Dočteno podle hous.enky (20. týden 2019)

9:00

Opět se hlásím po sedmi dnech! Je to se mnou na dobré cestě, vracím se ke svým pátečním článkům pravidelně. Tedy pokud to vezmeme tak, že jsem napsala článek minulý pátek a dokopala jsem se napsat i ten dnešním. Malý krůček pro hous.enku, obrovský krok... No nechám to být.


 

Jaký byl můj uplynulý týden? Vlastně se nic moc nestalo. Jo, já vím, tak mluvím o většině svých dnů, ale tentokrát je to tak. V pátek odpoledne jsem byla s togaf omrknout zrekonstruované národní muzeum (o tom už jste tu četli) a pak jsme šly na pivo s pár společnými přáteli.

Pár z nich jsem dosud neznala, ale vyklubal se z toho příjemný večer strávený ve společnosti fajn lidí. Jen bych podotkla, že jsme byli v Kozlovně na Tyláku a měla jsem občas pocit, jako bych seděla v McDonaldu. Takové unifikované místo bez jakékoli duše. Ale když jste s přáteli, je vlastně jedno, kde se nacházíte. Jo a před Kozlovnou  je fajn stánek s langošemi, kam jsme si s togaf před setkáním odskočily na večeři. Ano, byla to prasárna. Ale tenhle týden jsem měla po dvě večeře zeleninový salát, tak se snad už skóre srovnalo.

Dortík z Erhartovy cukrárny. Kokos a marcipán politý bílou čokoládou. Uááá. Měla jsem co dělat, abych ho zmákla. Ale povedlo se, muhehe.
V neděli jsem upekla dort (míša řezy v dortové formě, protože v dortové podobě každý dezert chutná mnohem líp) a s M. jsme vyrazili na návštěvu k našim a pak k jeho mamce. Uf. Byla to pěkně náročná neděle a mám pocit, že míšu zas dlouho nemusím. Měla jsem totiž jednu porci hned po obědě u našich a druhou porci u M. mamky. A do tvarohu jsem přidala jen smetanu a dvě lžičky cukru - úplně jsem vynechala máslo, protože nejsem fanynkou máslových dortů, a musím říct, že dort chutnal skvěle. Jen jsem ho samozřejmě nestihla vyfotit... Ale vzhledem k tomu, že neumím moc fotit, to ani nevadí, protože by na fotce vypadal docela průměrně.

Napůl snědený princeznin dort z Ikey. I zpětně mi přijde fotogeničtější než můj míša.
 
 
Pokud jde o čtení, tak jsem tenhle týden nedočetla žádnou knihu. Ano, jsem stejně v šoku jako vy. Ale možná to bude tím, že jsem si do mobilu nainstalovala hru Stranger things...
 
Na začátku hry hrajete za šerifa Hoopera a hledáte po městě ztracené děti. Každé z dětí vězí v nějakém dungeonu (hmmmm v lokaci, kterou se musíte probít až nakonec), odkud je musíte osvobodit. Čeká vás spousta chození, pobíhání a střílení ve stylu 80. let a mě hra nadchla.
Navíc není nijak obtížná na ovládání (prostě ťukáte, kam má postava jít, nebo ťukáte na věci/lidi, které chcete prozkoumat). Taky se mi líbilo, že na tu lehčí obtížnost nebyli bossové nijak tuzí a přehnaně jsem u bojů neklela.
 
Když jsme u klení u her, tak jsem teď zaseklá v jedné kampani v Heroes of Might and Magic III. Hraju stylem, že chci prozkoumat celou mapu, podmanit si všechna království a být fakt silná a až nakonec jdu za finálovým bossem. Teď to vypadá, že ho budu muset jít porazit hned, jak to půjde, protože u mého hradu se objevila parta heroesů, kteří mi dávaj strašně na zadek. No, týden jsem si od hraní Heroese dala pauzu a furt to promýšlím no.
 
V týdnu jsem tedy většinou četla jen na cestách a podle toho vypadá má čtecí statistika. A přitom čtu tak skvělé knihy!
 

Dočteno

 
Nic. Ani jeden kousek. A proto popojedem a mrkneme se na kategorii Právě čtu. Takže:
 

Právě čtu

 
Hm tady bych se zas měla malinko uklidnit, protože toho mám rozečteného poměrně dost. Stále oddaluju čtení A monster calls. Proč? No protože angličtina, muhehe. To byl zase nápad... Dál mám rozečtené Tady a teď, což je postapo young adult román, což mi sedí, ale teď to šlo trochu do ústraní. Důvod? Obsidio!
 

Amie Kaufman, Jay Kristoff: Obidio

Třetí díl série Akta Iluminae začíná naprosto stejně jako jeho předchozí dva bráchové: prvních padesát stran jsem naprosto ztracená v textu i v postavách. Prolínají se tu postavy z dřívějška a já se musím zorientovat. Svým objemem je Obsidio vhodné do křesla a navíc potřebuju aspoň hodinu na začtení se. A to se mi zatím nepovedlo.
Zatím jsem četla dvakrát po půlhodině a za srdce mě to nechytlo. Ale listovala jsem si dopředu a už na straně 130 se objeví SPIRO, tak se o víkendu musím kousnout a aspoň do půlky se dostat. Věřím, že pak už to čtení půjde samo, jako tomu bylo v prvních dvou dílech.
 
 
 

Vasilij Mahaněnko: Karmadontova šachovnice

A mám tu pátý díl Cesty šamana. Och, na něj jsem se tak těšila! Tuhle knihu tahám v kabelce (výhoda paperbacku zabaleného v látkovém obale), takže nejpozději dnes ji dočtu.
Karmadontova šachovnice nabízí to, co jsem našla v předchozích dílech: počítačovou hru, kterou hraje Daniel-Mahan, který se snaží plnit úkoly a zachránit svět Barliony.
Mám ráda Danielovu postavu, takže mu strašně fandím a jsem ráda, že se mu daří plnit úkoly tak dobře. V tomhle díle se mi zatím nejvíc líbil úkol s mlékařem a babičkou (připomněl mi vlky - tuším - ze třetího dílu), ale teď mu dost konkuruje útěk z vězení a setkání s piráty.
Miluju žánr litrpg a Mahaněnko naprosto vystihl podstatu tohoto žánru. Možná spíš souzním s jeho psaním. No v každém případě se do herního světa jeho Barliony moc ráda vracím a potkávám staré známé.
A taky teď přemýšlím, že je to asi jediný pátý díl nějaké série, kterou jsem kdy četla. Samozřejmě kromě Harryho. A už se těším na další díly, které mám FantomPrint vydat. A to jsem ještě nedočetla pětku!
 

You Might Also Like

0 Comments

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz