Dočteno podle hous.enky (21. týden 2019)
12:00
Českou republikou se přehnaly deště, ale u pátečního článku opět sluníčko krásně hřeje. Všichni ale víme, že je to falešné a že pokud čtete článek v sobotu, nejspíš už zase prší. Ať je to jakkoli, přeji vám příjemných několik minutek u mého pátečního Dočtena!
S příchodem pozdního jara se v českých luzích a hájích objevuje celá řada akcí, které se vyplatí navštívit/zúčastnit se jich. Třeba kdybych běhala, mohla bych jít na štafetový závod Vltava Run. Nebo kdybych chodila dálkové pochody, bývala bych byla šla do Pr...čic. Ale na takovéhle věci já nejsem a radši zavítám do míst, kam se běžně nedostanu. A proto se každý rok těším na festival Open House Prague.
Před pár lety jsem byla omrknout Petschkův palác, kde za druhé světové války sídlilo Gestapo, nebo jsem byla v protiatomovém krytu v Thomayerově nemocnici. Letos mě na první pohled nic nezaujala a spíš jsem chtěla trávit víkend někde venku na motovýletu, ale nakonec mi přišel v pátek mail, ve kterém mě zaujalo, že v rámci festivalu zpřístupňují technické zázemí strašnického krematoria. A tak jsme v sobotu vyrazili na motovýlet... Do pražských Strašnic.
 |
| Pardon, nechala jsem na foťáku prst :D |
Prohlídky se konaly každou hodinu, takže jsme měli ještě asi pětadvacet minut do srazu. Vydali jsme se proto do Václavské kaple, která byla výjimečně zpřístupněna a taky jsme uklidili suché květiny na hrobu babičky a dědy. Bohužel mě nenapadlo vzít s sebou svíčku.
Kaple je zrenovovaná a naprosto mě nadchla. Připomíná mi synagogu v Jeruzalémské a moc se mi líbily tumby, které do prostoru kaple umístili.
No a pak už bylo dvanáct a my jsme vkročili do malé obřadní síně. Naposledy jsem tu byla na strejdově pohřbu a byl to hodně zvláštní pocit. Pak následovala prohlídka velké obřadní síně a pak jsme se vydali do hlubin krematoria k pecím...
Je to jedno z nejzvláštnějších míst, kde jsem kdy byla. Moje pocity tu oscilují mezi zvědavostí, strachem a touhou raději nic nevědět. Myslím, že už sem znovu nezavítám, ale jsem ráda, že jsem tuhle drahou stranu viděla. Navíc za plného provozu, protože pár minut po našem odchodu zrovna začínal další pohřeb.
Kromě výletu jsem o víkendu taky upekla další rebarborový koláč. Zase stejný recept jako minule - obyčejné lité těsto. Chce to ale změnu. Máte nějaký osvědčený recept?
Moc jsem během uplynulých sedmi dnů nečetla, takže jsem si ve středu vzala volno a během nejdeštivějšího dne jsem skoro dočetla Obsidio.
Dočteno
Vasilij Mahaněnko: Karmadontova šachovnice
Anotace z cbdb: 5. kniha v sérii Cesta šamana.
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Šaman Mahan se jako novopečený majitel hradu Altameda připravuje na nová dobrodružství, ale zbytek hráčů Barliony očekává spíš klidnější herní chvíle. Vždyť na události v Temném hvozdě již padl prach, situace ohledně Altamedy se vyřešila a Geranika si své plány na zničení všehomíra chystá kdesi daleko. Na stereotypní život ale není Mahan připravený. V Barlioně přeci získal tolik úkolů, které je třeba dotáhnout: záchranu smečky Šedé smrti, jednání s piráty a především stále nedokončenou císařovu šachovnici, klíč k otevření Stvořitelovy hrobky. A možná je načase, aby si nejvyšší šaman našel učedníka…
Barliona. Virtuální svět narvaný k prasknutí monstry, bitvami a samozřejmě hráči. Šaman Mahan se jako novopečený majitel hradu Altameda připravuje na nová dobrodružství, ale zbytek hráčů Barliony očekává spíš klidnější herní chvíle. Vždyť na události v Temném hvozdě již padl prach, situace ohledně Altamedy se vyřešila a Geranika si své plány na zničení všehomíra chystá kdesi daleko. Na stereotypní život ale není Mahan připravený. V Barlioně přeci získal tolik úkolů, které je třeba dotáhnout: záchranu smečky Šedé smrti, jednání s piráty a především stále nedokončenou císařovu šachovnici, klíč k otevření Stvořitelovy hrobky. A možná je načase, aby si nejvyšší šaman našel učedníka…
Mé další setkání s šamanem Mahanem nás vrátilo zpátky do prvních dvou knih, které miluju. Vlastně bych díky tomu zvrácenému konci pětky řekla, že náš vztah se tímhle dílem ještě posílil! Jsem na téhle sérii naprosto závislá a těším se na každý další díl!
