togaf a její knihy (46. týden)
10:57
Zdravím vás po čtrnácti dnech. Dala jsem si menší pauzu s psaním proto, že jsem se zahloubala do sedm set stránkového románu Haruki Murakamiho. Ale už jsem se jím prokousala téměř na konec a navíc jsem měla o víkendu spoustu času na čtení. Díky Českým drahám, který mi zrušily spoj, jsem se nevypravila na Vysočinu, ale vrátila jsme se do postele a četla dětské knížky, které mám v plánu věnovat svým kamarádům s dětmi. Jen bych pro příště uvítala, kdyby ČD zrušení vlaku oznámili dřív, a nenechali nás čekat dvě hodiny ve vymrzlé hale. Nebo kdyby na informacích opravdu podávali informace. Takhle jsem tam "zjistila", že další spoj pravděpodobně nepojede. Samozřejmě nakonec jel. Beze mě. Takže jsem si v sobotu cvičně vstala ve 4:40, zajela si na hlavní nádraží, dvě hodinky si ve stoje četla Respekt před odjezdovou tabulí. Čtení jsem prokládala občasnou kontrolou zpoždění vlaku, které utěšeně narůstalo. A po dvou hodinách jsem si přečetla oznámení "spoj zrušen". Doufám, že závadu na trakčním vedení se podařilo odstranit. A jaký jste měli víkend vy?
Antonij Pogorolskij: Černá slepička aneb obyvatelé podzemí
Anotace z cbdb: Fantasy příběh nás zavede do Petěrburgu na konci 18. století a do jeho
podzemního světa podivných malých skřítků, kteří vlastní obrovské
bohatství – viděno očima lidí – a dokážou pohádkově kouzlit. Hlavní hrdina Aljoša se s těmito podzemními bytostmi setká, a to velmi
změní jeho charakter… Autor Antonij Pogorelskij napsal tuto zčásti
didaktickou pohádku („Nectnosti obvykle přicházejí dveřmi a odcházejí
škvírkou...“) roku 1829 pro svého malého synovce Alexeje K. Tolstého
(pozdějšího spisovatele).
Naučná pohádka, ve které se naučná část nijak neskrývá. A přesto
je to milý příběh o osamělém chlapci, který se spřátelí se slepicí.
Prostředí ruského velkoměsta navíc dodává pohádce exotický nádech. A
ilustrace jsou vážně krásné, propracované, velké a v temných barvách,
které se hodí pro dokreslení podzemního království. Navíc se důležité
části pohádky dějí v noci, takže i tady se hodí tmavě modrá barva a
odstíny šedé, kterými jsou ilustrace nakresleny.
Jason: Pšššt!
Anotace z databazeknih: Nový klenot němého černého humoru, který milovníci Maxe Anderssona a Lewise Trondheima určitě ocení.
Tak já nevím... nevadilo mi, že je komiks bez textu, prvních pár
stránek bylo moc fajn. Depresivní, ale srozumitelné. V dalším ději jsem
se ale slušně ztrácela. Ti ptáci za prvé vypadali stejně a za druhé, jak
nemluvili, tak jsem nevěděla, co je sen, představa, skutečnost... Takže
za mě takový průměr, zajímavý počin, ale zázrak se nekoná.
Anotace z cbdb: Když se Kryštůfek Robin po letech vrací do Stokorcového lesa, všechno je
jinačejší a tak trochu ztracenější. Už si tak docela nepamatuje
důležitost slov jako medík nebo balonek. A co hůř, Kryštůfek Robin se
ztratil svému nejmilejšímu kamarádovi Medvídkovi Pú. Na své cestě lesem
musí dospělý Kryštůfek Robin znovu objevit radosti dětství a utkat se s
hroznými bouřemi a řvoucími slonisky. Najde, co tak dávno ztratil?
Přísně logické rady Medvídka Pú jsou stále kouzelně (ne)smyslné. I
Kryštůfek Robin, přestože je "starý", nakonec ocení jeho rady a
poslechne Púa. Milá knížečka o tom, že i bláznivé a nelogické věci můžou
pomoci v rozhodování o tom, co je v životě důležité. A knížka má navíc
moc krásné ilustrace v tlumených barvách. Žádné křiklavé barvy, které by
na sebe strhávaly pozornost, ale naopak jemný pastel, který nechává
vyniknout příběhu.
Alena Šotolová: Snídal drak bramborák
Anotace z cbdb: Nejznámější a nejoblíbenější pohádky vypráví autorka ve verších, které
svým laděním připomenou klasika české poezie pro děti – Františka
Hrubína. V hravých a snadno zapamatovatelných rýmech se děti seznámí
například s Karkulkou a zlým vlkem, Otesánkem, skromnou Popelkou, líným
Honzou, ale také drakem, kterému zachutnaly nejrůznější dobroty natolik,
že pak místo princezen jedl raději škubánky, koláče a bramboráky.
Nechybí ani ježibaba z perníkové chaloupky, neposlušný Smolíček či babka
s dědkem a velikou řepou. Veršované pohádky jsou vhodné k předčítání i
pro první samostatné čtení.
Taková jednodušší variace na Špalíček pohádek. Vtipně rýmované
nejznámější pohádky jsou povedené, ale zase to není nic moc
originálního. Obrázky vypadají, jako by je kreslilo dítě, ke krátkým
pohádkám se hodí, ale můj šálek kávy to zrovna není. Ale také nejsem
cílová skupina. Jako dárek pro malé (ne)čtenáře to je ovšem ideální
kniha.
