Dočteno podle hous.enky (6. týden)

11:00

Taky máte dny, kdy byste potřebovali transfúzi kafe? Moje páteční ráno bylo přesně ve znamení toho, že bych si nejradši vlezla zpátky pod peřinu, dala si kafe a spala bych klidně do jedenácti.

Pokračovat ve čtení

Jenže ne, v 6:55 mi jel vlak který jsem chtěla stihnout. Chápete: chtěla. Samozřejmě jsem tenhle vlak nestihla a musela jsem čekat dalších patnáct na vlak v 7:15 (přišla jsem o pět minut později, takže jsem nečekala celých dvacet minut). Což mi ani tak nevadilo, protože jsem v teple čekárny ČD (zdravím do ČD, ty-víš-koho-myslím) strávila příjemný čas s knížkou Nazdar, vitamíne. Takže vlastně nakonec knížka fungovala jako moje páteční transfúze dobrého probuzení. Ale stejně jsem ráda, že už je pátek.

Pokud jde o uplynulý týden, byl to takový ten obyčejný zimní týden, kdy sněží a mrzne a já jsem vypila litry čaje a dočetla čtyři knížky. Mimoknižní události proběhly zejména ve čtvrtek, kdy jsme s togaf měly sraz s naší společnou kamarádkou P. Zašly jsme do kavárny v Domě módy, kde měli výborný Oreo cheesecake a pak jsme se přesunuly do Unijazzu v Jindřišské. Během jediného odpoledne jsme ochutnaly atmosféru hipsterské kavárny a undergroundového klubu. Nevím jak holkám, ale mně se to líbilo.

Jo a nejspíš shodou náhod obě kavárny přetékaly policemi s knihami. A to určitě nebyla náhoda. Holt knihy spojují lidstvo.

Dočteno

Ale teď už se pojďme vrhnout do víru dočtených knih. Tak které kousky to byly tenhle týden?

Emily Carroll: Temnými hvozdy

Anotace z cbdb: Přišlo to z lesa.
Vše podivné přichází z lesa.
Pětice tajemných, mrazivých příběhů vás zavede do hlubin děsu (a možná i vyvede zpátky?).
Jejich nejednoznačnost dává prostor fantasii a donutí Vás s mrazením v zádech o nich dlouze přemýšlet. A pokud se při jejich čtení nedokážete zbavit neodbytného pocitu, že Vám to všechno cosi připomíná, pak vězte, že Temnými hvozdy by mohlo mít s klidem podtitul Kytice II.
Vydejte se na cestu temnými hvozdy a objevte, co v nich číhá NA VÁS.

Abyste rozuměli, miluju komiksy. Miluju komiksy s vážnou tematikou á la Persepolis a mám ráda komiksy temné, hororové. Zbožňuju horory a ráda se bojím (literárně i filmově). A Temné hvozdy jsou přesně tím komiksem, u kterého se budete krásně bát. Všechny ty příběhy mají společný topos: les. Vše dobré i zlé pochází z lesa. A vlastně to z lesa nejen pochází, ale zároveň to do lesa odchází. Les je tajemný, zlý. Ale je taky spravedlivý.

Kresba je nepříliš barevná, aby díky tomu mohla vyniknout červená barva. A že jí tam tedy je! Příběhy o milostných pletkách, o sourozencích i kamarádech na život a na smrt vás určitě dostanou.

Krásná kresba, hodně strašidelné a díky obsahu krvavých scén pro čtenáře do patnácti let nevhodné. Joj, Temnými hvozdy se mi opravdu moc líbilo.

Marissa Meyer: Winter

Anotace z cbdb: 4. kniha v sérii Měsíční kroniky.
Dramatický závěr Měsíčních kronik
Princezna Winter má obdiv měsíčního národa pro svou vznešenost a dobré srdce, a navzdory tomu, že jí tvář hyzdí jizvy, její krása je prý ještě úchvatnější než královny Levany, její macechy. Winter svou macechu nenávidí a ví, že Levana neschvaluje její city k příteli z dětství – pohlednému palácovému strážnému Jacinovi. Ale Winter není tak slabá, jak si Levana myslí. Společně s kyborgskou mechaničkou Cinder a jejími spojenci by se jí dokonce mohlo podařit rozdmýchat povstání a zvítězit ve válce, která zuří už příliš dlouho. Dokážou Cinder, Scarlet, Cress a Winter porazit královnu Levanu a dopsat šťastné konce ke svým příběhům?

Měsíční kroniky dospěly ke svému konci. Přichází Winter (Winter is coming, muhehe) a s ní závěrečný díl celé tetralogie. Naštěstí se mi asi nebude dlouho stýskat, protože je tu prequel a pak ještě povídková kniha. No jo, když se to dobře prodává, je nutný to prodat opravdu pořádně.

Postava Winter mi zezačátku byla poměrně nesympatická. Je to takový ten "sladký blázínek", co ho každý miluju. Muži, ženy, děti (scéna s věnečkem... OMG). Jenže v popředí čtvrtého dílu stojí zaplaťpánbůh pořád Cinder, která stále žije a chce získat zpátky měsíční korunu. Její princ Kai je tu trochu otravný. Ale zase tu nemá mnoho scén, tak to až tak nevadí. A androidka Iko má výborné hlášky jako v předchozích dílech. A Thorne se snaží být sarkastický, ale působí spíš roztomile. Stejně jako ve druhém a třetím díle.

