Dočteno podle hous.enky (7. týden)
10:30
Čokoláda pocházela od togaf. Byla oříšková a togaf mi ji přivezla z divokého západu, kde se věnovala východnímu způsobu cvičení. Ta holka už je taková - kombinuje v sobě nekombinovatelné. Dnes mi cestou do práce (sdílíme totiž nejen blog, ale i zaměstnavatele) mi vyprávěla o svých plánech na letošní dovolenou. A všechno to zní tak báječně, že jsem podstatnou část své ranní kávy vypila u prohlížení míst, kam bych se chtěla letos vydat já. Láká mě Bretaň se svými majáky a palačinky. Taky by se mi líbilo dát si letos na jaře pizzu na malém náměstí v Itálii... No tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Možná nakonec budu jen na naší chatě a strávím tam krásné chvíle v té nejlepší společnosti. A tím nemyslím jen lidskou společnost. Na chatě se mi totiž nejlíp čte. Fakt nikde se mi nečte líp než tam. Je tam krásně ticho (miluju ticho), voní tam dřevo (chata je dřevěná) a já tam jezdím od narození. Už aby bylo léto...
No ale teď máme únor a je třeba se do toho léta nějak pročíst. Jaký byl můj knižní týden? Vlastně to bylo docela fajn. Večer teda klasicky odpadám v devět, ale jinak mám chuť číst, takže čtu v každé volné chvilce. To mám ráda - tyhle útěky do světa literární fikce. I když tentokrát to nebylo jen o fikci.
Dočteno
Rachel Khong: Nazdar, vitamíne
Takhle kniha rozhodně není humoristickým románem, jak je uvedeno v anotaci. A musím říct, že díky bohu! Každou stránku jsem otáčela tak trochu s obavou, že teď už rozhodně přijde ta třeskutá legrace na téma Alzheimer v rodině. Nestalo se. A díky tomu je román Nazdar, vitamíne čtenářsky vstřícným, dá-li se to tak říct. Sledujeme příběh třicetileté Ruth, se kterou se rozešel její snoubenec. V tu samou dobu ji zasáhne zpráva o Alzheimerově chorobě, kterou diagnostikovali jejímu otci. Ruth neváhá, bere si v práci na rok volno a vrací se do rodného domu, aby byla rodičům k dispozici.
Román Nazdar, vitamíne tak vypráví nejen o tom, že když je vám třicet, máte chvílemi pocit, že je všechno v háji, ale taky nabízí pohled do jedné obyčejné americké rodiny, kterou trápí obvyklé rodinné trampoty. Takové romány mě baví a musím říct, že po všech těch brakových románech, co jsem v poslední době četla, tohle bylo moc fajn čtení. Navíc mi vyhovoval ta forma románu - děj sledujeme prostřednictvím deníku, který si píše Ruth. Skvělé, skvělé.
Pavel Kosatík: Sběrná kniha
Moderní československé a posléze české dějiny zachytila jako nikdo jiný, místo politiků a velkých událostí sledovala v Manželských etudách obyčejné rodiny. Díky unikátní technice sběrného dokumentu, kterou někdo nazývá také posedlostí uplývajícím časem, zpřítomnila proměnu společenských poměrů i způsobu života jednotlivců. Nyní si sama vyzkoušela jaké to je stát se objektem, známý spisovatel Pavel Kosatík přináší nejucelenější pohled na život Heleny Třeštíkové od jejího dětství do současnosti.
Režisérka vypráví o vlastní rodině i účinkujících, kteří se často stávají jejími pomyslnými členy. Natož když se protagonista do režisérky zamiluje. Odhaluje zrození filmového stylu, vzpomíná na svoje vzory i na to, jak se sběrný dokument za čtyřicet let proměnil. Nechybí ani otázky související s etikou jejího přístupu, okolnostmi vzniku nejvýznamnějších filmů i jejího působení v politice, které sama považuje za svůj největší omyl. I tyto otázky mohou být překvapivě osobní.
Dokoukala jsem Manželské etudy, takže byl nejvyšší čas dostat se ke Sběrné knize, která vyšla v rámci loňského podzimního Knižního čtvrtka.