Haruki Murakami: Komturova smrt
Anotace z cbdb: Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty…
Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?
Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?
Román ještě nemám dočtený, ale zatím mě příjemně překvapilo, že v Komturově smrti Murakami šetří se svými oblíbenými
tématy. Jsou tu, ale jen v malé míře nebo obměněny. Tak třeba jeho
posedlost tajemnými ženami – v tomto románu je „ženě“ pouhých třináct let.
Až obsesivní popis kuchařských triků je zde jen odbyt „připravil jsem si něco
lehkého k večeři“. Pouze na pár místech si čtenář přečte přesný recept. Ani
fixace na dámské uši zde není tak v popředí jako v předešlých románech.
Některé otázky z anotace se v knize už vysvětlily, na jiné ale odpověď stále hledám. V každém případě je ale Komturova smrt krásně napsaná. Poetika Murakamových děl mě okouzlila před více než deseti lety a zatím se na tomto faktu nic nemění. Ráda se nechám unášet jeho úvahami o životě a ráda se ponořím do japonského stylu života. Obvykle nemám ráda rozsáhlé romány, ale je neoddiskutovaným faktem, že u Murakamiho platí, že obsáhlé romány jsou výrazně lepší než ty krátké.
AUDIOKNIHA
Po měsících s audioverzí Mycelia jsem se díky OneHotBook vrátila na Zeměplochu.
Terry Pratchett: Čarodějky na cestách
Anotace z cbdb: Celé poslání se jevilo velmi jednoduché. Koneckonců, co těžkého je na
tom, postarat se, aby si obyčejné služebné děvče nevzalo prince, zvláště
když ho nechce? Jenže poněkud netýkavá a samolibá kmotřička sudička tak
jednou rozhodla a na sňatku trvá. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a
Magráta Česneková chtějí ubohému děvčeti pomoci, a vydávají se proto na
cestu do dalekého města Genovy. Háček je v tom, že kromě svých kouzel,
založených především na hlavologii, s sebou mají pouze tajemné vúdú paní
Gogolové, jednookého kocoura Silvera a magickou hůlku, která dokáže
jediné - vykouzlit dýně.
Slavíková si hlasy čarodějek natrénovala v předešlé audioknize Soudné
sestry, takže její hlas suverénně zvládá rozlišování mezi ledovým
hlasem Bábi Zlopočasné, pitvořením Stařenky Oggové a unylým projevem
Magráty Česnekové. Obzvlášť geniální je pak projev mírně opilých
čarodějek či citování staré čarodějné knihy. V druhé knize ze série
Čarodějky se Slavíková odvážila více pracovat s hlasy – nejen s hlasy
hlavní trojice čarodějek. Na můj vkus mluví Slavíková Magrátu až příliš
pisklavě, naopak hlubokým hlasem genovské čarodějky mě paní Slavíková
dostala. Stejně tak hlas zombie Soboty je úžasně mrtvolný. A hlasový
projev kocoura Silvera proměněného v muže, protože o mluvě se nedá v
tomto případě moc mluvit, je opravdu věrohodný. Kočičí mňoukání, vrčení i
předení dokázala zakomponovat do vět velmi nápaditě. Nečte otrocky věty
typu „vrr, vrau..“ ale opravdu zavrčí. Střet ciziny a dvou postarších
čarodějek je také velmi vděčné téma. Zvlášť Stařenka Oggová a její
„cizozemská“ mluva stojí za poslech. Zuzana Slavíková neměla snadnou
práci, esperanto, kterým Stařenka mluví, by zamotalo hlavu i nejlepším
lingvistům.
Hudební předěly i tentokrát výborně korespondují s tématem knihy. Optimistické tóny harfy a klavíru zní jako vypůjčené z nějaké známé pohádky.
A na závěr vám dám tip na divadelní hru. Je na motivy knihy, takže se to vyloženě nabízí. Východočeské divadlo v Pardubicích nastudovalo Kalibův zločin od Karla Václava Raise a moc se jim to povedlo. Kostýmy a hudba byly perfektní a skvěle doplnily herecké výkony. Obzvláště Kalibova tchyně byla naprosto příšerná, tedy ona měla být příšerná, takže to je poklona hereckému výkonu Romany Chvalové.
Těším se na vás zase za 14 dní. Tentokrát si neplánuji čtenářskou pauzu, ale dovolenou. Konečně v Praze začalo sněžit, takže se já, milovník sněhu, přesunu do slunného Španělska... Už jsem vám říkala, že nejsem dobrá v plánování? Inu, i tak se do Madridu těším, na Picassa, sangriu a tai-či.
Hudební předěly i tentokrát výborně korespondují s tématem knihy. Optimistické tóny harfy a klavíru zní jako vypůjčené z nějaké známé pohádky.
A na závěr vám dám tip na divadelní hru. Je na motivy knihy, takže se to vyloženě nabízí. Východočeské divadlo v Pardubicích nastudovalo Kalibův zločin od Karla Václava Raise a moc se jim to povedlo. Kostýmy a hudba byly perfektní a skvěle doplnily herecké výkony. Obzvláště Kalibova tchyně byla naprosto příšerná, tedy ona měla být příšerná, takže to je poklona hereckému výkonu Romany Chvalové.
Těším se na vás zase za 14 dní. Tentokrát si neplánuji čtenářskou pauzu, ale dovolenou. Konečně v Praze začalo sněžit, takže se já, milovník sněhu, přesunu do slunného Španělska... Už jsem vám říkala, že nejsem dobrá v plánování? Inu, i tak se do Madridu těším, na Picassa, sangriu a tai-či.
0 Comments