Série Měsíční kroniky nenabízí jen retellingy, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Nabízí i několik fajn postav, které vás rozesmějí. Navíc je to dobře napsané a i devíti set stránková Winter vám bude rychle odsýpat.

Měsíční kroniky jsou krásnou sérií, u které jsem strávila letošní dovolenou v Barceloně, Vánoce i Nový rok. Bavily mě a jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala.

Ruby Roth: A proto nejíme zvířátka

Anotace z cbdb: Knižka pre najmladších čitateľov (vhodná najmä pre deti od 6 do 10 rokov), ktorá obsahuje rozkošné zastúpenie zvieracieho osadenstva: prasiatok, moriek, kráv, prepeličiek, korytnačiek a delfínov. Využitím krásnych obrázkov a veselého textu sú ukázané dve stránky týchto bytostí; ich prirodzené správanie sa, ako preskúmavanie svojho okolia, spoločné hranie sa, maznanie sa, čistenie sa navzájom a predvádzanie sa svojimi vrodenými inštinktmi a rituálmi; a z druhej, odvrátenej stránky, sú ukázané ich hrozné podmienky, v ktorých žijú na veľkochovných farmách. Knižka tiež popisuje negatívne dopady konzumácie mäsa na životné prostredie, a posledná časť ponúka cesty, cez ktoré sa deti môžu dozvedieť viac o vegetariánstve a vegánskom životnom štýle.

Nejsem vegetarián a nestydím se za to. Nepatřím mezi lidi, co by si vyloženě libovali v mase, protože bez masa pár dnů v pohodě přežiju. Ale myslím si, že člověk je tvor všežravý a měl by jít pestrou stravu. Petrou stravu s obsahem masa.

To, co předvádí Ruby Roth je výplach mozku malým dětem prostřednictvím kreslené knihy. A to je zrůdnost. Navíc nejen že Ruby kritizuje podmínky velkochovu (a potud se s ní dá souhlasit), ale ona se rozcapila i do oceánů a deštných pralesů. Takhle kniha je paskvil a fascinuje mě, jak na cbdb matky tuto knihu oslavují jako zjevení a že ji rozhodně budou dokola číst svým dětem. Brrrr.

Becky Chambers: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Anotace z cbdb: Vesmír se může zdát nekonečný, ale vesmírné lodě jsou tísnivě malé.
Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, nečeká toho moc. Touží jen po malém, klidném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, po dobrodružství v dalekých koutech galaxie a odstupu od problematické minulosti. A Poutník jí přesně takové místo nabízí. Život na palubě je chaotický, ale víceméně mírumilovný.
Až do doby, kdy je posádce nabídnuta životní příležitost: postavit hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a vydělat si tak dost peněz, aby mohli pohodlně žít mnoho let. Pokud tedy přežijí dlouhou cestu přes válkou zmítaný mezihvězdný prostor, aniž by došlo k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu.
Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo má nějaké tajemství…

Bez mučení přiznávám, že jsem tenhle sci-fi román četla měsíc. Fakt měsíc. Strašně dlouho mi trvalo se do něj začíst, protože se tam prvních snad dvě stě padesát stran nic neděje. Autorka čtenáře seznamuje s Rosemary a s posádkou Poutníka a všichni si jen povídají o vesmíru, o vztazích mezi mimozemskými druhy a o tom, jak pojedou na malou a rozzlobenou planetu. Uf.

Jenže pokud se přes tohle dostanete, nabídne vám Becky Chambers naprosto nové universum, které obývají nejrůznější mimozemské rasy. Každý druh má své zvyky a tradice a vysvětluje je nově příchozí Rosemary. Navíc každý člen posádky Poutníka vypráví i svůj příběh, čímž celé sci-fi získává nový rozměr.

Tenhle román bývá označován jako jeden z nejlepších sci-fi románů uplynulého roku. Myslím, že by byla ohromná škoda ho minout. Zvlášť když za nedlouho má v Hostu vyjít jeho druhý díl.

Právě čtu

A abych držela tempo s dočtenými knihami, mám tu další čtyři knihy rozečtené. Miluju ten pocit, kdy si lehnu do postele a přemýšlím, po čem sáhnu.

Jonathan Green: Alenčina noční můra v Říši divů

Anotace z cbdb: Mnoho let po událostech Alenčina dobrodružství v Říši divů a za zrcadlem se Alenka ocitá zpět v Říši divů. Je na ní, aby zachránila svět hracích karet a mluvících zvířat od stále více a více pomatené Srdcové královny.
Co by se stalo, kdyby se Alenka nenapila z lahvičky popsané cedulkou “Vypij mě“, nebo kdyby si nedala s Kloboučníkem, Březňákem a Sedmispáčem čaj? Nyní to můžeš zjistit! V knize totiž budeš právě ty rozhodovat, kterou cestou se Alenka dá, které riziko podstoupí a se kterými podivnými obyvateli říše divů bude bojovat. Jsi připraven znovu vstoupit do králičí nory?

