, že by 2. května měla narozky Ejmy. Možná už víte, že Ejmy je moje jokršírka. Byla mojí jorkšírkou. No a protože by minulý týden měla narozeniny, chtěla jsem ty její narozky oslavit (to je hodně divný slovo v tomhle kontextu, ale rozumíte mi, ne?) na nějakém výjimečném místě. Dlouho jsem přemýšlela, jaké místo by to mělo být. Koukala jsem po letenkách po Evropě (a taky na chvíli jsem koukala na letenky do kanadského Vancouveru), ale pořád jsem váhala a nebyla si jistá. A pak mě napadl Berlín!
S togaf posledních pár let objíždíme města začínající písmenem B: byly jsme v Bratislavě, v Budapešti i v Barceloně. Dokonce i na Brno opět došlo! A loni jsem byla v Bretani. Takže béčko bylo jasné. A protože letos na podzim to bude třicet let, kdy se začala drobit berlínská zeď, měla jsem jasno. Musím vidět berlínskou zeď! A Checkpoint Charlie! A Braniborskou bránu! A říšskej parlament, nad kterém v jedné mé oblíbené PC hře vlaje vlajka a kde jsem strávila několik hodin se svým bráchou, když jsme před patnácti lety tu hru hráli. A tak jsme jeli...
Následuje série fotek z Berlína:
 |
| Berlínská zeď. Překvapilo mě, že z ní zbyl takový celistvý kus. A naprosto mě okouzlily kresby, které na ně namalovali (místní?) umělci. |
 |
| Asi nejznámější kus berlínské zdi: Brežněv líbá Honeckera. Kovaný stalinista Erich Honecker stál v čele NDR dlouhých osmnáct let. |
 |
| Ve městě zjistíte, kudy přesně kdysi zeď vedla. |
 |
| Braniborská brána a napravo za ní (není vidět) stojí parlament, kam naše kroky následně směřovaly. |
 |
| Kupole na parlamentu. Dnes se mu říká Německý spolkový sněm. Je to právě ta budova, která byla v roce 1933 úmyslně zapálena fašisty, z čehož obvinili německé komunisty. Celá akce je známá jako požár Říšského sněmu a považuju se začátek nacistické éry v Německu. |
 |
| Ač ze zásady nepřidávám fotky, na kterých jsem já nebo moji blízcí, tady udělám výjimku. Berlínský medvěd, který miluje Berlín. |
A jak se mi líbil Berlín? Byla jsem tam jen velmi krátce na to, abych město hodnotila, ale na první pohled mi přišlo stále jasně patrné, kudy vedly hranice mezi západem a východem. Západ je plný nádherných velkých domů a proudí jím tisíce cizinců. Na východní straně zdi jsem měla dojem, jako bych se ocitla na Jižním Městě: celá řada nových kancelářských budov, ale nic, kde byste chtěli trávit čas. Obojí mi přijde trochu extrémní a těžko říct, kde dnes leží ten "skutečný" Berlín. Třeba se to dozvím na nějaké své další návštěvě, kdoví.
Druhou velkou akcí byl knižní veletrh Svět knihy. Na něm jsem byla ve čtvrtek. Ale protože jsem se o Berlínu malinko rozepsala, nechám si to na zítřejší mimořádný článek. Dnes jen rychlý pohled na všechno, co jsem si domů z veletrhu přinesla:
Tak a teď už se konečně můžeme vrhnout na moje dočtené knihy, uf.
Dočteno
Yossi Ghinsberg: Ztracen v džungli
Anotace z cbdb: Mladý Izraelec Yossi se po ukončení armádní služby vydává za novými zážitky do Jižní Ameriky. V touze po opravdovém dobrodružství se rozhodne opustit běžné turistické trasy a společně se dvěma přáteli, jež si na tomto kontinentu našel, a rakouským průvodcem, který zde žije již řadu let, podniknout výpravu do džungle, za nádhernou přírodou a divokými kmeny, kterých se dosud nedotkla civilizace. Namáhavá, ale zpočátku zábavná expedice se však záhy zvrtne. Kvůli vzájemným neshodám se skupina rozdělí a po nešťastné nehodě na voru se Yossi ocitne docela sám v jednom z nejnebezpečnějších prostředí na světě. Bez nože, bez mapy nebo odpovídajícího výcviku si musí sám v džungli obstarat jídlo a přístřeší. Když mu v bouřlivém počasí začne uhnívat maso na chodidlech a on docela ztratí představu o tom, kde je, začíná pochybovat, jestli se ještě kdy vůbec vrátí zpátky…
Před pár měsíci nám María, naše lektorka angličtiny, na hodině rozdala článek o chlapíkovi, co se ztratil v džungli. Vypadalo to, že umře, ale díky své odvaze, statečnosti a hlavně díky ohromnému množství štěstí se zachránil. Ano, byl to Yossi. A pak jsem zjistila, že o svém putování džunglí napsal knihu. A že vznikl i film, kde Yossiho hraje Harry Potter! A tak jsem si letošní jaro jela na yossijské vlně.