Mám ráda filmy Heleny Třeštíkové a od dob jejího ministrování ji mám snad ještě radši. Fascinuje mě klid, který z ní cítím, a to, jak pořád věří v dobro v lidech (film René). V knize rozhovorů Sběrná kniha jsem se dozvěděla hodně zejména o tom, jak se Helena Třeštíková dostala ke sběrnému dokumentu, vyprávěla hodně o hrdinech svých filmů a zmínila se i o své rodině. Rozhovor příjemně plyne, kniha odsýpá. Pavel Kosatík se občas snaží Helenu vmanévrovat do úzkých, ale ta se nedá.
Sběrná kniha je rozhodně zajímavý počin a pokud vás baví dokumentární filmy, Manželské etudy nebo osobnost Heleny Třeštíkové (či klan Třeštíkovců vůbec), tak vám knihu doporučuji všema deseti.
Niki Brantmark: Lagom
Lagom, švédské slovo, které znamená ani moc, ani málo, nebo také všeho s mírou. Zkrátka akorát. Lagom je životní styl. Představuje filozofii, jež prostupuje všechny sféry života – promítá se do rodiny, partnerských vztahů, práce, výchovy dětí a také do vztahu k přírodě. Lagom vás naučí nacházet potěšení a krásu ve zdánlivě jednoduchých věcech a vychutnat si radosti života bez zbytečného přepychu.
Pro osoby starší 15 let.
Hygge je mrtev, ať žije Lagom! Zatímco loni frčel dánský styl život, letos tu máme švédský způsob bytí. Lagom se dá přeložit jako "tak akorát" a je to hodně o uvědomění si toho, že není nutné zaplnit svůj domov/skříň/břicho/život blbostmi. V poslední třetině knize se autorka hodně věnuje i ekologii a problematice trvalé udržitelnosti zdrojů.
Moc ráda čtu tyhle knížky o tom, jak si to doma zařídit (a tím nemyslím jen jak umístit nábytek a svíčky, muhehe) a jak být doma spokojenější. Ne že bych to brala dogmaticky, ale baví mě to. Bavil mě i ten úklid podle Marie Kondo. Mám po přečtení podobných knížek takový lehčí pocit.
Lagom je čtenářsky velmi vstřícná a je patrné, že autorka je bloggerka, která umí psát. Některé věci mi přijdou trochu zbytečné (jak obléknout dítě do deště nebo že v sauně se napřed máte ostatních zeptat, zda můžete nalít vodu na rozpálené kameny), ale jinak je to fajn oddychovka. Trochu jiné než Hunger games, ale taky fajn.
Součástí publikace jsou samozřejmě krásné obrázky a fotky.
Právě čtu
Judith Kerr: Jak Hitler ukradl růžového králíčka
Čas od času ráda sáhnu po knize pro děti. Tenhle román vypráví o desetileté Anně, která žije v Berlíně ve 30. letech, kdy se k moci dostává Hitler. Její otec je židovský novinář, takže po útoku na Říšský sněm se celá Annina rodina utíká před nástupem Hitlera k moci.
Celé je to hodně dětské a při čtení jsem si několikrát vzpomněla na knížku Říkali mi Leni. Asi kvůli tomu, jak se politiku snaží ty holčičky pochopit, ale stejně to zůstává něčím, co se pochopit nedá. A nejen v malé holčičí hlavě...
V jednotlivých kapitolách jsou popsány příběhy, které Anna na svých cestách předválečnou Evropou zažívá. Některé jsou slabší (návštěva babičky ve Švýcarsku), jiné jsou perfektní (příjezd nacistické rodiny do Švýcarska, kde si nacistické děti nesmějí hrát s Annou a jejím bratrem Maxem).
No a to je asi pro tenhle týden všechno. Tak se zas uvidíme příští týden. Vymýšlíme teď s togaf takový zajímavý projekt na březen, tak se zase máte na co těšit.
2 Comments
Na knížku Lagom si tak nějak brousím zoubky, ale víc mě přitahuje Lykke. Tyhle knížky mě hodně baví, taky mám ten lehčí pocit po dočtení, jak říkáš. Dnes se z práce stavím v knihkupectví a udělám si radost. :-) Od rána mám den na nic a tady si zvedám náladu :-)
OdpovědětVymazatLykke mě taky láká. Jsem zvědavá, jak se to liší od Hygge. Obrovské plus má Hygge a Lykke od Joty, protože ty knížky jsou krásné samy o sobě. A navíc se to hezky čte :)
VymazatTak ať jsou vaše dny víc hygge a míň na nic:)
/hous.enka/