Alenka jako gamebook? Taky si to neumíte představit? A víte, že to vlastně funguje. Přicházíte králičí norou a hned si musíte vybrat, jestli napřed sníte koláček Sněz mě, anebo zda si raději loknete z lahvičky Vypij mě. A pak už se to veze.

Navštívila jsem už Králíka i Kloboučníka. Hodila jsem řeč s Houseňákem a teď se motám v labyrintu. Výborný nápad, který mě moc baví. Ať žijí pohádkové gamebooky!

Rachel Khong: Nazdar, vitamíne

Anotace z cbdb: Humorem protkaný příběh o lásce, ztrátě a vzpomínkách v jejich nejrůznějších podobách. Život třicetileté Ruth se neubírá zrovna šťastným směrem. Těsně před Vánoci se rozejde se svým snoubencem a k tomu ji překvapí zpráva z domova – její otec Howard Young, uznávaný profesor historie nenávratně ztrácí paměť. Ruth podá výpověď v práci, opustí velkoměsto a vrací se do domu svého dětství, aby rodičům pomohla vyrovnat se s nenadálými změnami. Je ochotná vyzkoušet cokoliv, i zaručené recepty proti demenci – medúzovou polévku či medúzové placičky. Román psaný formou deníkových zápisků je humornou i dojemnou sondou rodinných vztahů.

Kniha o tom, jaké to je, když se s vámi ve třiceti rozejde snoubenec a vy se vrátíte do rodného hnízda, kde vás potřebují. Kniha o Alzheimrově chorobě a o tom, jak těžké to je, když tuhle nemoc dostane váš táta.

Dlouho jsem nečetla seriózní knížku a z Nazdar, vitamíne jsem zatím nadšená.

Mimochodem kniha mě zaujala proto, že jsem si ji spletla s knihou Banánové dítě. Ukažte mi banán na obálce a budu nadšená. Zdravím Chucka Palahniuka :D

Pavel Kosatík: Sběrná kniha

Anotace z cbdb: „Když člověk bydlí na Václaváku, nemůže si představovat, že unikne dějinám,“ říká dokumentaristka Helena Třeštíková, která se narodila přímo v jednom z domů na slavném pražském náměstí.
Moderní československé a posléze české dějiny zachytila jako nikdo jiný, místo politiků a velkých událostí sledovala v Manželských etudách obyčejné rodiny. Díky unikátní technice sběrného dokumentu, kterou někdo nazývá také posedlostí uplývajícím časem, zpřítomnila proměnu společenských poměrů i způsobu života jednotlivců. Nyní si sama vyzkoušela jaké to je stát se objektem, známý spisovatel Pavel Kosatík přináší nejucelenější pohled na život Heleny Třeštíkové od jejího dětství do současnosti.
Režisérka vypráví o vlastní rodině i účinkujících, kteří se často stávají jejími pomyslnými členy. Natož když se protagonista do režisérky zamiluje. Odhaluje zrození filmového stylu, vzpomíná na svoje vzory i na to, jak se sběrný dokument za čtyřicet let proměnil. Nechybí ani otázky související s etikou jejího přístupu, okolnostmi vzniku nejvýznamnějších filmů i jejího působení v politice, které sama považuje za svůj největší omyl. I tyto otázky mohou být překvapivě osobní.

Nedávno jsem dokoukala Manželské etudy po 35 letech, tak jsem se rozhodla uzavřít to knihou rozhovoru s Helenou Třeštíkovou.

Heleny si moc vážím. Nejen pro její filmy, ale i pro její (ne)působení v politice. Obdivuji ji za její nefanatismus, rozhled a působí na mě strašně klidně. Kniha se čte jedním dechem, takže musím trochu zvolnit, abych si ji stihla pořádně užít.

Ladislav Zibura: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Anotace z cbdb: Po dvojici bestsellerů přichází Ladislav Zibura s novým dobrodružstvím – tentokrát se vydává do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách.

A taky konečně došlo ke čtení vánočních dárků - na Láďu Ziburu. Jsem zatím na začátku a platí to samé pro předešlou knihu: dávkuji si knihu v malých dávkách, protože s ní chci strávit co nejvíc času. Respektive čas strávím stejně dlouhý, ale chci si knihu užít.

Zatím mám z knihy pocit, jako by mi ji Láďa šeptal do ucha. Jeho mluvený a psaný projev je totožný a díky dvěma přednáškám, které jsme s togaf navštívily, mám při čtení pocit, jako bych Ladislava slyšela naživo. A musím říct, že to vůbec není nepříjemný pocit - usínat s Láďovým (pseudo)hlasem...

A to je pro tenhle týden všechno. Co teď čtete vy? Doufám, že čtete jen samé dobré knihy a že si jejich čtení užíváte. Tak zas za týden!

PS: Nezapomeňte na naši soutěž! Pomalu se blížíme do finále a těšíme se na vaše odpovědi.

Dočteno podle hous.enky (6. týden)