Hodně dlouho mi trvalo se do knihy začíst. Neustále jsem se ztrácela ve třech hlavních postavách. Ano, každý byl úplně jiný, ale já se v nich začala orientovat až ve chvíli, kdy se rozdělili. No neva. Ale pak přišlo putování džunglí a to se mi hodně líbilo. Bylo to hodně syrové a surové (komáři, pijavice, klacek v zadku, puma), ale nedalo se přestat číst. A pak začal mít Yossi vidiny. A to bylo hodně zlý. Ve smyslu, že mi to přišlo jako zbytečné zdržování od děje. Jakmile přišli termiti, byla jsem už poměrně otřesená všemi těmi zážitky a byla jsem ráda, že to nakonec skončilo.
Ve filmu byly ty scény po záchraně malinko intenzivnější a celý příběh tu tím dostal nový náboj. V knize tolik nevyniklo následné Yossiho cestování po světě a touha zjistit pravdu.
Román se mi líbil a velmi kladně hodnotím, že se příběh opravdu stal. Mě by do jihoamerické džungle nedostal nikdo, brrr. Nejsem ten typ dobrodruha.
Emily Dickinson: Duše má být vždy dokořán
Anotace z cbdb: Kniha veršů americké básnířky Emily Dickinson, jejíž překlad vychází ze souborného vydání The Complete Poems of Emily Dickinson z roku 1984. Básně jsou číslovány a chronologicky řazeny.
Čas od času mám chuť na poezii. Taky na dortíky, ale o těch bude řeč příště. A nedávno jsem si v Levných knihách koupila tuhle sbírku Emily Dickinsonové, abych zjistila, jakou poezii vlastně píše.
Nevím, jestli je to mizerným překladem, nebo podivínstvím samotné autorky, ale básně mi přišly příšerné. Tematicky jsou o všem možném, nejlépe když autorka prolne dvě myšlenky v jedné básni. Metafory jsou možná neotřelé, ale taky zcela nezřetelné a nejasné.
Básně jsem se snažila číst v různém rozpoložení a v nejrůznějších denních (a nočních dobách), ale pokaždé to bylo špatné. Brrr. A to mám poezii 19. století ráda. Ať už jde o Nerudu, Máchu nebo prokleté básníky. Tohle je knížka, která se již brzy podívá buď do knihobudky nebo do knihovničky někoho dalšího. A přitom má tak hezkou obálku. Škoda.
Jakub Čech: Jakubův cestovní deník 2
Anotace z cbdb: Do svých čtyřiceti jsem jen pracoval nebo se válel na gauči. Pak jsem začal chodit. V roce 2018 jsem už podruhé stanul na hranici Mexika a USA, abych tentokrát s lehkým batohem a kanadskou parťačkou došel do Kanady po hřebeni Skalistých hor a zjistil, proč se v souvislosti s 4 500 km dlouhým Continental Divide Trailem používá věta „Obejmi brutalitu.“ Co bude těžší? Projít divočinou, nebo sladit rozdílné představy o společném fungování?
Jakubův první cestovní deník měl vzal na legendární PCT, kterou šla Reese Whiterspoon ve filmu Divočina a já měla pocit, že si tuhle trasu taky musím projít. Spousta zážitků, parta dobrodruhů kolem a nekonečný čas a prostor na rozjímání.
Ve své druhé knize jde Jakub trasu CDT, která vede od mexické pouště přes led až do Kanady a je mnohem drsnější než ta, kterou šel před dvěma lety. Tentokrát jde Jakub s parťačkou Sarah, protože chce svému poutnictví přidat i sociální charakter. V tom se tedy obě trasy liší. Jinak jsou Jakubovy zápisky velmi podobné. Podobně skvělé. Já toho chlapa prostě miluju. Zbožňuju jeho humor, jeho styl cesty se mi líbí i to, že se s věcmi moc nemazlí a prostě jde. Ach, chtěla bych mít jeho nadhled.
Skály a tří tisícové hory celému trailu dodávají punc nebezpečí, což knize samozřejmě prospívá. Naštěstí ale ta klukovská upřímnost, kterou jsem cítila z první Jakubovy knihy, i v tomhle deníku zůstává a já se těším, až si s Jakubem zase někam vyšlápneme. Brala bych i ty Tatry, které na konci zmiňuješ.
Právě čtu
V mobilu mi dělá společnost hororová Vězněná od Pavla Renčína. Zatím z toho mám pocit, jako by tam někdo jel na nějakých pilulích, tak uvidíme, jakým směrem se to rozjede. Na nočním stolku mi stále leží Obsidio, které jsem načala včera v noci, ale hned po pár stránkách jsem usnula. O víkendu bych s ním chtěla hodně pohnout, tak uvidím, jestli se mi to povede. Snad bude pršet a my budem muset zůstat doma u kamen. To by se mi vlastně dost líbilo.
0 Comments