Uplynulý týden byl velmi bohatý na zážitky. Státní svátek jsme oslavili cestou na Říp, a protože nejsme žádní troškaři, rovnou jsme si zvolili tu nejtěžší. Dobře, možná kdybych mohla mluvit do výběru trasy, tak bychom si tu nejobtížnější nezvolili. Ale nakonec jsem byla ráda, protože jsme tuto cestu měli sami pro sebe. Naopak z Řípu jsme se vydali betonovou cestou vedoucí k parkovišti, a ta mi vůbec nevyhovovala. Příliš mnoho lidí, dětí a psů. Zastavili jsme se na drobné občerstvení ve vesničce s názvem Ctiněves, a protože jsme chůze stále neměli dost, vydali jsme se na vlak do Roudnice pěšky. Zastavili jsme se na rozhledně a roudnické Hlásce a cestou domů jsem měla co dělat, abych únavou udržela oči otevřené.

V pátek jsem navštívila Svět knihy, mile mě potěšilo, že na Výstavišti nebylo tak příšerně moc lidí, jak to znám ze soboty. Takže jsem nakoupila pět knih. Ale z toho tři byly dárky. Proto je nevidíte na fotkách. Pro sebe jsem si koupila Epochu s knihou od Františka Kotlety a pohádky od Terryho Jones. Humor Monty Pythonů miluju, tak doufám, že si zamiluju i Pohádky k neuvěření. 

Odpoledne jsme ještě stihly s hous.enkou prohlídku nově otevřeného Národního muzea. Opravené je opravdu parádně. Jen nás trochu překvapilo, že výstavní sbírky ještě nejsou na místě, ale cena vstupenky tomu neodpovídá. Líbilo se nám i v nově otevřené vyhlídce na kopuli střechy. A zhlédly jsme krátký film o historii Národního muzea.

Jak už jsem poznamenala výše, obvykle chodím na veletrh v sobotu. V sobotu se totiž koná tradiční sraz uživatelů Československé bibliografické databáze - čbdb. Srazy to bývají legendární a mě velmi mrzelo, že letos nemohu přijít. Ale o své kamarády čtenáře jsem nepřišla. S jedním jsem strávila pár hodin na veletrhu, další jsem na veletrhu potkala náhodou a pár nejbližších si kvůli mě zajelo do centra Prahy. Moc si toho vážím, byl to skvělý večer. 

A důvod, proč jsem nemohla na tradiční sraz? Byli jsme pozvaní na svatbu. Asi jsem se ještě nezmínila o svém svatebním prokletí. Nosím smůlu. Jsem asi nejhorší svatebčan v republice. Nemám ráda svatby. Nemám ráda "small talk", který je na takovýchto událostech častý. Nemám ráda nucenou romantiku a nenávidím svatební hry, tradice a kýč. Chvíli to vypadalo, že tohle bude svatba snů. Žádné rozbité talíře, vzájemné krmení a nucení hostů k zábavě. Pak přišlo "překvapení". Další věc, co byste o mně měli vědět, je fakt, že nemám ráda překvapení. Naštěstí i túru v horách, kteroujsem absolvovala v plátěných keckách v dešti, jsem přežila a pak už se opět pokračovalo na sympatické vlně. Žádný tanec, kde by mě nutili v kroužku asistovat u prvního novomanželského tance, žádné házení kyticí. Jen spousta jídla, vína a fajn lidí. 

V neděli jsme si cestou do Prahy udělali malý výlet do Chomutova a prohlédli si staré vlaky v Železničním depozitáři Národního technického muzea. Nakonec to nebyl vůbec špatný týden. Ale na svatbu mě letos už nikdo nedostane.