Tentokrát se Mahan musí zapojit do jednání s piráty, protože jediná cesta, jak porazit mocného Geraniku, je na moři. Samozřejmě se to celé malinko zvrhne a před jeskyní, ke které má být klíčem právě zmíněná Karmadontova šachovnice, se osud Mahana málem završí. Och, jen si na to vzpomenu, mám chuť si ten konec přečíst znovu. A taky to ještě párkrát udělám (už jsem ho četla dvakrát, muhehe).
Alejandro Jodorowsky: Oči kočky
Anotace z cbdb: První spolupráce dvou velikánů světového komiksu… tedy první dotažená a samostatně vydaná (nepočítaje mrtvě porozený projekt ? lmové Duny a to, že části série Incal už předtím vycházely časopisecky). Oči kočky, to je drobnost s velikým dopadem, a hodně „nekomiksový“ komiks, který se přesto zařadil mezi klasiku tohoto média. Fascinující apokalyptická mikropovídka s krajně úsporným textem, vyprávěná v drtivé většině výtvarně, od roku 1978 stále znovu vychází, je stále znovu čtena a stále znovu ohromuje.
Moebiovy kresby bezezbytku miluju. Umí si pohrát s detailem a v některých případech k tomu ani nepotřebuje barvy - což je případ i této knihy. Jodorowsky je génius a blázen a když se ti dva dali dohromady, vzniklo z toho spousta úžasných knih, nad kterými vzdychají davy intelektuálů. Ano, právě Oči kočky mi připadají, že mají ten nejsilnější přesah v tom, co vlastně jen naznačují.
Komiks má nějakých šedesát stran a co strana, to jeden panel z komiksu. Dal by se tedy vytisknout na zhruba dvě A4 a měli byste to celé. Jenže komiks nejenže má jeden panel na jedné straně, ale navíc je ohromný. Opravdu opravdu (!) ohromný. Je to největší kniha v mé knihovně a měla jsem problém jí najít místo - tak obrovský tenhle kousek je.
Příběh vypráví o chlapci, orlu a kocourovi. Zvláštní kombinace? Rozhodně! Může to fungovat? Ano, může, ale... Mně to přišlo opravdu hodně strohé a po dočtení jsem si musela najít další komentáře, protože jsem netušila, jak se s tím popasovat. Byla jsem po dočtení šokovaná posledním obrázkem? Brutálně! Co tím chtěl Jodorowsky říct? Kdo je vlastně ten chlapec a co představuje orel? Proč chlapec žije v opuštěném městě, kam téměř nezasvítí slunce? Jak se chlapec skamarádil s orlem? Kde jsou dospělí? Neměl by toho spratka někdo spráskat? Samé otázky...
Právě čtu
Finišuju tedy Obsidio, jak už jsem vám říkala, a zbývá mi posledních čtyřicet stran z Rekonstrukce Viktorie Hanišové. Miluju její styl psaní, ale z toho blížícího se závěru začínám být zneklidněná. Vypadá to na podobnou facku, jakou jsem od Viktorie dostala už na konci Houbařky. Její styl psaní mi svým způsobem připomíná odrostlejší hrdiny Petry Soukupové: jakože co se stane s dětmi Soukupové, když malinko odrostou. Moc veselé to není, to vám řeknu. Ale je to zatraceně čtivé, aktuální a Hanišová (stejně jako Soukupová) otevírá témata, o kterých se ve slušné společnosti moc nemluví.
Víc vám o Rekonstrukci ale povím už za týden. Pak se vrhnu na knižní resty, které mám rozečtené, a pak budu muset vymyslet, co budu číst dál. Máte nějaké tipy?
0 Comments